Jablečný mošt

5. května 2014 v 17:25 | Caterine |  Mišmaš
Takže, vážení, trochu jsem to tu ,,zrenovovala''.
Teď začínám psát novou povídku ,,Mišmaš''.
Doufám, že se Vám bude líbit! ;)

Kopec... Vysoký asi dvacet stop nahoru, stojí na něm pouhopouhý jeden strom-jabloň.
A jinak je celý obrostlý anýzově zelenou trávou.
Na tomto kopci každý den posedává či postává jeden tvor Středozemě...
Je to princ-Elfí princ. Syn krále Thranduila...Legolas.
Dennodenně sem chodí. Vždy vyšplhá nahoru, rozhlédne se po okolí a očeše strom.
Princ Legolas totiž nadevše zbožně miluje jablka! Kdykoli má možnost, jí je ve velkém. Má pro ně slabost...

Jednou takhle Legolas šel na kopec...
Sedl si pod jabloň, která byla právě teď na jarě nádherně rozkvetlá, a začal popíjet svůj, z domova donesený, jablečný mošt!
Tuto výtečnou pochoutku princi připravila ctěná královská kuchařka, jenž vaří ty nejlepší a nejchutnější a nejkvalitnější jídla jen a jen pro krále a jeho synka Legolase.
Legolas požádal kuchařku o přípravu této vynikající pochoutky hodné pro mlsný jazýček prince.
Kuchařka neotálela a ve vteřince na stole stál tak dokonale výtečný jablečný mošt, že princ přestal dýchat. Jen směle popadl mošt, poděkoval a rozběhl se... Kam? Kam asi, na kopec!
A teď tu usazen v polodlouhé trávě pomalu upíjí mošt a je na vrcholu blaženosti.
,,Nikdo nemiluje jablečný mošt tak, jako já!'' prohlásila princ pohotově... A nejspíše měl naprostou pravdu.

Z jabloně na Legolasovu královskou hlavičku usedl maličký ptáček. Zbarven do zelena a nožky měl hnědoučké.
Legolas si onoho tvora ani nevšiml, až tak byl zabrán do bunbání moštu.
Až když ptáček usedl na sklenici jeho delikátního moštu, Legolas zpozorněl!
Prudce zvedl hlavu, která byla až do této chvíle opřena o kmen stromu, a vykřikl: ,,Na to můžeš rovnou zapomenout! Můj mošt je Můj mošt!'' Dopálilo ho, že nějaký malý usmrkaný pípák chce jeho srdeční záležitost. Ano, přesně takhle v té chvíli uvažoval.

Když se uklidnil, znovu se dal do klídku a do moštu.
Jenže, než se nadál, mošt byl fuč!
,,To už jsem ho vážně vypil? To není možné.'' posmutněl Legolas z vypitého moštu a hodlal si dojít pro další.
Jenže, právě se moc dobře usadil, pomalu si vyseděl důlek, a za žádnou cenu teď nechtěl vstávat!

Sklenici od ,,delikatesy'' položil vedle sebe a opětovně se opřel o jabloň.
Val na něj lehoučký vánek a do toho začal pět ptáček, jenž si dělal zálusk na jeho moštíček.
A všechny tyto okolnosti ho dovedly až k usnutí.. Spánek ho přepadl velmi rychle.

Probral se až po té, co uslyšel třísknutí!
Jaksi se stalo, že toho malého práčka trošku dopálila princova nechtěnost dát mu mošt. A tak ptáček vzal sklenici do zobáčku a pustil ji z kopce dolů... A ona se roztřískla od skálu...
Legolas vyskočil a byl celý vyděšený.
Když si uvědomil, k jaké události došlo, pomyslel si: ,,Paní kuchařce budu muset nějak vysvětlit, že mi sklenice spadla..''

Ve stejné chvíli seděl král Elfů Thranduil u svého královského stolku, jenž byl vykládán drahokamy dovezených až z druhého konce Středozemě, ve své komnatě. V ruce držel velkou sklenici a pomalu usrkoval delikátní víno, nacházející se ve sklenici...
,,Výtečné!'' pochvaloval si víno a olizoval se.

Najednou někdo zaklepal na dveře jeho komnaty.
,,Dál!'' vybídl osobu za dveřmi král.
Do komnaty vstoupila Tauriel-statečná kapitánka stráže, se slovy: ,,Králi, omluvám se, že vás vyrušuji v takovémto okamžiku, ale říkal jste, že Vám mám říkat o princových výletech...'' načež se podívala na královo víno.
Thranduil pokýval hlavou, naposledy se napil, potom vstal a šel k Tauriel.
Nasadil svůj urputný výraz a obešel Tauriel dokola.
Tauriel se v tom okamžiku začala potichoučku smát, ale snažila se nedávat to před králem moc najevo.

,,Ano, to jsem říkal. Co zase provádí? Ten můj syn je snad po mně... Také jsem pořád někde lítal...'' řekl Thranduil velmi duležitě, aby to nevypadalo směšně.
Tauriel se usmála a začala: ,,pric šel opět na ten kopec. S oblibou to nazývá: ,Jablečný kopec''. Jo, a bral si od kuchařky jakousi pochoutku..''
Tauriel králi vylíčila vše, co věděla.
Načež se král zamračil a prohlásil: ,,To je ještě celkem dobré, já jsem chodil k lidem a předstíral jsem, že jsem člověk. Můj otec Oropher z toho byl vždy hrozně na nervy.'' zasmál se Thranduil a vzpomněl si na své dětství.
Pak mu došlo, že to neměl prozradit...

,,Děkuji Tauriel...'' pravil a Tauriel se poklonila a odešla.

A Legolas stále stál na kopci a přemýšlel o sklenici...


pokračování příště


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama