Tomu se říká sprintík

22. března 2014 v 20:03 | Caterine
Příšera šla po mně. A co jsem udělala? No prostě jsem začala utíkat, ale děsně rychle. Ani jsem nevěděla, že umím tak rychle běhat! Běžela jsem tmou, málem jsem vrazila do stromu, ale nakonec jsem se vyhla.
Nezastavovala jsem se, neohlížela jsem se, jen jsem běžela a běžela...
Proběhla jsem skoro celý les! Zastavila jsem se ve chvíli, kdy jsem uslyšela svištění kolem mé hlavy.
,,Eno!'' uslyšela jsem. Otočla jsem se, za mnou stál podivný mladík s lukem a mířil na mne! příšerně jsem se vyděsila!
,,AHHRRRRHHGGG!'' ozvalo se pro změnu přede mnou. Ta příšera!
V tu chvíli jsem uplně pochopila, co se po mně chce! Skrčila jsem se a ten mladík vystřelil!
Jediným šípem trefil příšeru přímo do srdce!
Stála jsem nehybně na studené půdě, kolem mně foukal studený vítr, bylo šero... Přede mnou ležela na zemi mrtvá příšera... Cítila jsem tu zimu kolem mne...
,,Ene nino, sede tano.'' uslyšela jsem v prostoru toho neobvyklého ticha. otočila jsem se a spatřila jsem toho mladíka, co mne prakticky zachránil...
,,Děkuji vám.'' řekla jsem.
,,Sene, dito ene na!'' pravil.
Já se podívala nahoru mezi větve stromů, zda neuvidím nebe...Nic.
,,Nerozumím vám.''
,,Seto, dete meno.'' řekl mi mladík po chvíli přemýšlení a ukázal, abych šla za ním. V tu chvíli jsem byla hrozně vyčerpaná, byla mi zima a měla jsem hlad. tak jsem s ním šla.
Nejdřívě jsme vyšli z toho hrozného lesa, konečně jsem spatřila denní světlo! venku bylo nádherně. Svítilo slunce, ptáci kolem zpívali a květiny, které rostly podél cesty voněly naprosto úžasně. Takové květiny, jako byly tam jsem v životě neviděla. Vypadaly naprosto nádherně, k jedné jsem si přivoněla a málem jsem omdlela-ta nádherná vůně!
,,Sete ano!'' vykřikl na mne mladík.
Asi chtěl, abych k tomu nečichala. tak jsem toho nechala a pokračovali jsme dál v naší cestě.
Šli jsme kolem veliké řeky, ještě širší než Vltava! nakonec jsme došli k obrovské, rozsáhlé louce. Byla obrovská, jakživa jsem takovou neviděla. Valila jsem oči, ale mladík byl uplně v pohodě. Bylo vidět, že je zdejší.
Teprve, když jsme přešli tu louku a došli k prapodivnému lesu, jsem si všimla mladíkových podivných uší! Byl to Elf!
Měl luk, šípy, byl vysoký a měl dlouhé bílé vlasy a špičaté uši-jasná Elf, bylo mi záhadou, jakto že jsem ho nepoznala už před tím..
Vešli jsme do lesa. Vedla tam úzká pěšina, po níž jsme se vydali. Všude kolem bylo temno.. ,,Achjo, zase temno..'' pomyslela jsem si.
Při cestě temným lesem jsem zpozorovala, že všude kolem je hrobové ticho, jen v jedné chvíli se ozvalo zavytí jelena. Neměla jsem z té cesty vůbec dobrý pocit. Doufala jsem, že už konečně budeme na místě.
Ale stále jsme šli dál a dál...
U malé říčky jsme se zastavili, Elf odběhl a po chvíli se vrálil a táhl za sebou malou loďku. Nasedli jsme na tu starou rozvrzanou lodičku a přejeli jsme v ní na druhý břeh.
Následovně jsme vyšplhali do strmého kopce, plného listí. Málem jsem spadla, ale Elf mne chytil. Nějak jsme vylezli nahoru.
Nahoře se Elf zastavil, podíval se před sebe a řekl: ,,Eno neni, tedo ena.''. když jsem vylezla za ním, hned jsem tušila o čem mluví...
před námi se zjevil obří palác... Vyskoký, hrozně vysoký! vedla k němu kamenitá cestička a most přes říčku. Tam jsme se vydali.
Elf se pozdravil se strážci a něco jim řekl, nejspíše o mně.
Potom mne chytl za ruku a vedl mne spletitými chodbičkami a uličkami kamsi...Kam? To jsem netušila.
Zastavili jsme se před vysokými schody.. Vedly nahoru, někam nahoru. Mladík přede mne natáhl ruku, abych tam zůstala. A sám se vydal do schodů...
Asi za deset minut mě ze shora zavola a já šla za ním...
S každým dalším schodem jsem cítila, že tam nahoře bude něco velmi zajímavého. Málem jsem v tu chvíli zapoměla, proč jsem vlastně tu.
Nahoře byl trůn! Králův trůn... ,,Thranduil!'' vzpoměla jsem si na krále, který marodí u mně doma! ,,Bože, neměla jsem je tam nechat samotné...''
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Morell Morell | Web | 23. března 2014 v 11:07 | Reagovat

Vidím, že se rozepisuješ, moc dobře. A supr obrázek.

2 Catie XXXXXXX Catie XXXXXXX | Web | 23. března 2014 v 18:52 | Reagovat

děkuju ;)

[1]:

3 Mirimë (Karolína K. 44) Mirimë (Karolína K. 44) | Web | 24. března 2014 v 14:27 | Reagovat

Zajímavé... Už se těším na pokračování.

Taky se mi líbí, že ses začala rozepisovat. Prosím, ber to jenom jako takovou malou radu: trochu mi vadilo, jak v prvním a druhém odstavci často opakuješ slovo "běžela" nebo "běhat". Jednou by si tohle sloveso mohla nahradit třeba za "uháněla" nebo něco takového ;-)

Tohle se ale může stát každému :) Jinak super příběh :) Neber si prosím moc osobně, že se tolik přebírám v detailech... :D

P. S. Ahoj, je mi 14 let a před měsícem se mi v nakladatelství Nava vydala knížka. Jmenuje se Poslání a je to žánr fantasy. Pokud chceš vědět víc, můžeš se mrknout na můj blog ;-)

4 Catie XXXXXXX Catie XXXXXXX | Web | 24. března 2014 v 14:33 | Reagovat

[3]: Děkuju moc. Díky za rady, poučím se z nich.  :) tu knížku bych si moc ráda přečetla! Určitě se na tvůj blog mrknu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama