Březen 2014

Tanec století

31. března 2014 v 19:16 | Caterine |  Stories
,,Proč jsem sem šla?'' tuto otázku jsem si pokládala stále dokola a dokola... Byla to jen cesta pro lék.
Takhle jsem seděla v temné místnosti za ocelovými dveřmi. Neměla jsem sílu vůbec nic dělat... Tak jsem šla spát, lehla jsem si na pěkně tvrdou zem, která byla studená jako psí čumák...
,,Aspoň mi mohli dát deku..'' povzdechla jsem si.
Usnula jsem až za dvě hodiny, protože jsem neustále přemýšlela o velkém králi, králi s nádhernými bílými vlasy.. O Thranduilovi a jeho nejlepším lukostřelci, princi Legolasovi..
Kolem nejhlubší noci, kdy už strážci za dveřmi usínali, jsem uslyšela rány!
,,Áu!'' uslyšela jsem řvát někoho za dveřmi.
Vyskočila jsem ze země a šla jsem pomalinku ke dveřím..
Zem byla ledová jako ledovec a odněkaď foukal studený vítr.
Zima, chlad, studená země-to nesnáším! Ale nedalo se nic dělat.
,,Bum!'' vylítly dveře!
Příšerně jsem se lekla. Nestává se mi často, že jdu ke dveříma ony náhle vypadnou z pantů.
,,Rychle! Pojďte se mnou!'' vykřikl někdo z té tmy, co byla za dveřmi.
Já se postavila do prostřed dveří, odhodila si vlasy a povídám: ,,A to jako proč? Kdo vůbec jste? Doma mi říkali, že nemám chodit s cizí-'' ale už jsem to nedořekla, protože mě ta osoba chytila za ruku a táhla mne pryč...
,,Co si to dovolujete! Kdybych byla u nás, tak...'' ječela jsem nahlas.
,,Slečno! Ztište se!'' řekla mi ta osoba.
Abych pravdu řekla, ten hlas mi byl povědomý, ale v tu chvíli jsem o tom moc nepřemýšlela.
,,A řeknete mi tedy, kdo jste?''
,,O můj bože...jsem král z Temného hvozdu... Strávil jsem nekonečné dva dny u vás doma!'' skoro vykřikl.
,,Thranduil!'' vykřikla jsem.
,,Jak jste se sem dostal? Jak jste-'' ale už jsem nedořekla, to co jsem chtěla, protože se za rohem zjevil králův drahý syn, dědic Elfského trůnu, princ s dlouhými světlými vlasy, pring Legolas...
,,O bože! Legolasi! Vy jste tu také! Já na vás pořád myslela, říkala jsem si jak se máte a co děláte.'' vykřikla jsem a málem jsem se mu vrhla kolem krku!
,,Pojďte ke mně!'' řekl Legolas a objal mne!
,,Teď se budete objímat? ... Ale, vlastně proč ne!'' řekl Thranduil a oba nás objal!
Chyběli jsme si.
Rychle jsme vyběhli z pevnosti a utíkali jsme do lesa, který stál hned vedle. V lese houkaly sovy a všude poletovaly světlušky. Bylo to úžasné! Pohádka, vážně jsem si připadala, jako v pohádce!
,,Tak co jste dělali?'' zeptala jsem se jich po chvíli.
Legolas se zkoumavě podíval na otce a řekl: ,,Tak na to si snad radši sedneme.''
Sedli jsme si a asi dvě hodiny mi vyprávěli, co se dělo, když jsem nebyla doma.
,,Takže vy jste vážně zachránil dívku před smrtí? A vy jste vážně uvízl v posteli? A vážně byl u mne doma policista? A vážně vám ta paní v autě půjčila hřeben?...'' vyptávala jsem se pořád dokola.
,,Ano.'' takto pokaždé zněla odpověď dvou inteligentních Elfů.

Kdo ví, jak dlouho jsme tam seděli na těch ztrouchnivělých pařezech. Ale jedno vím jistě...
Když jsem se ráno probudila, posadila jsem se a rozhlédla se po okolí. ptáčci kolem nádherně zpívali, vzduch voněl. A na vedlejším pařezu ležel lembas a vedle pramenitá voda ve džbánku.
,,Bože! Snídaně!'' usmála jsem se.
Za dvěma stromy se vynořili dva půvabní Elfové, na hlavách měli věnce z úžasných fialkových květin a na rameni jim seděli do modra zbarvení maličtí ptáčci.
Následovně ptáčci vyletěli do vzduchu, sedli na několik metrů vzdálenou větev a spustili tak nádhernou písničku, že jsem nevěděla co si myslím.
Pouze jsem s otevřenou pusou seděla na pomalu se rozpadajícím pařezu, po noze mi lezli brouci a na hlavu mi sedla veverka. Já to ale nevnímala, s úžasem jsem pozorovala krále Thranduila a syna králova Legolase jak přenádherně tančí na prosvětleném paloučku. Ten pohled lze jen stěží popsat.
Bylo to jako, když dvě nádherné víly tančí. Vychutnávala jsem si každý okamžik této posvátné chvíle!
Když dotančili, přišlo mi, že jsem usnula a teď jsem se opět vzbudila. Ale nebyl to sen...
,,O můj bože! To bylo úžasné!'' vykřikla jsem, stoupla jsem si a tleskala jsem asi pět minut.
,,Moc děkujeme.'' řekl Thranduil a oba se poklonili.
,,To byla taková malá kulturní vložka pro začátek naší cesty.'' pravil Legolas.
,,Musíme dojít až do Lesa Stvůr, tam je vchod do vašeho světa...'' dodal král Thranduil a podal mi papírek...

A teď nás tedy čeká dlouhá cesta. A máme pro vás jedno veliké překvapení slečno. Ale nejprve vás musíme o něco požádat..

