Květen 2014

Předtucha

31. května 2014 v 7:12 | Caterine |  Mišmaš
Dobby jančil jak potrhlo. Thranduilovi nikdy nic neuniklo, ale tentokrát ano...
Až po další skoro půl hodině si teprve všiml, že přestalo pršet...
,,Cože!?'' vykřikl král Elfů a rychle zbystřil.
,,Dobby neví, co se děje,'' řekl udiveně Dobby, který si králova překvapeného výrazu všiml, ,,Dobby je zmatený.''
Ale Thranduil místo odpovědi odešel do paláce a nechal tam Dobbyho samotného. Ten si vylezl na strom a usnul.

Thranduil se na prahu paláce srazil s Arwen!
,,Arwen!'' vykřikl. Ale Arwen vypadala hrozně divně, byla bílá jako stěna a třásla se.
,,Proboha, co se stalo?'' Thranduil se polekal.
Arwen si zakryla obličej rukama a zašeptala: ,,Je to tady...''
,,Co je tady?'' král Elfů nechápal královnina slova a byl rozpačitý.
Thranduil vzal Arwen za ruku a odvedl ji k nedaleké lavičce, kde se posadili.
,,Hlavně se uklidněte a povězte mi, co se přihodilo.''
Arwen se klepala jako osika, stále nebyla schopna vyslovit jediné slovo.
,,Mám dojít pro Aragorna?'' zeptal se Thranduil.
,,Ne to ne! Já Vám to tedy řenu...'' Arwen očividně nestála o manželovu přítomnost.

Začala... ,,Mám vidiny... Vidím do budoucnosti. Vím, co se stane a dnes jsem spatřila něco strašného...'' její hlas byl rozklepaný.
Thranduil ji pohladil po ruce a klidnil ji, ,,Ano, a co přesně jste viděla?''
,,Bitvu,'' hlesla Arwen, ,,Obrovskou bitvu, něco jako Bitva Pěti Armád...'' Arwen skoro šeptala při vyslovování těchto slov.
,,Vážně?'' Thranduil se docela polekal, ,,A nemůže to být jen myšlenka ve vaší hlavě spletena z několika událostí... Třeba to ani není pravda.'' ptal se tišše královny.
Arwen zavrtěla hlavou, ,,Mám takovou schopnost. Je to potvrzené samotným Bohem...''
Thranduil pochopil, že takovíto tvorové ve Středozemi vážně žijí. Většinou jsou to půlelfové, což Arwen je...

Král Elfů obalil Arwen do svého pláště a odvedl ji do její komnaty.

Jakmile vyšel z její komnaty, zmocnil se ho podivný pocit, jenž neznal...
Stál na chodbě, z oken foukal studený vítr a začínala být opravdu zima. Nastal podzim, doba kdy jsou bitvy nejhorší...
Thranduil šel opět do zahrady a zahleděl se směrem k Mordoru.
Obloha byla černější než kdy jindy, hromy a blesky se nad královstvím zla jen prolínaly.
,,Tohle bude zlé...'' prohnalo se králi hlavou.

A co se děje u Legolase?

Když se princ ráno vzbudil, první co udělal, bylo jeho podívání z okna.
A hle!
,,Cože!? Přestalo pršet!'' prince to tak překvapilo, že padl k zemi!
Začal se smát. Smál se, chcetal se a skoro ječel!
,,Už neprší!'' křičel a rozběhl se ven.
Běhal po paláci a křičel: ,,UŽ NEPRŠÍ!'' princ byl tak rozjívený a plný radosti, že šel do sklepení a pustil Eruvii na svobodu!
Eruvia se tvářila kysele, ale Legolasovi to radost v žádném případě nepřekazilo.
Nepršelo, po dlouhé době to konečně ustálo! Princ byl štastný.
V Temném Hvozdě se vše začínalo jevit v pořádku. Záplavy pomalu upadaly a už k večeru vysvitlo sluníčko.
Tohle se ale bohužel nedělo v Gondoru...

Mrakodrap

30. května 2014 v 8:23 | Caterine |  Strýc, co není strýc
Příčina mého pádu byla prostá, sousedčin ,,Maxílílínek'' si štěkl na ,,Činčililindu''.
Paní sousedka Paulusová dává opravdu ,,rozkošná'' jména pro své mazlíčky. Mívala papuška jménem ,,Cucunlinkuel''. Vážně trošičku trapné, ale když se jí to líbí...
V tu chvíli jsem nad sebou ztratila veškerou kontrolu, neboť jsem začala přemýšlet nad nesmrtelností chrousta...
To opravdu bývá na dlouho.

Probral mne teprve dveřní zvonek. všimla jsem si, že se v průběhu mého přemýšlení v bytě docela ochladilo...
Když jsem šla ke dveřím, studily mne nohy.
,,Maťko!'' Z dveřmi stál usměvavý mladý muž, jenž mne oslovil ,,Maťko'', což jsem nenáviděla.
Vtrhl dovnitř a už hledal WC.
,,Rovně a doleva.'' křikla jsem a mávla rukou kamsi do chodby.
Pán tedy šel.

