Duben 2014

Přísada

29. dubna 2014 v 19:09 | Caterine |  Stories

Viděla jsem je! Byli tam! Dva nejlepší Elfíci, které kdo kdy spatřil...
Myslela jsem, že začnu ječet až ohluchne celé město.
Konečně se ke mně rozběhli, já se totiž nemohla pohnout!
Ale až teď jsem si všimla, že je s nimi ještě někdo.. Někdo velmi malý. Naproti Thranduilovi vypadal, jako malý křečík džungarský!
,,Slečno!'' vykřikl Thranduil, když už byl u mě blízko, abych ho slyšela...
Já začala ječet, ale ne tak jak jsem si myslela před tím.
Skočila jsem na něj a svalila jsem ho na zem! A to doslova.
Povalila jsem ho na zem. Takže tam v polosuché a trošku delší trávě na zemi ležel vážený a velmi mocný Elf Thranduil.. A já na něm!
Teprve, když Legolas ukončil svůj nepřetržitý záchvat bujného Elfího smíchu, vylíčila jsem jim, že jsem udělala tohle a tamto...
Mí drazí si to vyslechli. Ale potom jim asi došla ta věc, proč divně koukám na toho mini mužíčka. Stále se mi nezdál povědomý...
,,Pardon! Zapomněli jsme na vás pane Frodo.'' pravil Legolas rychle a rozpačitě.
,,Frodo! To jste vy! Já vás nepoznala!'' rozesmála jsem se a vřele jsem Froda přivítala v lidském světě.
Frodo měl hlad. Neptala jsem se ho, ale podle jeho pohledu jsem to poznala.
,,Tady máte housku, jestli to neznáte, je to něco jako lembas..'' ťukla jsem na Froda housku a otočila jsem se za Thranduilem a Legolasem, kteří vypadali, jako by něco chtěli...
A opravdu..
,,Máme pro vás nabídku..'' začal Legolas. ,,Můj otec vymyslel, že byste se mohla i s vaší rodinou přestěhovat k nám do Temného Hvozdu. Můj otec bez vás prostě nemůže žít. Už jste ho natolik okouzlila, že je pro něj nemožné pokračovat svůj život bez vás, drahá slečno..'' vysvětlil mi Legolas co Thranduil vymyslel. Načež na princovu ctěnou hlavu přiletěl malý otcovský pohlavek.
,,Legolasi, co jsi to zase řekl?'' rozzlobeně se zasmál Thranduil.
,,Samozřejmě to není tak jak to říká, já chtěl jen-'' začal král vysvětlovat synovu prostořekost, ale já ho přerušila: ,,Já tomu plně rozumím, pojďme se posunout dál.''
Frodo snědl housku a mně Elfové řekli, ať jdu k nám domů a dám rodině do pití jakési ,,pilulky'', které je ,,ovládnou''...
Moc se mi to nezdálo, ale Thranduil na mne udělal tak sladké psí voči, že jsem prostě musela jít.
Doma jsem rodině připravila drink. Drink s ,,přísadou''...
Ale co se stalo...
Rodině se zvětšily zorničky, a začali blábolit, že mne poslouchají.
Sestra mezitím stačila vylít pití a rozbít keramickou husu z Gronska...
Proto bylo velmi duležité, rychle je dostat z domu.
,,Za mnou!'' zařvala jsem, tak hlasitě, že psi u sousedů začali hlasitě štěkat!
Ale na rodinu to zabralo. Za chvíli už jsem klusala ulicí hore k louce a za mnou klusal táta, pak máma a nakonec sestřička.
,,Bože! To je uplný husí pochod.'' zažertoval Legolas, když nás uviděl v klusu.
Thranduil chtěl cosi říci, ale pak si to rozmyslela a pravil: ,,Vzhůru! Středozemě nás očekává!''
A šlo se.
Dozvěděla jsem se, že ta ,,pilulka'' účinkuje 5 hodin, takže jsme si museli pohnou, abychom rodiče a sestru včas dopravili do lidkého městečka blízko Temného Hvozdu...Do Jezerního města.
Ale, když jsme doklusali ke vchodu do Středozemě, spatřila jsem ten modrý kámen! Zděsila jsem se, ale nic jsem neřekla.
Elfové, jakoby si ho nevšimli, rychle pádili do tunelu. Tak jsem se na to také vykašlala.
Tu cestu už jsem znala pomalu nazpamět.
Takhle rychle jsem tu cestu ještě ani jednou nešla... Šli jsme rychlostí světla a blesku současně.
Tím pádem jsem se ani nestačila koukat, zda je Frodo stále za námi! Ale naštěstí se snažil držet krok, i když jeho malé nožky mu to hodně ztěžovaly.
Jezerní městečko už leželo před námi jako na dlani.
První domek, který jsme spatřili, byl ten domek D. To znamená ten, v němž měla naše rodina bydlet a přežívat.
,,Rodiče sem!'' zavelel Thranduil a ukázal na dveře domku.
Vrazila jsem tam rodiče, ale pak jsem se zarazila: ,,A co setra?''
,,Ta také!'' sykl Legolas.
Elfové se báli, aby se rodina neprobrala dříve...
Naštěstí bylo vše O.K.
A proto jsme se vydali po klikaté cestičce k paláci Elfů.

teprve teď mi došlo, že ve Středozemi už nejspíš zůstanu navždy... A Frodo šel domů.

Nápad

28. dubna 2014 v 15:31 | Caterine
Právě jsem přišla domů z kroužku a jsem uplně mokrá! :P :D
Tady máte další díl: ;)


Náš návrat do Temného Hvozdu byl překvapivě rychlý. Celou cestu jsme nepromluvili. Legolas kousek cesty kopal před sebou kamen, který byl žluté barvy.

V paláci už na nás čekala Tauriel.
,,Vaše Výsosti, kde jste byli? Všichni Vás tu jako pomatení hledáme a Vy jste pryč. " vychrlila na nás Tauriel a divně se na nás dívala.
Já se podíval na svého mladého a nadějného syna a prince Legolase. A pravil jsem: ,,My se byli projít. " zalhal jsem. Věděl jsem, že to nebylo originální a že jsem si s tím vůbec nelámal hlavu. Ale bylo mi to v tu chvíli úplně jedno... Jediné, co mne zajímalo, bylo to, zda ještě někdy v životě uvidím slečnu Katerinu, která se mi zdála, že bez ní asi nepřežiji.

Pak jsem se sebral a odkráčel jsem do své komnaty.
V mé komnatě bylo nezvykle temno. Okna byla otevřena dokořán a z venku šlo pukání a praskání větví, do kterých bil vítr. A to chladno, chladno jako v nějakém Ledovém království...
Cítil jsem, že mi ,,něco" chybí... A to ,,něco'' byla slečna, naše skvělá hostitelka Katerina.

,,Už to mám! '' vykřikl jsem najednou do toho ticha a větru.
Zvedl jsem se a šel za Legolasem.

Legolas byl ve spíži! Cpal se jablky...
,,Synu, jablky se nic nevyřeší. Ale lahodným vínem ano!" řekl jsem bezmyšlenkovitě.
Hned mi došlo, že to byla pitomost a pravil jsem: ,,Tak jsem to zrovna nemyslel. Poslyš, dostal jsem skvělý nápad! " řekl jsem.
,,Sem s ním!" vyhrkl Legolas a přestal si cpát do úst jablka.
Přistoupil jsem k němu a vše jsem mu do podrobna vysvětlil.

Když si to můj drahý syn vyslechl, zareagoval takto: ,,Jde o to, jestli bude chtít!''
Má odpověď zněla: ,,Doufám, že ano. Ale dost řečí, abychom to zjistili, musíme se za ní vydat.''

Vyšli jsme z paláce ven a opět foukal ten hnusně studený vítr...
,,Děkujeme, milý větře. Vždy, když někam jdeme, musíš foukat.'' zakvílel Legolas.
,,To víš synku, Vítr je moc zákeřný tvor. Zákeřný jako Saruman...'' řekl jsem mu na to.

,,Říkal tu někdo ,Saruman'?'' ozvalo se náhle za námi, z druhého konce mostu.
V rychlosti jsem se otočil! Vyděsil jsem se, kdo to ,,zase'' je!
,,O můj bože!'' vykřikl Legolas. ,,Frodo! Co tu děláš?'' a vrhl se k němu.
Ano, byl to Frodo. Malý hobit z Kraje...

,,Helemese, koho to tu máme? Víte, že jsme už stačili potkat Vašeho strýčka-pana Bilba!'' zvolal jsem první větu, která mi doslova vyšplhala na můj královský jazyk.
,,Ať jedete kamkoli, jdu s vámi!'' prohlásil Frodo pohotově.

Jakmile jsem spatřil první černou veverku, řekl jsem: ,,Dobrá, jdeme!'' a opravdu jsme šli.

Než jsme dorazili ke vchodu do světa lidí, stačily se vystřídat snad všechny druhy počasí, které Gandalf zná... A Frodo nám podal asi dva a půl milionu otázek ohledně toho, co jsme v poslední době prožili se slečnou.

V tunelu bylo vážně chladno...
Frodo klepal kosu. Ale my dva-stateční Elfíci- jsme si na to chladno už zvykli.

Naše vynoření v lidském světě vyvolalo nadšení nejen v malém statečném hobitkovi, ale i v nás! Protože jsme věděli, že blízko odtud je naše slečna!
Už jsem se těšil, ale také jsem se bál...
Bál jsem se toho, že slečna Katerína nebude moci na naši nabídku přistoupit...
A do toho se mi začal párat můj královský oděv!

,,Thranduile!'' uslyšel jsem najednou v dáli!
Otočil jsem se, podíval jsem se k lesu. odkud to šlo, a spatřil jsem...

Katerinu...
Ten pocit štestí, který mne zaplavil, byl nepopsatený...

Zdravím všechny!

26. dubna 2014 v 17:40 | Caterine
Čauky mí čtenáři. :D
Tak líbí se Vám má povídka o dvou Elfících, kteří se jaksi setkali s takovou zvláštní osobou, jako jsem já? :D
Jaký díl je podle Vás ten uplně NEJ? :)
Mám v takovýchto povídkách pokračovat?
Děkuji za Váš názor, zajímá mne. ;)

Vaše
slečna Katerína :D

(http://zederach.blogspot.cz/2013/01/test-kresby-stromu.html)

Já a táta

23. dubna 2014 v 19:45 | Caterine |  Stories

Odešli.. byli pryč..
,,Jsi doma,'' uslyšela jsem volat rodiče. ,,Jo! Jsem..'' odpověděla jsem jim.
Bylo to divné, byli pryč chvíli, ale já chtěla, aby se vrátili.
Rodiče mne hned sprdli za milion věcí, které jsem měla udělat, když byli pryč..
,,Cos tady dělala?'' zeptal se mne taťka, když vešel do ložnice.
Rychle jsem šla za ním. Postel, do které Legolas ,,zapadl'' byla otevřená a pochroumaná.
,,To nic.'' usmála jsem se a pomyslela jsem na prince Elfů..
,,Ségra, proč jsou na mojí posteli bílý vlasy? A jsou hrozně dlouhý!'' ptala se mne udiveně sestra.
,,Koupila jsem si paruku-blond. Ale v zápětí skončila v popelnici.'' řekla jsem to, co mne v tu chvíli napadlo. Ale neznělo to nejlépe.
Sestra na mne udělala již známý výraz překvapeného hrocha, mávla ocasem a byla pryč.
,,To jsou zajímavé historky, radši nechci vědět, co se tu dělo..'' uslyšela jsem linout se potichu z ložnice.
,,Nechtěj to vědět.'' pomyslela jsem si a usmála jsem se.
,,No nic, jdu se převléct.'' prohlásil táta. Já seděla na posteli, kolem mně lítal bzučivý komár a na zemi ležel medvěd.
Byl to přesně takový medvěd, kterého jsem dala Thranduilovi. Akorát to byl sestry plyšák. Byli dva.
Ležel tam na zemi a při každém pohledu na něj jsem si na oba ty moje Elfíky vzpomněla.
,,Kde mám tepláky?'' vyrušilo mne z vzpomínání.
,,O my Got! Tepláky!'' vyděsila jsem se.
Tepláky má Thranduil a táta je chce! Co teď? Co mu řeknu?
Táta přišel do mého pokoje a ještě jednou mi tu otázku položil.
Já na něj udělala pohled vyděšeného kačera a pravila jsem: ,,O tvých teplákách, milý otče, nemám ani tucha.''
,,Vážně? No dobře.'' řekl mi na to táta a se zdviženým ukazováčkem odkráčel k lednici.
Bylo mi jasné, že bez NICH už dlouho nevydržím.
Zoufala jsem vyběhla z domu. Upalovala jsem k lesu. Cestou mi proběhlo hlavou asi deset kvadri milionů myšlenek a stále se mi to zdálo málo.
Trošku foukal vítr a neřekla bych, že bylo teplo. Spíš chladno a zem byla plná pampelišek.
Doběhla jsem ke kamenům. Ty kameny byly stále stejné.
Ještě jsem cítila, že tam ještě nedávno oba Elfíci stáli.
Vše tomu nasvědčovalo. Vše...
Chtěla jsem vlézt dovnitř, ale ouha! Žádná chodba tam nebyla! Vůbec nic!
Polekala jsem se.
,,Přece se mi to vše nezdálo? To není možné!'' skoro jsem křičela zoufalstvím! Bylo to příšerné.
,,Co budu dělat? Musím je vidět.'' naříkala jsem a sedla jsem si na jeden balvan.
Začal foukat studený vítr. Věděla jsem, že mne rodiče asi budou hledat. Ale bylo mi to jedno, hodlala jsem tam zůstat klidně celou noc!
Tak jsem tam seděla a brečela.
Jedna má slza ukápla na kámen...
Kámen zmodral! Kámen se zmenšoval! bylo to udivující! Vykřikla jsem a seskočila jsem z kamenu dolů.

,,Co se to děje? Začínám pochybovat o existenci nadpřirozena. Vlastně už od první chvíle, co jsem poprvé Thranduila spatřila.'' míhalo se mi hlavou při přítomnosti nezvykle podivuhodného jevu.

Slaňování

21. dubna 2014 v 11:24 | Legolas |  My diary

Dole bouchly dveře!
,,Rodiče!'' vydechla slečna a začala panikařit!
,,Co budeme dělat?'' vřískal můj ctěný otec. Já tam jen tak stál a snažil jsem si zachovat chladnou hlavu. Bohužel, má hlavu už zdaleka nebyla chladná, naopak- celkem hicovala.

Po chvíli panikaření Katerina řekla: ,,Musíte oknem.''
Král na ni vykulil oči, jako podnapilý voják a pravil: ,,To myslíte vážně?'' a škytl.
,,Ano, ano to myslím vážně. Musíte okamžitě pryč. Nesmějí vás tu najít.'' vysvětlila nám slečna.
Thranduil chytl rapla, ale já ho uklidnil.

Slečna někam zmizela. ,,O můj bože! Opustila nás! Jsme sami v domě plném nebezpečných vynálezů!'' vykřikl můj otec.
,,Otče, uklidni se. Bude to v pořádku.'' snažil jsem se ho uklidnit.
,,Mám lano!'' ozvalo se za námi.
Stála tam Katerína, byla rozcuchaná a udýchaná. Ale v ruce něco měla. Ano, byl to provaz a pekelně dlouhý. Asi jako výška Sauronovy věže.
Přistoupil jsem k ní, vzal jí provaz z ruky a zeptal jsem se: ,,Máme slanit?'' vzápětí jsem se otočil na otce a pravil jsem: ,,Zvládneš to?''
Thranduil na mne udělal psí oči. ,,Já nevím!'' zakvílel pak.
,,Musí to zvládnout, jinak ho tu objeví mí rodiče!'' skoro zakřičela Katerina.
,,Dobrá, Legolasi, synu, já to zvládnu! Snad.'' odpověděl Thranduil-můj otec.
Chtěl jsem se ho na to ještě jednou opýtat, ale uslyšel jsem zvuky ze zdola. Tak jsme rychle šli na to!

Obmotali jsme otci kolem těla to lano.
Bylo na něm vidět, že má trochu strach. Ale Katerína ho uklidňovala konejšivými řečmi.
Až se můj otec vzmužil a vylezl na okno!
Vítr foukal a nebyl zrovna teplý. A zdálo se, že začíná pršet..
Thranduil se ale vzchopil. ,,Nejsem žádný srab! Jsem král a král musí být statečný!'' vykřikl.
Pak se podíval na nás oba a ...
Skočil!

Rychle jsme přistoupili k oknu, abychom se podívali, jak je na tom.
A kupodivu..Zvládl to! Stál tam na zemi a jen se otřepal.
,,Jsem v pořádku! Legolasi, teď ty!''
Tak jsem skočil za ním. Neměl jsem s tím absolutně žádný problém.
Za chvíli jsme už stáli dole pod oknem.

Katerina koukala z okna, začalo pršet!
Nechtělo se mi odcházet, dlouho jsme tam stáli. Ale najednou Katerína houkla: ,,Rodiče! Musím jít! Sbohem.'' a poslala nám pusu.
Pak už ale (nejspíš navždy) zmizela...

Byli jsme smutní a tišše jsme se odebírali k lesu. Pršelo a my měli z toho všeho takovou divnou náladu.
Rozloučili jsme se s lidským světem a vlezli do díry.
Tunelem jsme se vraceli domů.

Všude jsme slyšeli slečnin hlas. Všude byl...

Byli jsme od ní teprve 10 minut a už se nám neskutečně stýskalo...

Loučení

19. dubna 2014 v 10:24 | Caterine |  Stories
,,Půjdu vás doprovodit až domů.'' prohlásil Thranduil a podíval se na Legolase. Ten otevřel ústa a vykřikl: ,,Já také!''Já se pousmála a řekla: ,,Děkuji.''
,,Pane Bilbo, ještě jednou vám moc děkujeme- Máte to u nás!'' pravil Thranduil a já s Legolasem jsme přikývli.
,,Není za co.'' řekl Bilbo a usmál se.

Pak jsme tedy šli.
Kámen, který ukrývá vchod do mého světa byl blbízko. Zastavili jsme se u vchodu a Thranduil prohlásil: ,,Tak se mějte pěkně, snad se brzy uvidíme.'' Bilbo řekl, že také doufá.
,,My už se neuvidíme.'' řekla jsem mu já.
,,Tak hodně štěstí. Nashledanou.'' řekl Bilbo a chystal se na odchod.
Zamávali jsme mu a vstoupili jsme do tunelu...
Ještě jsem Bilba pozorovala, jak mizí. A pak zmizel úplně...
,,Sbohem, Středozemě.'' řekla jsem si v duchu a vydala se s oběma Elfy dlouhým tunelem domů.

Tunel, jakoby nekončil, ale na konec jsme přeci jen došli.
Vynořili jsme se v lese, který byl už jen kousek od mého domova.
,,Mám dojem, že támhle je ta láhev.'' pousmál se Legolas.
,,Jaká láhev, synu?'' zeptal se překvapeně Thranduil.
,,To je dlouhá historie.'' odpověděl Legolas a zašklebil se na otce za jeho zády. To mne rozesmálo.
,,Radši jdeme.'' řekla jsem.

Vylezli jsme z lesa, byla noc. Venku byla celkem zima. Ve Středozemi bylo mnohem tepleji.
Svítil měsíc. ,,Mám dojem, že je úplněk.'' prohlásila jsem a podívala se na oblohu. Byla černočerná a hvězdy na ní zářily jako světélka světlušek.
,,Jdeme s vámi až domů!'' vykřikl najednou Legolas.
,,Vážně?'' udivila jsem se.

Legolas náhle začaj ječet!
,,Bože můj! Co se děje?'' zeptala jsem se ho.
Legolas přestal ječet a pravil: ,,Něco mi vletělo do ucha!'' a začal se ohánět.
,,To byla určitě smrtonoska zákeřná. Teď určitě umřeš.'' řekl mu na to jeho otec a zatvářil se tajemně a smutně.
,,Ježiš! Thranduile, nedělejte si legraci.'' klidnila jsem je.
Málem se zase začali hašteřit... ,,Ti Elfové..To je hrozné, ani ten král nemá kousek rozumu.'' pomyslela jsem si.

Pomalu jsme se doplazili až k mému domu.
Odemkla jsem a vlezli jsme dovnitř.
vyběhla jsem do schodů a vletěla do svého pokoje. Ale oba Elfové mne následovali.
,,Tak se tady rozloučíme?'' zeptala jsem se.
,,Ano..'' hlesl tišše Thranduil.
Já se smutně na oba podívala a pravila jsem: ,,Tak už...Je konec... Konec naší skvělé výpravy.''
,,Pravda.. Škoda, právě se mi to začalo líbit.'' řekl Legolas.
,,Ale něco pro vás mám, aby jste na nás měla vzpomínku.'' dodal ještě a vytáhl z kapsy prsten s velkým modrým kamenem!
,,Legolasi! Vážně se ho hodláš vzdát?'' zeptal se Legolase Thranduil.
Legolas chvíli mlčel a pak řekl: ,,Nechce se mi, ale chci ho slečně dát.'' a pak mi ho podal.
,,Děkuji, ale to si od vás nemohu vzít.'' odpověděla jsem.
,,Prostě je váš. A je to pravý modrý diamant.'' nedal si říct legolas, prsten mi vnutil a dodal poznámku.
,,Moc děkuji.'' řekla jsem nakonec, protože jsem věděla, že mi ho stejně vnutí...

Potom jsme se všichni objali a Thranduil pronesl: ,,Budete nám chybět, ale vždy na vás budeme vzpomínat. Vždy budeme myslel, jak jste se vydala na nebezpečnou výpravu jen proto, aby jste mi přinesla lék, který jsem nakonec nepotřeboval...'' byla to úžasná objímací atmosféra. venku byla tma, pouze na nás svítilo světlo v mém pokoji a kolem mého ucha si to svištěla malá můra.
Legolas se nadechl a dodal: ,,A vždy budeme vzpomínat, jak jste nás vzala k sobě domů, pohostila nás a byla jste k nám nejvíc milá! A můj otec by vám teď chtěl něco říct..''
Poté jsme se přestali objímat a Thranduil sáhl do svého pláště.
Vytáhl balíček... Zamrazilo mne...
,,To jsou ty šaty, musím říci, že jsem si na ty pakny zvykl. jsou roztomilé. Vlastně se mi ani nechce vám to vracet.'' zasmál se.
,,Jsou to pandy, a víte vy co? Nechte si to. Já to tátovi nějak vysvětlím.'' řekla jsem mu na to já.
,,Moc děkuju!'' vykřikl Thranduil a skočil mi do náruče. Samozřejmě jsme oba okamžitě spadli a Legolas se začal smát!
Ale potom už přišlo to pravé loučení. Smrkání a neustálé popotahování a vzlykání...

Nemohli jsme se rozloučit, prostě to nešlo, stále jsme načínali nové a nové proslovy. Thranduil mne podaroval.
,,O můj bože! To je pro mne?'' ptala jsem se překvapeně, když mi podal balíček.
,,Ano. Ale rozbalte ho až budeme pryč. Ještě byste to chtěla vrátit.'' prohlásil na to král Elfů...
Na to jsem popadla svého nejoblíbenějšího plašáka-plyšového medvíska jménem Josefína (Pepička) a dala jsem ho Thranduilovi se slovy: ,,Pro vás oba! na památku ode mne. A žádné vracení!'' řekla jsem jim.
Legolas se málem rozbrečel, jao malé dítě.
,,Medvídek! ten je ale roztomilý! Já nikdy žádného neměl! Budu s ním spát! Děkuji!'' zakřičel na mne a málem mne začal dusit tím pevným objetím!
Bylo to kouzelné..Kouzelná atmosféra!
Strávili bychom tam asi dalších 300 let, Kdyby legolas náhle neřekl:
,,Moment!'' podíval se na nás vyděšeným pohledem... ,,Přeci přijeli ti vaši rodičové!''
V tu chvíli zafoukal od okna studený vírt a praska žárovka!


Překvapení, jaké jsme nečekali

16. dubna 2014 v 14:02 | Caterine |  Stories
,,Uviděl jsem Tauriel a dostal jsem strašnou chuť na jablko. Tak jsem šel do spíže a nacpal se jimy...'' vysvětlil mi Legolas.
,,Vážně?'' zeptala jsem se ho.
,,Víte, já-'' začal Legolas, ale svou větu už nedokončil, protože se rozbrečel a utekl odtamtud.
,,No co to? Ti Elfové jsou nějací divní..'' pomyslela jsem si.

,,Slečno! Slečno Kateríno!'' uslyšela jsem náhle.
Otočila jsem se a za mnou stál Thranduil.
,,Musíme vyrazit odvést vás domů.'' pravil a smutně se na mne podíval.
,,Já vím, musím..'' řekla jsem na to já.
Thranduil se přestal mračit, rozhlédl se a zeptal se: ,,Neviděla jste Legolase?''
Já se podívala vedle a řekla jsem: ,,Ne.''
,,Půjde s námi vás odvést.. A ještě půjde pár strážných.'' dořekl mi Thranduil, pak se otočil na podpatku a odcházel. Ale najednou se ještě zastavil..
,,Víte, zvykl jsem si na vás. Budete mi chybět.'' řekl a viděla jsem, že se mu do očí derou slzy.
,,Vy mně také i Legolas.'' odpověděla jsem a usmála jsem se.
A pak už odešel...
V tu chvíli jsem byla nějak mimo.

Probrala jsem se až, když jsem stála u brány Elfího paláce. Vedle mne stál princ Legolas, měl rudé oči...
Následovně přišel Thranduil s pěti strážnými.
,,Odcházíme.'' pravil Thranduil a podíval se na mne. Já se kousla do rtů a vyšli jsme před palác.
Před námi se klikatila dlouhá ceta-Elfí stezka Temným Hvozdem...
,,Naše cesta nás očekává.'' pravil Thranduil a vyšli jsme.
Legolas vypadal velmi divně a Thranduil o nic moc lépe.
Šli jsme po cestě, která se klikatila mezi stromy s pavučinami, vítr chvíli foukal, chvíli ne.
Byla to divná atmosféra...
Když jsme vyšli z Temného Hvozdu, šli jsme dlouho po cestě kolem obří louky, jakživa jsem tak velkou louku neviděla. Bylo to úžasné!
Celou cestu jsme šli mlčky, Legolas stále smrkal. Thranduil nic neříkal, nic nedělal, jen šel celou dobu se svěšenou hlavou.
Ta cesta se mi zdála nekonečná, šli jsme kolem lesa, kolem polí, kolem obřího jezra, které bylo do růžova. Vše mne fascinovalo, ale byla jsem smutná. Za chvíli jsem se totiž měla rozloučit s princem Elfů-Legolasem a králem Elfů-vzenešeným Thranduilem...
Strážci se stále rozhlíželi kolem a dávali bedlivý pozor.
Naštěstí jsme cestou nikoho a nic nebezpečného nepotkali. Jen nám jednou přeběhl přes cestu jelen a jednou liška. Žádní tvorové tam nikde nebyli...
Byli jsme na cestě druhý den, Legolas za celou cestu nic nesnědl, já a Thranduil jsme si dali kousek lembasu.

K večeru druhého dne jsme dorazili k lesu, byl mnohem temnější než všechny lesy, které jsem tam viděla.
Thranduil se zastavil, odkašlal si a pravil: ,,Jsme tu...V tomto lese je vchod do liského světa.''
Legolas zabořil hlavu do rukávu. Já skoro také.
,,Panebože!'' vykřikla jsem a vrhla jsem se Thranduilovi kolem krku. ,,Můj bože...Bude se mi stašně moc stýskat!'' řekla jsem plačtivě.
,,To nám také.'' odpověděl Thranduil.
Najednou sebou ale trhl.
,,Co se děje?'' zeptala jsem se a podívala se mu do očí.
,,Grau!'' ozvalo se z dáli lesa!
,,O můj bože!'' vykřikla jsem a vytrhla se Thranduilovi z objetí.
Vzápětí se mezi stromy objevila obrovská příšera! Já jí poznala, to byla ta co na mne už jednou zaútočila!
Thranduil zařval! Příšera se vrhla přímo na něj!
Už na něj otevřela tlamu...Už byla u něj.
Věděla jsem, že tohle bude jeho konec! začala jsem brečet! A vřískala jsem jako šílená. Přiběhl ke mně Legolas a stáhl mne do křoví.
,,Pane bože!'' ječela jsem! A pak jsem zavřela oči.
Mé oči byly zavřené...

Když jsem je opět otevřela, nechtěla jsem se tam podívat. Ale podívala jsem se tam. A má ústa se sama od sebe otevřela dokořán!

Příšera tam ležela na zemi těsně před Thranduilem, který tam seděl na bobku a hlavu měl přikrytou rukama! Příšera byla mrtvá!
,,O můj bože!'' vykřikla jsem a vyběhla jsem k Thranduilovi.
Než jsem tam doběhla, uslyšela jsem od příšery jakési zvuky...
Zastavila jsem se a podívala se na ni...

Z poza její hlavy se začalo něco vynořovat...
nejdříve vlasy, byly trochu do kudrnata... A pak se vynořila celá hlava i s obličejem...
V tu chvíli jsem začala vřískat radostí! ječela jsem, Legolas vylezl z křoví, aby se podíval co se děje.
,,Bilbo Pytlík!'' vydechl.
,,Bilbo?'' zeptal se Thranduil a podíval se jasněji.
,,Ano, jsem to já. Bilbo Pytlík z Kraje!'' vykřikl ten, kdo se vynořil z poza příšery.
,,Jak jste to udělal?'' vykřikla jsem radostí.
A tak nám Bilbo povyprávěl, jak zabil příšeru, která málem zabila Thranduila.
V průběhu vyprávění Thranduil skočil Bilbovi kolem krku!
Musela jsem se začít smát. A strážci, místo aby chránili krále, utekli jako malí zbabělci.
Bylo to vše úžasné.
Náš drahý hobit Bilbo! Začali jsme zpívat na jeho počest i Legolas, který se ještě do nedávna tvářil divně. Už byl také O.K.

Jenže jsme to museli rozpustit, já musela domů...

Pokračování zase příště ;)


Jablko

12. dubna 2014 v 15:59 | Caterine |  Stories
Náš král se chystal na neskutečný čin! Zvedl pěst! A roztočil se.
,,Bože, on ho praští a co bude dál?'' pomýšlela jsem v této prapodivné chvíli.
Legolas najednou vykřikl: ,,Tati! Do toho!'' a začal mávat rukama nad hlavou.
Jeho otec se ještě víc rozpřáhl a... ,,BUM!''
Tmavovlasý Elf, který seděl na králově losovi, padal k zemi!
,,DUM...'' tmavovlasý ležel na zemi.
Nastalo hrobové ticho...
,,O můj bože! Náš král!'' vykřikl náhle černovlasý Elf.
Já s Thranduilem jsme k němu přistoupili (stále ležící na zemi) a nenávistně jsme se na něj zadívali.
,,Tohle mi nevysvětlíte..'' pravil pravý král.
,,Já- víte, já jsem nevěděl- já myslel, že-'' koktal černovlasý, ale vůbec mu to nešlo. Snažil se vymyslet nějakou smysluplnou výmluvu, ale moc chytrý asi nebyl.
,,Půjdeme do paláce a tam si na to sedneme, milášku.'' řekla jsem já a podívala se na Thranduila.
Ten na mne udělal nechápavý pohled.
,,Milášek? Spíš by to měl být lotr.'' řekl mi na to.
,,To mělo znít hrozivě... Milááášeeeek!'' zasyšela jsem na černovlasého.Ten na mne vykulil oči: ,,Já se vás tedy nebojím, zní to spíše směšně.'' řekl.
,,Jen jsem to zkusila.''

Tak jsme se sebrali a všichni jsme šli do paláce, který nebyl ani 20 stop daleko.
Bránu nám otevřel jen jeden střážce. ,,Odpusťte, králi můj, můj společník má žaludeční potíže.'' vysvětlil nám to strážce.
,,V pořádku.'' řekli Thranduil a černovlasý Elf zárověň.
Thranduil věnoval černovlasému rozzuřený pohled.
,,Promiňte. vy jste král, já jsem jen hloupý Elf, který se vám snažil ukrást trůn.'' pravil tišše černovlasý.
,,Pěkně řečeno!'' řekl na to Legolas. ,,Měl bys ho pochválit, byl to výkon.'' dodal.
,,To sotva, půjde za mříže, pokud nebude mít kloudné a smysluplné vysvětlení! Chválit ho? Pff...'' pravil trpce Thranduil a zašklebil se.
Legolas udělal psí oči. A já se rozesmála.
,,Dobrá, můžeš ho pohladit po hlavě.'' řekl synovi král.
Legolas ale pravil: ,,Přešla mne chuť.'' a podíval se nahoru.
Také jsem se tam nenápadně podívala a uviděla jsem tam hnědovlasou Elfku.
,,To bude Tauriel.'' pomyslela jsem si.
,,Omluvte mne.'' řekl Legolas a vypařil se.
,,Ty děti...'' povzdechl si Thranduil.
Chtěla jsem mu říct, že Legolas je dávno dospělý, ale nechtěla jsem krále zbytečně naštvat.

Thranduil chytl černovlasého a táhl ho pryč...
,,Vy počkejte tady!'' vykřikl, když jsem se rozběhla za nimi. Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem. Thranduil i s černovlasým zmizeli za rohem.
Stála jsem tam uplně sama na chodbě ve které skučel vírt. Nebyla tam zima ani teplo. Bylo to něco mezi...
,,Ale já musím domů!'' pomyslela jsem si.
celá rozčilená a vydeptaná jsem chodila po paláci a pokoušela se najít Legolase. Ale nikde nebyl...
,,Co je to tady?'' řekla jsem si, když jsem spatřila pootevřené dveře, které byly podivně nízké.
,,Mám otevřít? Kdo ví, co tam je...'' přemýšlela jsem a nakonec mi ten ďáblík v mé mysli řekl, ať tam jdu...
Dveře vrzly a bylo otevřeno..
V tu chvíli jsem zůstala stát jako solný sloup. Jako sloup, který právě osolili.
Byly tam všude police s jídlem. Jablka, víno, lembasy atd.
A největší překvapení bylo to, že tam seděl na zemi princ, syn krále Elfů Thranduila, princ Legolas a ,,cpal'' se jablky.
,,Bože můj! Legolasi! Co zde děláte?'' vykřikla jsem.
Legolas se rychle zvedl ze země a vystrčil mne ven. Pak přišel za mnou a řekl: ,,Já měl hlad.''
,,Tomu nevěřím.'' řekla jsem a vážně jsem nevěřila.
Legolas se na mne podíval pohledem vyděšeného mravence, pak mrkl a pravil: ,,Tak já vám tedy řeknu, co se stalo. Je to tragické, jako ta největší tragédie, co se kdy stala. Budete tak překvapená, že vás už nikdy nic nepřekvapí, tak, jako toto! A to mi věřte.'' Řel to velmi přesvědčivě a dal tomu tajemný přízvuk...
Když to dořekl, zamrazilo ve mně.
,,Tak povídejte..''
A Legolas začal:

pokračování příště... buďte napjatí, jako strunka ;))


Překvapení mezi stromy

8. dubna 2014 v 19:37 | Thrandy |  My diary
Viděl jsem neuvěřitelně velkou skvrnu na ruce Kateriny.
,,Thranduile! Co se děje?'' křičela na mne, ale já nebyl schopen vyslovit ani jedno slůvko. Nejspíše bych se z toho zbláznil, kdyby se nestalo něco překvapivého...
,,Ale, ale koho pak to tady máme? Co zde děláte? Vy nevíte o té stvůře?'' ozvalo se za námi.
Vynořil se Gandalf!
,,Gandalfe!'' vykřikl Legolas.
,,Legolasi! Vůbec jsem si tě nevšiml, tvůj otec tě zakrýval.'' zažertoval Gandalf, a sundal si klobouk.
,,Moment!'' vykřikl Legolas. ,,Vy jste opět Gandalf šedý! Jak to?''
Gandalf se pousmál a pravil: ,,Kdepak, jsem Gandalf bílý, ale přestrojil jsem se za šedého, cítím se tak lépe.''
To mi rozum nepobíral, ale nic jsem neříkal.
Gandalf si začal prohlížet slečnu, bál jsem se, aby nepřišel na to, že není z tohoto světa...
Když si ji doprohlédl podíval se na mne. ,,Král Elfů... Thranduile, vážně si myslíte, že je dobré, aby Elfí král, ten nejvyšší Elf, chodil po zemi takhle...'' řekl a ukázal na mne.
,,Promiňte Gandalfe, ale já spadl do vody.'' řekl jsem. A pak mne-'' ale to už jsem nedořekl, protože katerina na mne vykulila oči a ukázala mi, že jestli ještě něco povím, usekne mi hlavu... Trochu morbidní, nezdá se vám?
,,Dobře, dobře. Napijte se tady z jezírka a pojďte, tady zůstat nemůžete, blízko je stvůra.'' pravil Gamdalf a podrbal se ve vlasech.
,,Jaká stvůra?'' zeptal se Legolas.
,,Vy o ní nevíte? Thranduile, musel jste přeci dostat dopis...'' zamyslel se čaroděj a zvídavě se na mne podíval.
,,Já nebyl doma.'' řekl jsem mu na to, ale snad to neznělo moc rozpačitě.
,,Vy jste tedy král...'' zamumlal Gamdalf a šlo se dál.
Asi za půl hodiny jsem řekl synovi: ,,Opatříš mi hábit, začínám ty kandy proklínat... A ty kalhoty mne popuzují.'' pravil jsem mému drahému synovi nasupěně.
Přistoupila k nám Katerina, odhodila si vlasy a řekla: ,,Milý králi, nerada vás poučuju, ale to jsou P-A-N-D-Y. Ale zase jste originální! Vsadím milion, že takovéhle oblečení, jako máte vy, nikdo ve Středozemi nemá!'' vysvětlila mi Katerina. Zdálo se mi, že si ze mne dělá trochu legraci, ale Legolas na mne udělal pohled, kterým mi naznačil, že už mám mlčet.
Gandalf se najednou zastavil... ,,Gandalfe? Co se děje?'' zeptal se Legolas.
,,Něco nás sleduje..'' vydechl Gandalf.
,,Bože, proč nemám s sebou armádu... Musíme odvést slečnu domů a musím se vrátit.'' začal jsem kvílet.
,,Thranduile! zapomněla jsem vám říci, že ve vaší říši mají nového krále!'' vykřikla jsem.
To mne vážně dopálilo. Rozběhl jsem se, ještě jsem se otočil a vykřikl: ,,Legolasi! Jdeme domů, kdo chce s námi, nechť jde!''
Legolas se za mnou pohotově rozběhl, Katerina ho následovala. Ale čaroděj mávl rukou.
Tak jsme běželi tři.
Gandalf se šibalsky pousmál a zamával nám...

Ani byste nevěřili, jak jsem byl celou cestu rozzuřený. Katerina se mne snažila uklidnit, ale nešlo jí to.
,,Nikdy by mne nenapadlo, že mne takhle odkoupnou...
Ať je ten nový král kdokoli, ucítí králův hněv!'' přelétalo mi v hlavě cestou do paláce.
,,Otče, kudy teď?'' zeptal se náhle můj drahý syn.
,,Ty ses zbláznil, to si nepamatuješ cestu domů?'' vybafl jsem na něj.
,,Nějak zapomínám.'' řekl Legolas.
,,Ale já také nevím, kudy. Touhle cestou jsem nikdy nešel.'' zauvažoval jsem.
,,Není to skleroza?'' zeptal se šibalsky Legolas.
Myslel jsem, že puknu-vzteky.
,,Počkejte!... Mám nápad! Ještě mne tedy nenapadl, ale co nevidět to bude.'' přemýšlela slečna.
,,Nemáte navigaci?..Pardon, jsem zoufalá.'' upustila pak zoufale slečna.
Zoufalství nás upoutalo k přemítání.
Už jsem myslel, že tam skysneme jako staré mléko.
Ale něco se stalo...