Když jsem si to dočetla, s úsměvem jsem se zeptala: ,,O co mě žádáte?''
Thranduil a Legolas se na sebe spiklenecky podívali a potom jednohlasně vykřikli:

pokračování přístě


Plavba ku pomoci

28. března 2014 v 19:33 | Legolas |  My diary
jenže podivný muž se jen otravně zatvářil a posléze odkráčel, s udiveným výrazem, pryč...
Můj drahý otec se podíval z okna, pak na mne, okno, já, okno, já...
,,Otče, co to děláš?'' zeptal jsem se ho, nemohl jsem se nezeptat, co to můj smělý tatík dělá.
,,Legolasi, chlapče, synu můj, dědici trůnu, ty můj bělovlásku, ty nejlepší lučišníku... Přijeli cizáci!'' vyvalil na mne posledním dechem otec a následovně se svalil na postel. Já se na něj podíval, šel jsem k oknu, abych se také podíval.
Venku byli tři lidé, kteří nosili zavazadla. Má ústa se automaticky otevřela dokořán. ,,O můj bože...'' vydechl jsem.
,,Tati, tati! nespi, prosím! Jsme v háji! Rodiče té naší hostitelky přijeli. Varovala mne o tom.'' přiskočil jsem ke svému otci a začal s ním lomcovat. ,,Nespi! Otče! králi!'' křičel jsem mu do ucha.
Najednou se prudce zvedl a řekl: ,,Ene nino.''
Načež jsem ho popadl za ruku, otevřel jsem okno a pravil jsem duležitě: ,,Otče můj drahý! Králi Elfí říše! Vládče temného hvozdu... Prostě musíš skočit z okna...''
Otec mi věnoval zděšený pohled, ale když uslyšel dole v domě hlasy, odhodlal se. vylezl na okno a...skočil!
,,Otče! Otče! jsi v pořádku?'' vykřikl jsem a koukl se pod okno.
Král Elfů Thranduil tam seděl na zemi a nic neříkal. ,,Otče!''
,,Jsem v naprostém pořádku, synu můj. A teď pojď za mnou.'' pravil konečně otec.
Já okamžitě skočil za ním. byl jsem zvyklý na vysoké skoky, ale můj otec byl král. A králové za normálních okolností neskákal, obzvláště z oken.
Ale přežil to. Rychle jsem ho popadl a uháněli jsme pryč.
,,Musíme za slečnou, naší hostitelkou! Určitě se jí něco stalo..'' bědoval otec a já pravil: ,,A řekla ti vůbec někdy, jak se jmenuje?''
Tahle otázka ho očividně zaskočila, protože se zastavil a podrbal se ve vlasech.
,,Vlastně, vlastně ne.'' odpověděl mi po chvíli, krátké, ale zdála se být dlouhá jako celý věk.
Tak jsme pokračovali dál po cestě, došli jsme až k široké cestě, na níž se proháněli sudy s koly.
velmi jsme se divili, když nám jeden sud zastavil. Z jeho okénka vykoukla paní, která řekla: ,,Nechcete svézt?''
Můj otec se podíval za sebe, pak na mne a pak na paní. ,,Ano.'' řekl nakonec.
Sedli jsme do sudu a jeli jsme.
jeli jsme příšerně dlouhou dobu. Otec chvíli zpíval, paní ho napjatě poslouchala a málem jsme vjeli do příkopu. Potom spal, paní ho pozorovala. Pak se česal, paní mu totiž půjčila hřeben. A pak se pořád vrtěl, protože mu zdřevěněla noha.
byla to velmi rušná cesta, a také velmi dlouhá.
,,Kam vlastně jedeme?'' zeptal jsem se.
,,Vysadím vás u moře, snad se váš otec uklidní.'' pravila a znovu se na něj podívala.
,,No to-'' ale už jsem nestačit tu větu doříci, protože jsme zastavili a paní nás vyhodila ze sudu.
,,Legolasi, já mám žízeň.'' řekl otec, když jsme zůstali na pospas teplu. Bylo příšerné teplo...
,,Já také, otče. Ale více by mne zajímalo, kde jsme.'' přemýšlel jsem nahlas.
,,Poslední možnost odjet na plavbu lodí! Nechtěli byste?'' zeptal se nás najednou vyskoký mladík v pruhovaném tričku.
,,Vždy jsem chtěl jet lodí!'' vykřikl můj drahý otec.
Když jsme se posadili na židle, tak otec řekl: ,,Slečna je určitě v nebezpečí! Podívej!'' řekl a ukázal mi list papíru. Bylo na něm Elfskou řečí napsáno, aby si král dal pozor, že do země, kde žijeme, přišla obří stvůra. Ta, která zdevastuje v okamžiku celý palác.
,,Slečna...'' vydechl Thranduil.
Loď vyplula.
,,Teď nemůžeme nikam jet! Teď musíme v první řadě zachránit naši úžasnou hostitelku, slečnu, jejíž jméno neznáme, ale víme, že je v nebezpečí! Chápeš to synu můj?'' vychrlil na mne v zápalu můj otec.
Já se rozhlédl kolem sebe, uviděl jsem postarší babku, jak na nás udiveně kouká a řekl jsem: ,,Ale co teď chceš dělat? To chceš jako skočit z lodi? A mimochodem, támhle ta babka nás poslouchá, tak potišeji.'' řekl jsem mu na to.
,,Hmm...Áá! To je nápad! Skočíme z lodi!'' skoro vykřikl otec a všichni účastníci plavby se na nás podívali. Jestě, že jsme mluvili Elfí řečí.
,,A bude to vypadat, jako, že jsme se utopili.'' dodal potichu.
,,Myslíš to vážně, tati? Tak šlo by to, ale je to dost riskantní.'' řekl jsem mu na to já, nepříliš důvěřivě.
,,Vždyť vchod do našeho světa v moři je nejlépe nacházitelný. A navíc je jich tam více. Takže, já si myslím, že to nebude žádný problém, Legolasi.''
Podíval jsem se na vodu, pak na otce a pravil jsem: ,,Budiž, platí.'' Načež jsme se sebrali a šli jsme na záď lodi, aby nás vidělo co nejméně lidí.
Stáli jsme tam na kraji lodi, dole pod námi se houpala voda a já měl obavy...
,,Jdeme na to synu... Za naši hostitelku.'' pravil můj otec, král Elfů, pokřižoval se a skočil, držel mne za ruku, a tak jsem letěl s ním.
Let do té temné hlubiny byl nepříjemný...
Padli jsme do studené vody a rychle plavali ke dnu.
Otec už byl u dna, je pravda, že můj otec neumí skákat, neumí moc dobře běhat, ale co umít...Plavání! To umí mnohem lépe než já.
Pomohl mi tedy až ke dnu.
Když jsem pod vodou otevřel oči, uviděl jsem oslnivou záři.
To už otec odtahoval veliký kámen, pod nímž byl vchod k nám!
Chytl mne za ruku a táhl mne dovnitř. Myslel jsem, že se utopím. Všude kolem mne se rozhostilo černo, voda ještě více zchladla a já začal upadat do mdlob...
A pak jsem vážně omdlel...
,,Legolasi! No hurá!'' vykřikl můj otec, když jsem pomalu otevřel oči. Král Elfů se skláněl nade mnou a usmíval se.
,,Otče..'' řekl jsem.
,,Musíme hned jít. Zaprvé, slečna je možná ve smrtelném nebezpečí. Za druhé, stvůra z neznámých končin může být blízko. A za třetí-'' ,,Tati! neřečni, musíme rychle jít!'' přerušil jsem jeho rozímání, o tom co vše nám hrozí.
vyšli jsme ze skály. V té skále je jezírko, které je spojeno s lidským světem, vodou...
,,Mám o ni strach...'' pravil jsem. Než jsme ale mohli přemýšlet, kde by mohla naše drahá hostitelka být, spustila se vichřice...

Cesta do Euternie

25. března 2014 v 19:43 | Caterine |  Stories
Pomalu jsem vystoupala nahoru a spatřila jsemna trůně sedět vyskokého Elfa s černými havraními vlasy, zeleným hábitem, který splýval až na zem, a na hlavě měl korunu...
,,Vítám vás, jsem nový král elfí říše. Potkala nás tragédie...'' řekl velmi dramaticky a pokynul mi, abych si sedla na kůl, co tam ležel. Posadila jsem se a čekala co bude.
Elf začal: ,,Inu, takhle to bylo... Náš král se šel projít, ano nic neobvyklého, prostě procházka.'' odkašlal si, zrudl, podíval se na jednoho ze strážců, zamrkal a odkašlal si.
Já na něj jen jen pitomě civěla, trvalo mi chvíli něž jsem si to uvědomila a rychle jsem přestala civět a koukal jsem se jinam. Mou pozornost upoutal velký tlustý kůl v rohu za trůnem. Stál na něm velký talíř, na němž bylo stehýnko...
Vážně mne to překvapilo.
,,Jenže...'' pravil Elf a zrudl. ,,Jenže se nám už neeeevrátil..'' zakvílel nešťastně Elf, zvedl se a povídá: ,,Promiňte.'' a odešel.
Seděla jsem tam v tom trůním sále a přemýšlela o tom co se stalo...
,,Co asi dělají?'' pomyslela jsem si. ,,Jo! Já se přeci musím poptat na ty léky pro Thranduila!'' vyskočila jsem a běžela jsem hledat toho Elfa.
,,Ene nuno!'' vykřikl na mne jeden ze strážných a prudce mne zastavil v běhu. Já se na něj zle zadívala snažila jsem se mu vytrhnout! ,,Pusťe mě!'' vřískala jsem, ale nebylo to nic platné...
,,Jen se cukejte, je vám to nic platné.'' ozvalo se vedle mne. Vedle mne stál TEN Elf, co si říkal nový král.''
,,O co jde?'' sykla jsem na něj zlostně a škubla jsem sebou.''
,,Pojedeš na výlet, ať se vám to líbí nebo ne.'' pravil a potměšile se usmál.
,,Kde jste vzal právo mi tykat?'' vykřikla jsem na něj zlostně. Měla jsem takovou zlost, že bych mu omlátila o hlavu cihlu. ,,A tohle má být král..'' pomyslela jsem si.
,,Seno ane leno!'' prohlásil Elf a pokynul strážcům, aby šli.
A mne táhli s sebou. Vzmítala jsem se, ale bylo mi to prd platné..
Byla jsem rozzuřená tak, že si to nedovedete představit. Kopala jsem kolem sebe a řvala jsem. Nevšímali si toho. Ale jen do té chvíle, co jsem povalila obří vázu, která tam stála v cestě mým nohám.
,,Třísk!'' a váza byla na kusy...
,,Tak dost! Uklidněte se konečne! Nebo...'' pohrozil mi Elf.
Tak jsem se radši sklidnila, pro jistotu...
Dovedli mne ven před palác. Tam stáli dva koně-bělouši, byli překrásně sněhově bílí! Prostě krása pohledět.
,,Umíte jezdit na koni? Jestli ne, máte smůlu!'' řekl Elf a přistrčil mne ke koni. Na koni jsem seděla pořádně jen jednou. A teď jsem na něm měla jet sama! Polekala jsem se.
,,Ale já na tom seděla jen jedenkrát, a s pomocí!'' vykřikla jsem. Bylo to s kamarádkou a ta mne ještě ke všemu vedla!
Jenže se nedalo nic dělat, a tak jsem za chvíli už seděla v sedle a klepala jsem se...
,,Heno!'' vykřikl najednou Elf a oba koně se rozjeli. Ten můj uháněl jako střela. Vážně jsem málem sletěla.
Ale useděla jsem to. celou dobu co jsme jeli jsem se křečovitě držela koně a modlila jsem se, abysme tam už konečně byli. Ta cesta mi přišla nekonečná.
Ale až po hodině jsem si uvědomila toto: ,,Za prvé...netuším, kam jedeme. Za druhé... Co se teď děje u mne doma radši nechci vědět... A za třetí... Z toho koně asi vážne spadnu!'' tohle vše jsem si pomyslela ve chvíli, kdy se strašně rychle zaháhla obloha. Obloha se do minuty z světle modré změnila na šedou. A začaly padat obrovské kroupy!
,,To už dojedeme! Támhle to je.'' vykřikl Elf a vyrazil. Mě zrovna praštila do hlavy obří kroupa, a proto jsem okamžitě vyrazila za ním.
Když jsem ho dohonila, spadla z oblohy velice velká kroupa! Velká asi jako tenisový míček! A padla těsně před koně ,,nového krále''...
Kůň se okamžitě splašila, začal skákat jako šílenec! ,,Seto ene! Ene! Ene!..'' křičel Elf, ale kůň ne a ne se zklidnit. Po chvíli tohoto šílení se náhle kůň absolutně uklidnil.
,,Uff.'' oddechla jsem si.
Kůň se rozhlédl kolem sebe a vzápětí vyrazil jako blesk do vyskokého pole! ,,Panebože!'' křičela jsem, protože to bylo šílené! Než jsem ale stačila cokoli udělat padla na mne další velká kroupa. ,,Co mám dělat? Kam zmizel?'' ptala jsem se hystericky sama sebe.
Celá vystresovaná jsem tam stála u pole, kroupy padaly čím dál větší a začínala mi být zima...
,,Slečno!'' ozvalo se náhle kus ode mne. Stál tam Elf! Poprvé jsem byla vážně ráda, že ho vidím! A rozjela jsem se za ním.
Konečně jsme dorazili k velké pevnosti...
Zírala jsem na ni. ,,Vítejte v Euternii.'' řekl Elf a brána do pevnosti se začala pomalu otevírat.
Vjeli jsme dovnitř, konečně na mně nepadaly kroupy! ,,Hurá!'' řekla jsem si v duchu.
Elf se na mne podíval a nasadil sklíčený výraz.
,,Co se děje? Co ten kůň?'' zeptal jsem se ho zvídavě.
On se na mne podíval a, stále se sklíčeným pohledem, pravil: ,,Kůň je v pořádku, jen se provětral...'' odkašlal si, vytáhl z kapsy hábitu veliký zelený list a vysmrkal se do něj.
,,Ale na něco jsem si vzpomněl... právě dnes má náš král slavit narozeniny. Už je to 3 035 let co je na tomto nádherném světě. A teď je pryč. Asi jsme ho navždy ztratili...'' dopověděl to Elf a velmi smutně se na mne zadíval.
,,Je mi to moc líto, kéž by se vám váš drahý král vrátil...'' řekla jsem mu na to já.
,,Ale potřebovala bych od vás nějaký elfský lék na nachlazení.'' řekla jsem ještě, konečně jsem si na to vzpomněla.
,,Pro vás? Vy jste nemocná?'' vykulil na mne oči.
,,Ne...vlastně, trochu.'' zakoktala jsem se.
,,To se mi vůbec nelíbí, odkud jste přišla?'' vyvalil na mne Elf. Pak vytáhl list, znova se vysmrkal a řekl: ,,Půjdete se mnou, radši vás někde zavřu. Abyste nemohla něco provést. Vidím na vás, že nejste odsud!'' vykřikl na mne ,,nový král''.
,,To ne! Prosím!'' vykřikla jsem. ,,Ach bože, já musím co nejdříve zpět! Co asi dělají Thranduil a Legolas?'' pomyslela jsem si smutně, zatím co mě ten divný nový král Elfů, který mi jako král vůbec nepřišel, bezmocně táhl tunely temné pevnosti...
P.S.
Happy Birthday Thranduil! :)