,,Kdo to k sakru je?'' byla jsem rozčilená, že se sem nějaký přidrzlý chlapík jen tak vetřel.
,,Kdoví, co to je za individum! Radši ho vyhodím.'' pomyslala jsem si, ale vyrušilo mne ,,vřískání'' mého telefonu.
,,Bratánek je právě na drátě, chce s tebou pokecat, a proto volá Tě! Bratranec volá zvedni to!...'' V tu chvíli jsem se styděla za to, jaký ,,debilní'' vyzváněcí ton jsem si nastavila...
,,Flynne, ahoj! prosímtě, musíš mi-'' Ale Flynn mne přerušil se slovy: ,,Každým okamžikem by měl dorazit srýček Thomas, očekávej ho.''
V tu chvíli jsem se naštavala. ,,A jak strýček vypadá?'' spustila jsem rozčileně. ,,Není náhodou skvěle blonďatý, úsměv jak k§zle, vysokej jak mrakodrap, málem jsem mu neviděla do očí a právě se mi vetřel do bytu!'' Skoro jsem křičela, až poté jsem si uvědomila, že mne mohl ,,strýček'' slyšet...
,,Martino, já ale nevím, jak vypadá,'' Flynn byl v rozpacích. ,,myslel jsem, že to víš Ty.''
,,Já? Já teda ne!''
,,Heleď, zeptej se ho. Já tam co nejdříve dorazím, ano?''
,,Dobře, dobře. Ahoj a dělej.'' rozloučila jsem se s bratrancem a položila telefon.
Následovně jsem si sedla na židli a čekala, až se ,,strýček'' vrátí.

Přišel... Bohužel v takovém stavu, že jsem se musela usmát.
Byl totálně durch, od hlavy až k patě!
,,Co jste to dělal?'' zeptala jsem se udiveně, přišlo mi to fakt dost podivné.
,,To neřeště, polil jsem se,'' Jeho to očividně vůbec nezajímalo. ,,My se ale dlouho neviděli! Pamatuju si Tě, když jsi byla takhle malá!'' vykřikl a ukázal prsty mou velikost, když mne viděl naposled.
Problém byl v tom, že to bylo 10 centimetrů!
,,Takhle velká jsem na světě nikdy nebyla.'' pousmála jsem se a jedním okem mrkla na hodiny.
Modlila jsem se, aby Flynn už konečně dorazil...
,,Roztomilé!'' pravil ,,strýček'' a sundal si sluneční brýle. (Úplně mi vypadlo, že je má. Zdálo se mi, že je snad prvně vůbec neměl!)
Jakmile si sundal sluneční brýle, spatřila jsem jeho nádherné modré oči!
Byla jsem překvapena, že chlap může mít tak ,,ženské'' oči...

Následovně jsem ho posadila ke stolu v kuchyni a nabídla mu brusinkový čaj a sušenky z Cookielandu.
Spráskal v to okamžitě. Pochvaloval si nad těmi sušenkami...úplně se rozplýval!
Ale Flynn stále nikde.
Uběhla hodina a začínala jsem se bát, Kde je? Proč tu není? Nestalo se mu nic? atd.

Není Elf jako Elf

28. května 2014 v 9:36 | Caterine |  Mišmaš
Thranduil vzal za kliku dveří královniny komnaty...
Najednou začal foukat hrozně silný vítr a dveře se samy zabouchly! Byla to rána jako z děla.
Thranduil ucukl rukou, otřepal se a oddechl si.
,,Králi, co tu děláte?'' ozvalo se za ním náhle.
Stál tam Aragorn...
,,Chtěl jste obtěžovat mou ženu?!'' vykřikl na něj.
Thranduil si dal ruce před sebe a zakvílel: ,,Ne! Já jen... Měl jsem pocit, že slyším nějaké zvuky.'' král Elfů se začal bát, co mu lidký král udělá...
,,Aha.. Dejte si na na mne pozor...Dejte si pozor!'' Aragorn Thranduila ujistil, že už nikdy se nesmí přiblížit k Arwenině komnatě.
,,Skrček jeden..'' zamumlal si Elfí král jen tak pro sebe a následovně se šel projít do zahrady.

V zahradě, u vysokého stromu, seděl malý mužíček...
Jakmile spatřil Thranduila, zvedl se a zaskřehotal: ,,Dobby, k Vašim službám.'' a uklonil se.
Thranduil na něj chvíli civěl a pak pravil: ,,Kdo jsi?''
Mužíček se znovu uklonil a řekl: ,,Já jsem prosím Elf Dobby.''
Thranduil se rozesmál. ,,Ty? A Elf? Dovol, abych se zasmál,''
Dobby na krále překvapeně zíral, ,,Já nelžu!'' skoro se rozbrečel...
,,Elfové jsou vysocí, mají půvabné tváře a dlouhé krásné vlasy! Podívej se na mne-JÁ jsem Elf, TY jsi nevímco..'' vysvětlil Elfí král Dobbymu, jak vypadají Elfové.
Jenže Dobby se rozbrečel, ,,Tam u nás v Bradavicích vypadají všichni Elfové jako já!''
Thranduil tedy kývl, ,,Dobrá, tam u vás možná, ale tu ve Středozemi je to očividně úplně jiné...''
A bylo to jiné. Dobby byl vážně Elf.
,,A mimochodem, co tu děláš, smím-li se ptát?'' pravil ještě Thranduil.
Dobby se usmál a začal skákat kolem! Vykřikoval nějaká podivná slova a Thranduilovi se to začalo zdát přinejmenším velice neobvyklé, ba až děsivé...
,,Co je to za tvora?...'' prohánělo se králi hlavou.

A teď hurá za princem Legolasem!

Eruvia vřískala ve sklepení paláce Elfů v Temném Hvozdě. Legolas-její ,,strážce'' si už konečně chtěl dát to (jak on sám řekl) ,,zatracené'' jablko!
,,To není pravda...'' vydechl princ, když zjistil, co se přihodilo.
,,Jablka došla...'' princ byl v koncích. Na svá delikátní jablka si zvykl natolik, že si myslel, že bez nic nedokáže žít...
Tím pádem se uchýlil ke krizové situaci...
Vlezl si do postele, přikryl se dekou-dekou, v níž spávala jeho nebožka matka. Tohle dělával vždy, když měl velkou krizi.
A ještě ke všemu dole ve sklepení vřískala neutišitelná Elfí ,,děvenka'' jménem Eruvia.
,,Já nechápu, jak to ten Erunno může s takovýmhle dárečkem zvládat... Já jsem snad nebyl takový!'' Legolase popadl strach, zda nebyl jako Eruvia.
Vzpomínal si pouze na to, že jako malý Elfík strašně rád upíjet otci víno, když se nedíval.
Thranduil miloval víno, miluje ho a skoro určitě ho bude milovat i nadále.
Pak si sle princ vzpomněl na jednu nepříjemnou událost... Byl malý Elfík, asi 20ti letý. Jednou přišla do paláce návštěva... Nemívali je tam často, skoro nikdy. Legolas byl vždy středem pozornosti svého otce, a tak mu samozřejmě vadilo, že se Thranduil najednou zajímal i o někoho jiného...
Proto se malému princi zrodil v hlavince nápad! Ale tak šílený...
Princ si vzal hadici na vodu a do sudu, z nějž se čerpala voda, nalil otcovo nejoblíbenější víno...
Nu a pak už jen vzal hadici a komplet všchny hosty, včetně otce, postříkal nejlepším vínem ve Hvozdě.
Od té doby Thranduil nezve návštěvy a princovi uložil trest, krutý-velice krutý.
Legolas musel vytřít podlahu kompletně v celém paláci. Tohle pro něj byla lekce, už nikdy nic takového neudělal...

Jste zvědavi, jak to bude dál? Počkejte si na pokračování! ;)
Přeji pěknou středu. ;)

Chocolate everywhere

26. května 2014 v 13:51 | Caterine |  Strýc, co není strýc
Usnula jsem na podlaze uprostřed kuchyně...
Zdál se mi sen o malém červeném poníkovi, který voněl jako jahodová zmrzlina. Běhal kolem mne a snažil se mne zvednou ze země. Bohužel se mi nechtělo...
Když jsem se probrala, příšerně mne bolela hlavaa měla jsem mžitky před očima.
Posadila jsem se a vzápětí mi podjela ruka a opět jsem se válela na podlaze.
,,Co to je?'' vykřikla jsem a podívala jsem se na zem.
,,O můj bože, kterej blb tady rozlil tu čokoládu?'' zaklela jsem, neboť pohled na totálně hnědou podlahu mne příliš nepotěšil. ba i znepokojil...
Odplazila jsem se do koupelny. Byla jsem celá ,,hnědá'' a hlavně rozcuchaná a malátná.

Jakmile jsem spatřila svůj obraz v zrcadle, musela jsem si hodit na hlavu ručník, který byl v mé ruce. Až tak to bylo hrozné...
Trvalo mi skoro hodinu, než jsem se na sebe mohla zase normálně bez úleků podívat.
A najednou někdo zazvonil...
Byl tam můj bratranec. Vypadal vylekaně a tvářil se, jako by právě prošel minovým polem...
,,Martino, budeme mít návštěvu. Přijede strýček Thomas...'' prohlásil a následovně se sesypal na podlahu. Problém byl hlavně v tom, že ta podlaha byla stále ještě čokoládová..
Ale i v tom, že přijede strýčel-byl podivín, nejdivnější z celé rodiny, nikdo neví, kde vlasně bydlí, zda má přítelkyni, nebo přítele-prostě nějaký vztah, potomstvo a kdo jsou jeho rodiče...
Strýček Thomas. Je to vůbec jeho pravé jméno?
Já osobně ho viděla pouze 3krát a nepůsobil na mne moc příjemně. Měla jsem z té návštěvy docela velký strach...
,,O bože, Flynne!'' uvědomila jsem si, že můj bratranec Flynn stále leží na zemi v polévce z čokolády.
Chudák Flynn...
Zvedla jsem ho a dopravila ho do koupelny, aby se trochu zotavil.
Když se probral, pověděl mi, jak k tého nesmírně překvapivé informaci přišel.
,,Přišel mi od něj dopis..'' pravil velmi vážně a tajemně.
Já se na něj podivně podívala a odkývala to.

Dalších 30 minut jsem myslela jen na strýčka Thomase.
,,Ukliď si pokoj, stýček Thomas má rád pořádek a vedení.'' vyhrkl Flynn, když odcházel, práskly za ním dveře a byl fuč...
,,Proč? Vždyť jsem pořádná.'' usmyslela jsem si.
Ale jakmile mé pohledy upoutala ,,hnědá'' podlaha, došlo mi to.
Našla jsem mop, bohužel ve velmi zanedbaném stavu. Takže mi nezbývalo nic jiného, než použít prostě hadr. Jako za starých nemopových časů.
Celkem mne to otrávilo, ta čokoláda za těch 10 minut pěkně ztvrdla!
Při drhnutí podlahy jsem vydrhla i několik kusů samotné podlahy..
,,Bože!'' klela jsem.

Strávila jsem jen u podlahy skoro hodinu! A to mi ještě zbývala okna... Netuším jakým zůsobem, ale trocha čokolády se dostala i na okna!
,,Blbá čokoláda, jak se to vůbec stalo? Copak mi tu vypukla čokoládová bomba?'' přemýšlela jsem, ,,Na nic takového si nepamatuju.''
Vážnmě jsem si z předchozího večera nepamatovala skoro nic. Pouze jednu věc-seděla jsem na schodech a něco mne praštilo do hlavy...pak jsem nejspíš omdlela.
Toť vše...

Když jsem douklidila, a že to bylo ohromně vyčerpávající, šla jsem si číst detektivku od Sira Arthura Conana Doyleho-Sherlocka Holmese. Zrovínka řešili případ se psem baskervilským a v tu ránu jsem uslyšela tak hlasitý štěkot psa, že jsem spadla z židle...

pokračování příště


Mrška jedna malá

21. května 2014 v 13:18 | Caterine |  Mišmaš
,,Eruvia si nemůže dát jablko!'' vykřikl princ jako štvaná zvěř a hrozivě se na upíra zadíval.
Ten pohled byl tak hrozivý, že by vylekal možná i skřeta-toho nejhroznějšího! Ale s Garrettem to neudělalo naprosto nic!
Upíři jsou prostě jiní tvorové, Legolasova pohledu se nebál...

,,Ano, má na něj hroznou chuť. Jestli ho nepřinesu, vyplení Vám celou tu Vaši mizernou a zaplavenou úrodu mrkví..'' prohlásil Garrett a ušklíbl se.
,,Nemáte mi s ní náhodou pomoct?'' okřikl ho princ.
Upír se otočil čelem vzad se slovy, ,,O tom nic nevím.''
Načež se Legolas uhodil pěstí do hlavy. Samozřejmě toho vzápětí hluboce litoval.

,,Nezabijte se mi tu.'' ucedil Garrett a ,,odletěl''- a to doslova.

Legolas si na to musel sednout.
,,Když mi nepomáhá, proč tu je? Co tu ten pitomý upír chce?'' Legolas se už skoro rozčiloval.
,,A ještě Eruvia...,'' pomyslel si. ,,Má jablka NIKDO jíst nebude!'' zakřičel Legolas na celý palác.
Doufal, že to jeho malá (prokletá) svěřenkyně slyšela.

Už ho to přestalo bavit, sebral se a šel si vzít to jablko. Místo Eruvie.
Jenomže před spíží seděla na zemi opřena o dveře malá vlezlá Eruvia!
,,Co tu chceš? Jablko nedostaneš! Jsou moje, ty malá přidrzlá mrcho!'' Legolas se už neovládl a vyjel na ni.
Eruvia otevřela pusu a začala ječet!

Ve vteřině tam byl Garrett, odstrčil prince a začal Eruvii bránit!
Legolas se naštval, ,,JÁ jsem princ! Teď tu mám nevětší slovo! Eruvia byla svěřena MNĚ! Takže si Vy, milý upíre, dejte prisím odchod.''
Garrett tedy zmizel... Legolas se až divil, že to šlo tak snadno.
Došel k Eruvii, chytl ji za ruku a odvedl ji do její komnaty, kde ji posléze zamkl!

A teď se opět mrkneme, v jaké prekérní situaci se nachází princův otčík...

,,To ne! Můj syn nemůže bez jablek žít!'' vykřikl Thranduil.
Aragorn se na něj divně podíval.
,,Jejej, já to prozradil... To mělo zůstat tajemstvím a teď už to víte i Vy.'' zabědoval král.
,,Mne to vcelku nezajímá, jablka nejsou tak duležité.'' prohlásil Aragorn a odešel.

Thranduil se podíval vedle. Vzápětí mu ale došlo, že ho někdo pozoruje!
Otočil se a spatřil Arwen...
,,Thranduile, mne neuvěřitelně fascinuje, že Váš syn takhle zbožnuje jablka! Nikdy jsem nic podobného neslyšela...'' řekla fascinovaně Arwen a se zaujetím sledovala, co král řekne.
Thranduila Arwenin pohled vylekal. ,,No...ano... Můj syn...má rád jablka... To je pravda...'' král byl vážně v rozpacích, už nevěděl co by k tomu více řekl...
Arwen tedy pravila: ,,Chápu, ale ráda bych si s ním někdy popovídala.'' sebrala se a odešla do své komnaty.

Thranduil tam zůstal seděl sám. Seděl tam kolem toho kulatého stolu. Z okna foukal vítr a fučela meluzína.
V místnosti bylo nezvykle chladno, podlaha začínala být studená a venku stále pršelo. Louže byly po celém nádvoří...
Thranduila přepadl hlad, vstal se šel tedy najít kuchaře.
Když procházel kolem Arweniny komnaty, uslyšel od tamtud skřípání a praskání.
Chvíli tam stál, přišlo mu to hrozně divné. Ale zase mu bylo divně, aby tam jen tak vtrhl...
,,Ale co když se jí něco stalo?'' zhrozil se král.

Rozhodl se tedy takto...

Šíření tagu

20. května 2014 v 14:57 | Caterine
Před chvílí jsem byla nominována na tagu. Byla jsem překvapena, nevěděla jsem o co go. Takže jsem se na to mrkla a teď jdu na to. ;)

Tak:

Povězte o sobě deset věcí
Odpovězte na deset otázek blogerky/blogera, který vás nominoval
Nominujte pět blogerů, kteří mají méně než 200 pravidelných čtenáři
Vymyslete deset otázek pro ty, které budete nominovat
Informujte blogery o tom, že jste je nominovali

Povězte o sobě deset věcí:
1. Jsem holka jménem Katka
2. Ráda čtu, kreslím, poslouchám hudbu, chodím ven atd.
3. Chtěla bych se stát spisovatelkou
4. Plánuju napsat knížku
5. Mám dotěrnou sestru
6. Doma máme křečka, má dvě jména Bobek a Albert
7. Učím se hrát na kytaru
8. Miluju knížky!
9. Jsem blázen, snílek, optimista
10. Mám plyšáka jménem Josefína

Odpovězte na deset otázek blogerky/blogera, který vás nominoval:

1. Jaká barva se ti líbí? Má pro tebe nějaký zvláštní význam?
Fialová, význam ani nemá, prostě ji mám ráda. :)
2. Máš radši jaro nebo léto?
Asi jaro, mám narozeniny a ještě není takové teplo.
3. Měl/a jsi někdy velkou trému? Kdy a proč?
Hlavně při mluvených projevech před hodně lidmi, nebo když jsem vystupovala na školní akademii. Proč? Jsem prostě nervozní...
4. Jsi spokojený/á se svým životem?
Docela ano, ale hodně věcí bych změnila.
5. Bojíš se smrti?
Ano.
6. Raději bys žil/a ve městě nebo na vesnici, kdyby sis měl/a vybrat? Napiš důvod.
V malém městě ano, ale ve velkoměstě ne, je tam hluk atd. Ale nejspíš si vyberu vesnici. :)
7. Proč sis založil/a blog?
Chtěla jsem ukázat svou tvorbu ostatním.
8. Čteš rád/a? Proč?
Strašně! :) Baví mě to, je to prostě skvělý.
9. Máš raději ráno nebo večer?
Jak kdy, ale asi večer.
10. Na kterou z uvedených otázek se ti nejlépe odpovídalo?
Proč sis založil/a blog?

Nominujte pět blogerů, kteří mají méně než 200 pravidelných čtenáři:

http://lucyraven.blog.cz/
http://cteniznudy.blog.cz/
http://intheatre.blog.cz/
http://tauriska.blog.cz/
http://lyrao.blog.cz/

Vymyslete deset otázek pro ty, které budete nominovat:

1. Čteš rád/a?
2. Co nesnášíš?
3. Myslíš, že jsi chytrý/á?
4. Co děláš nejradši?
5. Jak si představuješ budoucnost?
6. Tvůj nejoblíbenější den?
7. Co máš vlevo od sebe za věc?
8. Spíš rád/a?
9. Co nesnášíš?
10. Čokoláda nebo bonbon?

Informujte blogery o tom, že jste je nominovali:

Jdu na to. ;)

Hodně štestí v dalším šíření tagu.
Caterina. ;)

Dopis

17. května 2014 v 10:20 | Caterine |  Mišmaš
Začínám si připadat jako v nějakém blázinci.
Eruvia od úsvitu do západu slunce neustále ,,žvanila'' o svém mazlíčkovi- pavoučku Flezovi.
Přišlo mi skoro absurdní, že Eruvia chová jako mazlíčka tvora, který ustavičně devastuje náš Temný Hvozd...
A náš upír?
Trávil čas chozením po paláci. Když uviděl Eruvii, ihned zbystřil.
Když ji neviděl, buď se procházel či chodil ,,na lov'' do Hvozdu.
Tzn. Když v Hvozdě uviděl cokoli, čemu by se dala vypít krev, tak to zabil...
Tudíž Garrett způsobil prudký úbytek jelenů ve Hvozdě...

Ano, Legolas už byl tak rozpačitý z toho všeho, až si začal psát deník...

V noci ležel princ v posteli.
Byla chladná noc. Nejspíše díky tomu neustálému dešti. Stále pršelo...
Legolas ležel až ke krku zabubaný v přikrývce a hloubal nad Garrettem...
,,Jsem si jistý jen jednou věcí," pomyslel si princ. ,,A to tou, že ten upír mi někoho až děsivě připomíná! ... Bohužel nevím koho.''

Legolas se snažil seč mu síly stačily vzpomenout si na onoho Elfa (Že to je Elf, tím si byl na 100% jistý.), jenž se tolik podobá Garrettovi...

Skoro celou noc nad tím strávil...
Usnul až k ránu a to jen na velmi krátkou chvíli. Ale i ta stačila, aby vše plně pochopil..

Hned jak princ vstal, usedl ke stolu.
Na snídani neměl chuť, měl na plánu napsat dopis otci. Všechno ostatní byl vzduch...

Uchopil do ruky pero a začal...

Milý Otče,
Doufám, že se ti daří ve Tvé cestě. Něco jsem zjistil, ale napřed Ti musím sdělit, že máme upíří návštěvu, která mi nejspíše přišla pomoci s Eruvií. To dítě je šílené.
Je to upír a v noci mi došlo, že mi někoho hrozně připomíná. A teď už vím koho. Sen mi to prozradil...
Otče, asi se teď zděsíš, ale neboj, také jsem z toho minimálně v šoku...
Ten upír je absolutně stejný jako... TY.
Má stejný obličej a je stejně vysoký. V obličeji jste úplně stejní...
Je to znamení? Nebo co to je?
Nevím si s tím rady... Pomoz mi prosím.
Legolas

Jakmile princ dopsal poslední písmeno, někdo zaklepal.
,,Dále." pokynul.
Načež do místnosti vstoupil Garrett...
,,Eruvia by si dala jablko." pravil, načež princ vyletěl z židle jako nespoutaný vetřelec!

A teď se opět mrkneme k Thranduilovi...

,,Takže," začal Aragorn a nespouštěl z Elfího krále oči.
Chvíli mlčel a pak otevřel ústa...
,,O bože!" vykřikl. ,,Králi, vítejte!"
,,Vždyť já strávil takovou dobu s Vaším synem... Legolasem!'' dodal Aragorn a usmál se.

Thranduila to okatě překvapilo, ale neřekl nic, jen se usmál.
,,Pojďte dál." pokynul mu král lidí.

Oba králové se usadili kolem kulatého stolu a Arwen jim donesla víno.
Thranduil Aragornovi dopodrobna povyprávěl, co se stalo.

Až když Thranduil dopověděl, podíval se z okna a ke svému překvapení zjistil, že v Gondoru neprší!
,,Možná to bude nějaké prokletí..." uvažoval nahlas lidský král.

,,Králi Aragorne, postihla nás pohroma!" zakřičel kdosi ode dveří...
Stál tam Aragornův sluha.
,,Co sed děje?" zeptali se oba králové souhlasně, načež následoval nechápavý pohled.
,,Došly jablka, v celé zemi už není ani jedno..."

,,Moment! Teď už je toho na mne nějak moc!''

Hrozba

15. května 2014 v 15:07 | Caterine |  Mišmaš
Před Legolasem se objevila vysoká osoba, která měla krátké hnědé vlasya rudé oči!
,,Kdo jste?'' zakoktal princ.
Osoba se rohlédla kolem sebe a řekla: ,,Jsem upír Garrett, přišel jsem Vám pomoci s malou Eruvií...''
Legolas překvapeně zamrkal. ,,Jak to ví?'' pomyslel si v duchu.

Garrett vkročil do paláce.
,,Kde je to dítě?'' zamumlal drsně.
,,Proboha, nic jí nedělejte. Mám ji hlídat, aby se jí nic nestalo!'' skoro vykřikl Legolas.
Garrett se k němu otočil, ,,Dobrá, hned se vrátím.'' pravil, načež tryskem (jak to upíři dovedou) vyběhl z paláce a zamířil do Hvozdu.

Legolas se za ním jen překvapeně díval...
,,Co to má být? Bůh mne vyslyšel a poslal mi pomoc... Ale proč upíra?'' takovéto myšlenky se linuly napříč princovou hlavou.
Prince v rozpacích překvapil podivný zvuk...
Byl to zvuk deště... Zase začalo hrozně hustě pršet!

,,O můj bože, otče, nějak to tam vyřiď.'' modlil se Legolas.

Přesuneme se ke Thranduilovi, abychom jsme zjistili, co právě dělá a kde se nachází...

Thranduil zrovínka jel po dlouhé polní cestě. Lilo a lilo. Všude kolem bylo mokro, louže a každý okamžik zafoukal vítr.
Thranduil šel tou vyplavenou cestou, v botách měl plno vody, ale odhodlaně šel dál...
Počasí bylo děsné, hrozné byť až hrůzostrašné!
Thranduil nevěděl, zda do vodní říše vůbec dojde...

,,Prásk!'' Thranduil uslyšel zvuk prasknutí větve!
Otočil se.

Za ním na zemi někdo ležel'
Král k tomu tvorovi opatrně přistoupil a dotknul se ho...
Tvor vyskočil okamžitě na nohy!
Thranduil pak už jen překvapeně zíral...
Zíral na toho ,,tvora'', poněvadž byl překvapený, že to je zrovna ONA!

,,Arwen.'' vydechl král.
Byla to Arwen! Půlelfka, dcera Elronda...

,,Vy jste... Král Thranduil!'' vykřikla Arwen.
,,Propána krále, co tu děláte?'' udivil se Thranduil.
Arwen se rozhlédla kolem sebe a prohlásila: ,,Objevili se tu skřeti, plno skřetů. Jsou všude. A já musím každého, koho zde najdu odvést do Minas Tirithu. Skřeti jsou mnohem silnější než byli... Není tu vůbec bezpečno.''
,,Opravdu? Já ale ještě žádné nepotkal.'' odvětil Thranduil.
,,To máte ohromné štěstí, pojďte, musíte jít se mnou.'' řekla Arwen a chytla krále za ruku.
Thranduil se ale z jejího sisku vyprostil a pravil: ,,Nemohu, můj Hvozd brzy zachvátí povodně a já musím k vodním Elfům pro pomoc.''
Ale Arwen zavrtěla hlavou, ,,Teď to nejde, živý byste tam nedošel...'' skoro až zašeptala.
,,Ve svém vlastním zájmu, pojďte se mnou.''

A Thranduil tedy uposlechl...

Když došli do království Gondoru-do Minas Tirithu, na záparaží čekal Aragorn-král Gondoru.
,,Aragorne! Našla jsem krále Elfů.'' zavolala Arwen na svého manžela.
Aragorn se zahleděl na Thranduila.
Thranduil s Arwen k němu došli.
Aragorn si Thranduila změřil pohledem, následovně se podíval na Arwen.
,,Kde jsi ho našla?'' zeptal se.
Arwen odpověděla, že na louce u lesa v Gondoru.
Lidský král přikývl, přistoupil ke králi Elfů a prohlásil:

pokračování příště...

Když mi bylo pět...

12. května 2014 v 16:25 | Caterine |  Přemýšlím...
Když mi bylo pět...

To se psal rok 2004, byla jsem prcek, ale už ne tak úplně prcek... Za rok jsem šla do školy.
Mé sestře bylo v té době o tři roky míň, takže 2.

Abych pravdu řekla, moc se na to nepamatuji, je to už dávno. Ale jedno vím... A to, že jsem v té době strašně blbla se svou sestrou. Stavěly jsme si v pokoji bunkry tím způsobem, že jsme přes naši patrovou postel přehodily deku a upevnily ji knížkami. Dovnitř jsme lezly otvorem mezi stupínkami žebříku. Ale naprosto nechápu, jak jsem se tam mohla protáhnout. :D
Když jsem to zkoušela teď, tak... To nešlo. :D

Dále jsme byly věčně někde venku s kamarády.
Prý jsem v té době měla kamarádku, se kterou jsem se vážně hoodně kamarádila. Navštěvovaly jsme se každý den.
Jednou jsme spolu prý u nás doma shodily květinu! :D
A nejlepší na tomhle všem je to, že si na tuhle kamarádku vůbec nepamatuju! :D
Naše přátelství samozřejmě nevydrželo a dodnes nevíme, proč...

V té době jsme měly se sestrou velkou oblibu-panny!
Ve dne v noci, samé panny!
To bylo: ,,Musíme Mařenku uložit.'' ,,Matýsek ještě nepil.'' ,,Mamí, dej Olince taky rejži a masíčko do malý mističky!'' ,,Musíme přebalit Adámka.'' atd.
Když se někam jelo, panny jely taky. Měly jsme 4-ty hlavní.
Vždycky jsme je navlékly do oblečků (Měly jsme dupačky, které nosila má sestra a pak jsme je daly na panny.), do čepiček s ouškama a do botiček.
Došly jsme do auta.
Panny doprostřed mezi nás a všechny zapnout pasem!
Prostě zábava. :D

A pak přišel den D...
Bylo léto, já a sestra jsme přemluvily tátu, aby nám nafoukl bazének na zahradu.
Tak ho nafoukl a napustil.
My do něj a čvachtáme se.
Panny sedí vedle bazénku...
A pak přišel onem velmi inteligentní nápad! ,,Vykoupem panny!''
Háček byl v tom, že panny byly plastové jen na nohách, rukách a hlavě. Ostatní byla látka naplněna jakýmasi kuličkama...
To my ale v té době samozřejmě nebraly v potaz.
Panny jsme svlíkly a už šly do vody.
Nejprve jen nohy, ale pak jsme je tak vrazily celé!
,,Uschnou..'' říkaly jsme si.

Když jsme je vyčvachtaly, přišel jeden z rodičů a totálně nás sprdl...

A když šel večer někdo kolem naší zahrady, mohl vidět, jak na prádelních šňůrách visí čtyři durch panny...
:D
Tři uschly rychle, ale sestřina ,,Olinka'' schla šíleně dlouho. Schla ještě doma na talíři...
Takže to je tak asi stručně vše, co se stalo, KDYŽ MI BYLO PĚT... :D

Eruvia se stává příšerou

11. května 2014 v 10:35 | Caterine |  Mišmaš
Prešelo již druhý den. Slejvák hrozný.
Legolas stál před branou a koukal na déšť...

,,Legolasi,'' ozvalo se náhle za ním.
Legolas se otočil, stála tam Eruvia!
,,Ne! Ne! Prosím, neubližuj mi!'' vyjekl princ a zakryl si obličej.
Eruvia se zasmála a pravila: ,,Já Vám neublížím, Váš otec Vás chce.''
Legolas se na ní zamračil a řekl: ,,Jasně, to jsem věděl.'' zašklebil se a odešel.

Thranduil ho čekal u trůnu.
,,Otče, co se děje?'' zeptal se Legolas.
Thranduil se k němu otočil, vypadal podivně.
Legolas se zadíval na jeho korunu... Byla jakási ,,opelichaná''.
,,Synu, něco se děje. Stále prší. Není to normální, na kraji Hvozdu se to začíná zatopovat vodou! Musím se vydat na cestu k vodním Elfům...Jen ti s tím mohou něco udělat.'' vysvětlil zarmouceně synovi.
Legolas se zatvářil překvapeně. Byl vskutku velmi překvapen!
,,To myslíš vážně? Ale co s tou malou..'?'' otázal se princ.
Thranduil pravil: ,,Bohužel, bude tu muset zůstat s tebou. Musíš se o ni postarat...''

Legolas otevřel ústa, ,,No to ne!... Vždyť...''
,,Musíš... Musím ihned odjet, podívej, ani mé koruně se to nelíbí.'' odvětil král a zmizel za rohem.

Legolas tam zůstal stát, byl překvapen...
Nechtěl tam zůstat s Eruvií, ale pak si vzpomněl!
,,Mám tu přeci Tauriel. Ta mi určitě pomůže.''

Thranduil v mžiku odjížděl. Bylo to hrozně narychlo, ale musel.
Vždyť hrozily povodně!

Když král odjel, Legolas chtěl vzít Eruvii do sklepa a zavřít ji tam, aby nemohla něco provést.
Eruvia se ale vzepřela...
,,Nikam nepůjdu! Tatííí!''
Legolas měl pocit, že tento blázinec nepřežije.
,,Z celého srdce si přeji, aby teď někdo zaklepal na bránu. Někdo, kdo mi pomůže s tímto šíleným dítětem!'' pomyslel si Legolas. Byl už vážně vydeptaný.

,,Buch! Buch!''
,,Cože? Někdo vyslyšel mé přání?'' něco takového se právě linulo v princově hlavě.
Vyběhl k bráně a poručil strážným otevřít ji...

Brána se pomalinku otevírala..
Legolas nejprve uviděl obrovské kapky deště pleskající na zem.
Pak viděl temnou oblohu a nakonec postavu v plášti...
Postava byla hodně vysoká, byla zahalena v šedém plášti, měla kapuci.
,,Kdo jste?'' vykřikl Legolas.
Postava se zavrtěla, otřepala se, ale stále stála.
Legolase to velmi vylekalo, a vylekalo ho i to, že za sebou uslyšel pištivý a hrozně nepříjemný jekot!
,,Eruvia!'' prolétlo mu hlavou.
,,Prosím Vás, ať jste, kdo jste, pomožtě mi s tou dětskou příšerou! Je to šílené dítě!'' vykřikl princ a málem se skácel k zemi...

Osoba vstoupila do paláce!
Legolas na ni koukal vykulenýma očima.
,,Dobrý den, princi. Přišel jsem Vám na pomoc..'' pravila osoba v šedém mokrém plášti.
Legolas měl divný pocit, cítil z té osoby něco nenormálního. něco, co neměl žádný tvor Středozemě, kterého princ znal.
Princ byl v rozpacích.

A najednou si osoba sundala kapuci...