,,Hej! Podívejte! Tam někdo jede!'' vykřikla náhle slečna.
Hned poté se mezi stromy objevili jezdci na koních. A na konci.. Osoba na MÉM LOSOVI!
Vztek mne popadl takový, že si to nedokáže představil ani můj drahý syn, a ten má vážně hodně bujnou fantazii!
,,Thranduile! Klid! Prosím!''
A já napřáhl ruku...

Voda...

4. dubna 2014 v 18:56 | Caterine |  Stories
,,Jak se jmenujete?''

Chvíli jsem stála u toho ztrouchnivělého pařezu, na hlavu mi sedl kolibřík. A zírala jsem s otevřenou pusou na ty dva elfy v bílých pláštích...
,,To je ta věc, která vás zajímá?'' zeptala jsem se překvapeně.
,,Ano prosím! Stále vám říkáme jen ,slečno' a ,naše hostitelko', a tak chceme vědět, jak se doopravdy jmenujete.'' pravil Thranduil.
Pousmála jsem se, pozorně se zadívala na Legolase (až mi uhnul pohledem) a pak jsem řekla: ,,Oká, jmenuji se Smaug.''
Thranduil vykulil oči (to jste měli vidět-vážně úsměvné!). ,,To myslíte vážně?'' zeptal se pak.
,,Apríl!'' vykřikla jsem a začala jsem se smát.
Thranduil chvíli ,,civěl'' na mé vlasy a pak pravil: ,,Apríl? Co to je?''
Málem jsem padla. ,,Oni neví, co je Apríl?'' pomyslela jsem si.
,,Když řeknu Apríl, myslím tím, že je to vtip! Žert! Nesmysl!'' vysvětlila jsem králi Elfů.
Bohužel náš předrahý král lesních Elfů-Thranduil kopl do šišky, která odletěla tři metry daleko a řekl: ,,Aha.''
V tu chvíli se Legolas rozesmál, takovým způsobem, že rozesmál i jednu veverku na stromě. Představte si- Veverka, na stromě sedící a louská oříšky. A když se princ Legolas začal smát, veverka upustila oříšek (spadl mi na hlavu) a spustila ,veverčí' smích! Takové tiché chichotání.. To ani nelze popsat, to musíte sami slyšet.
Pak už jsme konečně nechali povídání a vydali se na cestu. Na dalekou cestu, na cestu domů...
Thranduil ukázal na nedalekou pěšinu. A my jsme poslušně vykročili pravou nohou vpřed!
Neušli jsme ani jeden kilometr a Thranduil řekl: ,,Je mi hrozné teplo.''
Já se zastavila a povídám: ,,No tak si sundejte to prostěradlo. Maminka mne asi nepochválí, že jsem dopustila, aby naše prostřeradlo došlo až kamsi do Středozemě...''
Thranduil se pousmál a prostěradlo si sundal.
Legolas se začal příšerně nahlas smát! Já také vyprskla smíchy... Proč? No, proto, že Thranduil měl stále na sobě pandí tričko+tátovy vytahané domácí tepláky!
,,,,Otče, nechceš si to prostěradlo nechat? kdyby tě takhle někdo viděl..'' řekl Legolas, když se dosmál.
,,Ale Legolasi, ještě se nám upeče a nebude moci jít dál!'' řekla jsem já. ,,Však už s ním problémů bylo dost, ne?'' řekla jsem ještě Legolasovi, ale tiše, aby to náš král neslyšel. ,,Máte pravdu Katerino.''odpověděl Legolas.
Thranduil šel tedy dál v té ,skvělé róbě' a něco si pobrukoval.
Bylo kolem poledne a slunce neuvěřitelně pálilo. Kolem nebylo ani živáčka, což mne udivilo. Vítr také nefoukal, jen slunko pálilo jako oheň.
Velmi krátce jsem dostala žízeň, ale hroznou!
,,Hej, vy dva milí Elfové!'' vykřikla jsem.
Thranduil se zastavil. ,,To voláte nás?'' zeptal se Legolas.
Thranduil se podíval na Legolase a pravil: ,,Můj drahý synu, vidíš tu snad někde jiné Elfy?''
Legolas protočil panenky... ,,Samozřejmně, že ne, můj drahý otče, dělal jsem si z tebe Apríl.''
Tentokrát jsem se chytla za hlavu já. ,,Legolasi, v této situaci... No, vždyť je to jedno. Radši mi dejte něco k pití, umírám žízní!'' řekla jsem a kroutila nad tím vším hlavou.
,,Je nám líto, Kateríno, ale vidíte zde někde vodu? Ne!'' řekl Legolas.
,,Ale no tak, Legolasi, nebuď tak upjatý! Slečna má žízeň!'' klidnil taťka synka, který z té žízně už asi také blouznil.
,, Vážení Elfové moji! Pojďte! Musíme pokračovat.'' zklidnila jsem je, protože to vypadalo, že se co nevidět začnou hádat.''

Nakonec jsme vodu našli, v jezírku u cesty. ,,No já nevím, zda to můžeme pít. Někde tu bývá voda, která-'' ,,Ale kdeže!'' přerušila jsem Thranduila já. ,,Každá voda z jezírka je pitná.'' A napila jsem se.
,,No vidíte! Nic to není.'' řekla jsem, Legolas přimhouřil oči, podíval se na můj kabát a také se napil. Ale Thranduil stál jako opařený a hleděl na mou ruku.
Asi po minutě, co Thranduil hleděl na mou ruku, jsem řekla: ,,Thranduile? Co se děje?''


pokračování příště