Tomu se říká sprintík

22. března 2014 v 20:03 | Caterine
Příšera šla po mně. A co jsem udělala? No prostě jsem začala utíkat, ale děsně rychle. Ani jsem nevěděla, že umím tak rychle běhat! Běžela jsem tmou, málem jsem vrazila do stromu, ale nakonec jsem se vyhla.
Nezastavovala jsem se, neohlížela jsem se, jen jsem běžela a běžela...
Proběhla jsem skoro celý les! Zastavila jsem se ve chvíli, kdy jsem uslyšela svištění kolem mé hlavy.
,,Eno!'' uslyšela jsem. Otočla jsem se, za mnou stál podivný mladík s lukem a mířil na mne! příšerně jsem se vyděsila!
,,AHHRRRRHHGGG!'' ozvalo se pro změnu přede mnou. Ta příšera!
V tu chvíli jsem uplně pochopila, co se po mně chce! Skrčila jsem se a ten mladík vystřelil!
Jediným šípem trefil příšeru přímo do srdce!
Stála jsem nehybně na studené půdě, kolem mně foukal studený vítr, bylo šero... Přede mnou ležela na zemi mrtvá příšera... Cítila jsem tu zimu kolem mne...
,,Ene nino, sede tano.'' uslyšela jsem v prostoru toho neobvyklého ticha. otočila jsem se a spatřila jsem toho mladíka, co mne prakticky zachránil...
,,Děkuji vám.'' řekla jsem.
,,Sene, dito ene na!'' pravil.
Já se podívala nahoru mezi větve stromů, zda neuvidím nebe...Nic.
,,Nerozumím vám.''
,,Seto, dete meno.'' řekl mi mladík po chvíli přemýšlení a ukázal, abych šla za ním. V tu chvíli jsem byla hrozně vyčerpaná, byla mi zima a měla jsem hlad. tak jsem s ním šla.
Nejdřívě jsme vyšli z toho hrozného lesa, konečně jsem spatřila denní světlo! venku bylo nádherně. Svítilo slunce, ptáci kolem zpívali a květiny, které rostly podél cesty voněly naprosto úžasně. Takové květiny, jako byly tam jsem v životě neviděla. Vypadaly naprosto nádherně, k jedné jsem si přivoněla a málem jsem omdlela-ta nádherná vůně!
,,Sete ano!'' vykřikl na mne mladík.
Asi chtěl, abych k tomu nečichala. tak jsem toho nechala a pokračovali jsme dál v naší cestě.
Šli jsme kolem veliké řeky, ještě širší než Vltava! nakonec jsme došli k obrovské, rozsáhlé louce. Byla obrovská, jakživa jsem takovou neviděla. Valila jsem oči, ale mladík byl uplně v pohodě. Bylo vidět, že je zdejší.
Teprve, když jsme přešli tu louku a došli k prapodivnému lesu, jsem si všimla mladíkových podivných uší! Byl to Elf!
Měl luk, šípy, byl vysoký a měl dlouhé bílé vlasy a špičaté uši-jasná Elf, bylo mi záhadou, jakto že jsem ho nepoznala už před tím..
Vešli jsme do lesa. Vedla tam úzká pěšina, po níž jsme se vydali. Všude kolem bylo temno.. ,,Achjo, zase temno..'' pomyslela jsem si.
Při cestě temným lesem jsem zpozorovala, že všude kolem je hrobové ticho, jen v jedné chvíli se ozvalo zavytí jelena. Neměla jsem z té cesty vůbec dobrý pocit. Doufala jsem, že už konečně budeme na místě.
Ale stále jsme šli dál a dál...
U malé říčky jsme se zastavili, Elf odběhl a po chvíli se vrálil a táhl za sebou malou loďku. Nasedli jsme na tu starou rozvrzanou lodičku a přejeli jsme v ní na druhý břeh.
Následovně jsme vyšplhali do strmého kopce, plného listí. Málem jsem spadla, ale Elf mne chytil. Nějak jsme vylezli nahoru.
Nahoře se Elf zastavil, podíval se před sebe a řekl: ,,Eno neni, tedo ena.''. když jsem vylezla za ním, hned jsem tušila o čem mluví...
před námi se zjevil obří palác... Vyskoký, hrozně vysoký! vedla k němu kamenitá cestička a most přes říčku. Tam jsme se vydali.
Elf se pozdravil se strážci a něco jim řekl, nejspíše o mně.
Potom mne chytl za ruku a vedl mne spletitými chodbičkami a uličkami kamsi...Kam? To jsem netušila.
Zastavili jsme se před vysokými schody.. Vedly nahoru, někam nahoru. Mladík přede mne natáhl ruku, abych tam zůstala. A sám se vydal do schodů...
Asi za deset minut mě ze shora zavola a já šla za ním...
S každým dalším schodem jsem cítila, že tam nahoře bude něco velmi zajímavého. Málem jsem v tu chvíli zapoměla, proč jsem vlastně tu.
Nahoře byl trůn! Králův trůn... ,,Thranduil!'' vzpoměla jsem si na krále, který marodí u mně doma! ,,Bože, neměla jsem je tam nechat samotné...''

INFORMATIONS

20. března 2014 v 19:23 | Caterine |  Něco jiného

Ahoj, ahoj

Pardon, že jsem tu teď moc nebyla a nejspíš ještě jeden, dva dny nebudu. Nešel nám internet.
takže tak ;)
mějte se pá! :)
P.S.
a hezky čtěte :D
děkuju! :)
Tady máte fotečku ;)
Caterine

Zásah

20. března 2014 v 16:12 | Thrandy |  My diary
Po usilovném hledání jsem našel zajímavou čepici, s výběžkem dopředu. Posadil jsem si ji na hlavu výběžkem dozadu... Zdálo se mi to lepší. Dále jsem našel v tajemné krabičce dvě obrovské černé oči, které jsem si nasadil na nos a... držely! Ještě jsem popadl obrovskou bílou plachtu, kterou jsem si přes sebe přehodil a vyrazil jsem.
,,Legolasi! Tak já jdu.'' zvolal jsem ještě na syna. Ten jenom něco zaklel.
Vyšel jsem tou cestou, kudy jsme šli se slečnou. Jenže jsem zabloudil a došel jsem na velký plácek s věží.
,,Nádherná věž! Saruman má takovou tmavou, tahle je krásně bílá. Ale menší." řekl jsem si a pohotově jsem vyrazil k věži.
,,Á, otevřené dveře! Podívám se tam, kdyžtak mne někdo vyhodí..''
Šel jsem ke dveřím, ale najednou jsem si všiml, že tam nahoře na věži na kraji zábradlí stojí nějaká postava a vypadalo to, že chce skočit!
Sebral jsem se a jako blesk jsem vyběhl ty schody (až jsem byl překvapen jak to jde.). Venku bylo hrozné teplo, když jsem doběhl nahoru byl jsem uplně vyřízen! Slunce pálilo a já ani pomalu neviděl, kde je ta osoba. ,,Snad už neskočila!'' zděsil jsem se.
Ale pak jsem ji uviděl stát vedle na zábradlí.
Jakmile mne uviděla, napřáhla se a... skočila!
,,Né!'' vykřikl jsem hystericky. Vyskočil jsem za ní.
Na poslední chvíli jsem ji chytil za konec oděvu!
Jenže jsem padal s ní... Ale protože mám dlouhé ruce, chytil jsem se na poslední chvíli, kdy jsem si muslel, že už je vše ztraceno, konce zábradlí!
Teď jsme tam viseli oba... Já se stále urputně držel zábradlí. Ale bylo nesnesitelné teplo a začaly se mi potit ruce... Už jsem se pouštěl, když mne někdo chytil za ruku!
A vytáhl mne i s tou osobou, která jsem zjistil, že je dívka, nahoru.
,,Tati!'' vykřikla dívka a skočila tomu podivnému muži do náruče. Já tam jen stál a studoval jsem toho muže... Na sobě měl černý oblek, černý spodek, černý svršek... A na hlavě podivou černou čepičku. Přišla mi legrační. Na tom obleku jsem si něčeho všiml... nápisu : ,,POLICIE'' ,,Co to může být?'' řekl jsem si v duchu.
,,Děkuji vám. Zachránila jste mou dceru!'' vykřikl po chvíli muž a divoce mne objal! Já jen vykulil oči a následovně jsem ho trochu poplácal po zádech.
,,Víte, já jsem muž.'' pravil jsem osobitě.
Muž se tozesmál hlasitým až nepříjemným smíchem. ,,Pardon,'' řekl po chvíli ustavičného smíchu. ,,Vypadáte na ženu...no ale velice vám děkuju! Kdybyste něco potřeboval...''
,,To bych tedy potřeboval! Pomůžete mi se synem?'' odpověděl jsem nadšeně.
,,Máte dobré brýle... A co se stalo vašemu synovi?'' řekl muž.
,,Brýle? No uvízl...pojďte se podívat.''
,,Ok, kde bydlíte?''
,,Tady kousek.'' řekl jsem.
Nakonec jsme všichni seděli v plechové krabici s kolami a jeli jsme na pomoc Legolasovi.
Vešel jsem s tím mužem do domu, došli jsme do pokoje, kde sténal můj drahý syn Legolas.
V pokoji bylo nesnesitelné teplo a slunce pálilo a svítilo nám do očí.
,,Tady je můj syn.'' řekl jsem a poklepal na postel.
Muž se na mne udiveně podíval, ukázal na postel a udiveným tónem pravil: ,,Tady?''
,,Ano. Spadl tam.'' řekl jsem. Divil jsem se, že se muž diví.
,,Poslyšte pane, kdo vlastně jste, přijdete mi nějaký podezřelý.'' pravil zvídavě muž. Velmi hrozivě se na mne díval. Bylo mi to až nepříjemné.
,,Takhle na se na mne prosím nedívejte. Já jsem uplně normální člověk.'' odpověděl jsem a kousal jsem do rtu. Věděl jsem, že vycítil, že nejsem z tohoto světa! Bože...
,,Vaše doklady.'' řekl muž, když si řádně prohlédl postel, v níž stále sténal můj ubohý Legolas.
,,Cože? Ááá, ano hned to bude.'' řekl jsem a šel jsem do vedlejší místnosti a začal jsem hledat můj šperk. Zjistil jsem, že ho mám na svých šatech. Vzal jsem ho a šel jsem mu ho ukázat.
,,Tady to máte. Bohužel víc pokladů zde nemám.''
Muž se na mne nasupěně podíval. ,,Nestačí to?'' zeptal jsem se nejistě.
,,Co jste mi to donesl? Chci vaše DOKLADY! D-O-K-L-A-D-Y!'' vykřikl na mne, až jsem se lekl a málem jsem upadl na podlahu.
,,Promiňte, já myslel, že chcete poklady.''
Věděl jsem, že teď už je to vážně špatné. Slečna mne zabije...
A tak jsem pohotově přiskočil k posteli, zvedl jsem ji a vytáhl jsem Legolase na denní svit.
A teď se zbavíme divného muže...

Lapač snů?... i need!

18. března 2014 v 19:57 | Thrandy |  My diary
20:25
Je večer, je mi špatně, jdu spát!
20:50
Nemohu usnout, stále myslím na tu slečnu...Co když se jí něco stalo? panebože!
20:58
A dost! teď už vážně musím usnout! ,,Dobrou synu!'' no asi mne neslyší...jdu spát...
21:46
ÁÁÁÁÁ! Pomoc! Zdál se mi příšerný sen! O tom, že naší slečnu někdo unesl a zabil! Ufff, byl to jen sen... Ale děsivý. jdu za Legolasem, zeptat se ho, co s tím.
22:53
Můj drahý syn mi řekl, že mám použít lapač snů... Ale ten mám přece ve své ložnici v paláci! Nenapadlo by mne, že ho budu potřebovat. Ale třeba tu slečna také nějaký má... Jdu se podívat.
22:49
Já ho našel! Šel jsem k posteli v pokoji a tam na maličkém háčku visel malý lapač snů! Sice je vážně malý, ale snad to nebude vadit, snad bude fungovat. Jdu ho tedy hned vyzkoušet!
07:16
Je ráno! Já přežil noc! Aach... ,Léégooolááásííí! Vstáávat, snídaně!'' zavolal jsem na syna. ,,Otče! Hodláš mne z té postele vydolovat?'' ozvalo se z pokoje. ,,Ano, to hodlám.'' ,,Tak to jsi borec, protože jsem zapadl..'' odpověděl můj syn. Velice jsem se podivil. ,,Zapadl jsi? '' zeptal jsem se. ,,Ano, pojď se podívat..'' tak jsem šel. Legolasv pokoji nebyl! ,,Jsem uvnitř té postele, pokusil jsem se ji zvednout, ale trochu se to nepovedlo a já spadl dovnitř.'' vysvětlil mi legolas tuto spletitou situaci. ..Ty jsi vážně dobrý! Co teď mám s tebou dělat?'' vykřikl jsem. ,,Dostaň mne odsud!'' křičel Legolas.
07:47
Stále jsem nevymyslel, co budu se svým drahým synkem dělat. Ach bože, jen aby mi můj Legolas neumřel hlady! Musím najít pomoc! Sám ho odtamtud nedostanu, jsem přeci král a ne zvedač postelí.. To je snad jasné... Takže, jdu hledat pomoc...

Moje děsná cesta

17. března 2014 v 14:39 | Caterine |  Stories
Šla jsem tedy k oknu v kuchyni, kde jsem to slyšela... Na parapetu seděl světle modrý kolibřík! ,,Jej! Kde se tu vzal?'' vykřikla jsem. Chvíli mi trvalo, než jsem si všimla maličké ruličky co měl na nožce, protože jsem byla celá vyjukaná, co dělá tady u nás kolibřík. ,,Fajn, máš na noze ruličku, ale jak jí mám z tebe dostat co?'' promluvila jsem na kolibříka. Ale než jsem se nadála rulička mu z nožičky sama odpadla! ,,To bylo jednodušší než jsem si myslila.''
Uchopila jsem ruličku a pomalu a velmi napjatě jsem ji začala rozbalovat.
Miniaturním písmem (musela jsem si vzít lupu) tam bylo napsáno:

پادشاه از برای انتظار بزرگ هیولا در موجودات جنگل. آیا وجود دارد نیست. بنده ش
مراقب باشید، پادشاه من، بسیار مراقب باشید
Samozřejmě jsem tomu nerozuměla, jak jinak...
Proto jsem šla za Thranduilem, jestli náhodou neví, co s tím.
,,Cože? Ne nic o tom nevím. Pojďte, musím vás zaučit, jak se kam dostanete..'' řekl Thranduil a začal mi horlivě vysvětlovat, že musím do té díry, pak dlouho rovně, že nesmím chodit pomalu, že nesmím s nikým mluvit a podobně...
,,Myslím, že to chápu. Kdy mám vyrazit?'' zeptala jsem se, když Thranduil skončil. ,,Ještě moment! Legolasi, půjč tady slečně luk.'' vykřikl Thranduil na Legolase. Ten seděl na posteli a přemýšlel. Asi o tom proč a jak Katlin odešla...Také jsem to nepochopila. ,,Tati, jako vážně? Já nevím, svůj luk mám moc rád...'' dumal Legolas. ,,Nevyprávěj mi báchorky synu. Půjč jí ten luk, neboj nic se s ním nestane.'' uklidňoval ho král. ,,Dobře tedy.''
Tak už jsem měla luk a šípy a tak jsem byla připravena vyrazit...
Ale měla jsem docela strach. To víte, sama do říše, o které jste si ještě nedávno mysleli, že neexistuje a navíc nevíte, co tam na vás čeká... No prostě jsem z toho neměla dobrý pocit.
Asi za hodinu Thranduil prohlásil: ,,Už jděte. Legolas vás doprovodí.''. Než stačil Legolas cokoli říc, Thranduil ho popadl za ruku a vystrčil ho ze dveří! Já jen užasle pozorovala jak elfí otec seřizuje svého elfího synka.
Vyšli jsme z domu a Legolas povídá: ,,Hlavně opatrně...a pozor na můj luk!'' a pohladil svůj luk na rozloučenou. ,,Nebojte.." řekla jsem. A šli jsme.
U ,,balvanu'' se se mnou rozloučil a vracel se zpět.... Byla jsem nervozní, Legolas odcházel ke mně domů. Tam čekal další (marodný) elf. A já se bála, co tam budou dělat...aby něco neprovedli atd.
Koukla jsem na balvan...,,Tak já jdu.'' a vlezla jsem dovnitř...
První co mne potkalo, bylo to, že jsem jela po zadku dolů do hluboké jámy. Po dopadu jsem se dlouho vzpamatovávala z šoku, a pak jsem vstala a rozhlédla se kolem. Všude byla černočerná tma... Naštěstí jsem měla v kapse malou kapesní baterku. Zjistila jsem, že tam je chodba. Plná strachu jsem se vydala dál neznámou cestou...
Trvalo mi asi půl hodiny, než jsem došla na konec... Už jsem si začínala myslet, že tam umřu. Hrozně jsem si oddechla, když se přede mnou objevilo denní světlo! ,,Ááách! Konečně!'' vykřikla jsem velmi nahlas. Rychle jsem se chytla za pusu. Vzpomněla jsem si na Thranduilova slova o křiku. Až za pět minut jsem se odvážila pohnout... Nikde nikdo nebyl.
Vyrazila jsem tedy podle Thranduilovy mapy do neznáma...
Byla jsem v potemnělém lese, kolem šustilo listí a semtam zazpíval pták. Došla jsem k obřímu vyvrácenému stromu. Byl obrovský, takový jsem nildy neviděla. Jeho kořeny vypadaly jako obří železné tyče. Užasle jsem na něj zírala. ,,Páni, to je mega strom!'' vydechla jsem užasle.
,,UAAAGARRHHH!'' z dutiny stromu se vyvalil obrovský šedý tvor! Něco mezi hadem a drakem. A šel na mne...

Šlus!

15. března 2014 v 12:46 | Caterine |  Stories
,,Šššš..." ... Tento zvuk mne vzbudil! ,,Co to?'' řekla jsem si a posadila jsem se. Po chvíli se to opět ozvalo! Vylezla jsem z postele a šla jsem se podívat. ,,Pšííík!'' to šlo z koupelny!
Nakoukla jsem tedy do koupelny... U umyvadla stál Thranduil! Když si mne všiml, vypl vodu a usmál se. ,,Vy nespíte?''
,,Když je rámus, tak nemůžu. Co to tu děláte?" otázala jsem se a zahleděla se mu do očí...
Thranduil uhnul pohledem, prohrábl si vlasy a řekl: ,,No já-PŠÍÍÍK!''. ,,Vy jste nachladl!" vykřikla jsem. ,,Asi ano, ale nevím z čeho.'' ,,No z toho sklípku! Panebože, pojďte musíte si lehnout.'' zaklela jsem. ,,Doprčic, na večer přijedou rodiče, musím s nima něco udělat...'' pomyslela jsem si v duchu. ,,Uvařím vám čaj a dám vám lék.'' povídám a uložila jsem Thranduila do postele mojí sestry.
,,Děkuji..'' řekl Thranduil.
Šla jsem do kuchyně vařit ten čaj.
,,Co tady tak brzy děláte?'' ozvalo se za mnou... Příšerně jsem se lekla! Pustila jsem hrnek s vroucím čajem a ten se vylil na zem. Opařil mě i toho, kdo stál vedle mne. Byl to Legolas! ,,Áááuuu!'' zavřeštěl Legolas. ,,Je mi to moc líto, já se vás lekla!'' vykřikla jsem a běžela pro lékárničku.
Když jsem Legolase ošetřila, řekla jsem si: ,,To je katastrof dneska..'' A pak jsem si vzpoměla, že Thranduil ještě nemá meducínu.
,,Tady máte, vipite to. To vám pomůže.'' řekla jsem a podala mu med s cibulí. ,,To smrdí!'' řekl Thranduil. ,,Ale musíte to vypít! Šup!'' vykřikla jsem. Thranduil se na mne velice divně zadíval. ,,Pardon...prostě to vypijte." pravila jsem a koukla a hodiny. Bylo 6 ráno...
Thranduil to nakonec s obrovským šklebením vypil, ale trvalo to-příšerný problém...
,,Legilasi! Musíš zajít k nám pro lék! Já tam takhle nemohu." vykřikl na Legolase potom Thranduil. ,,Ale tati! Já jsem popálený!'' protestoval Legolas. ,,Takhle mne Tauriel nemůže vidět!'' dodal. ,,Aby ses nezbláznil... A co ta tvoje dívka?" ,,V noci zmizela...''
,,Hele, slečno! Co vy?'' otázal se mne Thranduil. ,,Já?'' zeptala jsem se udiveně. ,,Ano vy! Dám vám pokyny, nebojte najedte to." řekl a pokynul mi, abych šla za ním.
,,Takže já půjdu Thranduilovi pro lék k němu domů...Super!'' řekla jsem si v duchu, ale z mého přemýšlení mne vyrušilo škrábání na okno...

Vypadalo to, že už bude vše OK...

12. března 2014 v 19:15 | Caterine |  Stories
Beznadějně jsme seděli v tom temném ,,vězení''. Měli jsme hlad a byli unavení. Po chvíli jsme únavou usnuli... Probudila jsem se uprostřed noci. Bylo půl jedné, věděla jsem to, vzala jsem si ten dentotiž hodinky. Ale vraťme se k tomu, proč jsem se vzbudila. Slyšela jsem podivné zvuky. Jako by někdo šel po schodech dolů za námi. Thranduil spal, trochu pochrupoval, ale vypadal hrozně roztomile. Chvíli jsem ho pozorovala. V tom ale zvuky zesílily! A otevřely se dveře místnosti, v níž jsme byli zavření...
Napjatě jsem sledovala, co bude dál... Za dveřmi se objevil...LEGOLAS!
Vykulila jsem oči. Byla jsem šíleně překvapená. ,,Eee... To jste vy! Váš otec tu spí." vypustila jsem ze sebe a ukázala na Thranduila. Legolas se na něj podíval, zamračil se a povídá: ,,No tati! Všichni šílí, kde jsi a ty si tu spíš!'' Thranduil otevřel oči. ,,Co se děje? Hoří?" zamumlal rozespale Thranduil a posadil se. Měl přeležené vlasy na pravé straně, takže mu na jedné straně vlasy ,,trčely nahoru". ,,Vypadáš hrozně." řekl Legolas. ,,Ani ne.'' zamumlala jsem tiše. Thranduil si líně prohrábl vlasy a řekl: ,,Legolasi, synu...neřečni a dostaň nás odsud.'' a při tom se zahleděl na Legolasův pásek... ,,Máš na pásku černé ženské vlasy.'' Legolas se podíval a rychle vlas vytáhl. Já to jen užasle pozorovala. Nechápala jsem, jak to Thranduil může poznat, vždyť já ani ten vlas neviděla.
Zatím co se Legolas s Thranduil dohadovali o tom vlasu, mně došlo, že musíme zmizet, jinak nás najdou a...
,,Pánové! Nerada vás ruším, ale musíme odsud, protože tu někde jsou naši únosci.'' řekla jsem významně (až jsem se divila, jak dobře to znělo). ,,Máte pravdu, tati nech toho a pojď." pravil Legolas a odešli jsme. Vyšli jsme ven. Byla noc, měsíc svítilna obloze a všude bylo ticho. Přemýšlela jsem jak nás Legolas našel. Dospěla jsem k závěru, že elfové jsou prostě schopní všeho...
,,Mimochodem, tati, co to máš na sobě?" zeptal se Legolas, když jsem zrovna studovala, jak se mi dostal na triko Thranduilův vlas... ,,To je vypůjčené, no vidíš, já to musím jít vrátit!'' vykřikl Thranduil, až jsem málem zakopla.
A tak jsme zamířili ke mně domů. Cestou jsem zaregistrovala něco velmi podivného... ,,Hele, všimli jste si také, že nás celou cestu sleduje nějaká holka!'' řekla jsem a podívala se za nás. ,,To je Katlin, moje společnice pro hledání tebe tati.'' pravil Legolas. ,,Tak už to chápu. To s tím vlasem.'' řekl mu na to Thranduil. Ale to už jsme byli u mne doma. Nakonec se v obýváku na našem gauči sesedlo více ldí, než bych očekávala. Thranduil, Legolas a jeho společnice, dívka Katlin. Dostali brusinkový čaj a Thranduil se zatím převlékl. Všichni jsme byli unaveni, a tak jsem mé čtyři společníky uložila do čtyř postelí. Následovala klidná noc. Klidná byla až do šesti ráno, když mne probudil obrovský pšíkanec! A za chvíli zase! Byl to Thranduil...