Smrt je blízko (hororový díl)

24. června 2014 v 9:44 | Caterine |  Mišmaš
Doprovodná skladba k části ve sklepení

,,Ale teď vzhůru do boje! Zabijeme ty všechy otravné skřety, kteří už léta sužují naši drahou Středozem! Nejsme žádná ořezávátka! Ted alespoň já ne a můj syn také ne, jestli máte aspoň trochu kuráže, jen pojďte se mnou, uvidíte ten mazec.'' Thranduil vypustil z úst tuto oslavnou řeč, podovil se, jak mu to pěkně šlo. A podivil se ještě jednou, když mu John zatleskal.
,,Jdu s vámi.'' prohlásil odhodlaně hobit a poplácal se na hrudi. ,,My hobiti nejsme žádná ořezávátka, to máte pravdu.''
,,Ty jsi hobit, tý jo!'' udivil se Šmak.
John k němu přiskočil a pološeptem mu naznačil, ať mlčí, král elfů si naštěstí ničeho nevšiml, byl tak zabraný do plánování příchodu do boje, že neměl čas zabývat se čímkoli jiným.
Thranduil už na nic nečekal a běžel do zbrojírny obléct si brnění a převzít svůj nejdražší meč, bojoval s ním již v mnoha bitvách.
Venku před palácem to jen hučelo, skřetí hlasy a výkřiky se roznášely po celém paláci, smrad byl tedy velice odporný, králi i všem ostaním se hnusil.
,,Ještě plynové masky tu chybí.'' zažertoval s úsměvem John.
,,Plynové co?'' Thranduil byl překvapen, co to ten hobit zase vykládá. Ale neměl čas nad tím přemýšlet, ukázalo se totiž, že brnění na hobita tam nemají.
,,Vezmete si na sebe listí a budete špeh.'' krále elfů měl velmi hravé nápady, jak Johna zapojit do akce.
Johnovi se to ale moc nezdálo, proto řekl: ,,Jdu se projít arozmyslím si to.'' a odešel.
Zamířil do sklepení paláce, nevěděl, proč zrovínka tam, něco ho tam táhlo, něco neznámého.
Ve sklepení byla tma, ale hobit se tmy nebál a měle pokračoval dál temnou a protivnou tmou. Slyšel kolem sebe kapat vodu a pískat myši... Ale nic z toho ho nerozhodilo tak, že by musel utéct.
Odhodlaně pokračoval dál až narazil na veliké dřevěné dveře.
,,Ťuk, ťuk.'' nenapadlo ho nic jiného, než zaklepat. Jenže nikdo neotvíral.
Hobit se odvážil. ,,Zkusím to.'' řekl si a otevřel dveře.
Opět neuviděl nic jiného než tmu, ale přeci! V zadu té veliké místnosti bylo malé okénko a to okénko osvětlovala malý kousek podlahy. A právě tam někdo seděl...
Dívenka, která měla na sobě otrhanou noční košili. Seděla tam schoulená do klubíčka.
Johna zamrazilo, ovšem největší šok pro něj byl, jakmile uviděl na ruce dívky obrovskou červenou ránu, z níž nepřetržitě valily proudy krve...
,,Bože můj.'' John zalapal po dechu, už chtěla odejít, ale v tom dívka zavyla, skoro jako vlkodlak, zvedla hlavu a John spatřil její obličej...
Místo očí červené kulky, stékala z nich krev na dívčin oděv...
Někde zapískala krysa a tru a tam kápla velká kapka vody přímo na hobitovu hlavu.
John už se otáčel, byl k smrti vyděšen, když se podíval na svou ruku, klepala se jako osika.
Děvče náhle promluvilo... ,,Pomozte.'' a zvedlo zkrvavenou ruku. Ukazovalo hobitovi, že má k ní jít.
,,Pane bože!'' vykřikl John, zavrávoral, musel si dřepnout na zem. Jakmile se sunul k zemi, dívka vstala!
Byla vysoká asi jako Šmak, šaty rozervané, jako kdyby ji napadl pes Baskervilský, ruce od krve, a obličej... samou jizvu, místo očí ty již zmíněny červené kulky a vlasy černé jako havran, rovné jako stébla trávy... Co by John v tu chvíli dal za možnost být nba louce, ukryt ve spoutech stéblech trávy...
Dívka udělala jeden krok, o krok blíže k hobitovi...
Tomu se začínalo špatně dýchat, měl pocit úzkosti, před hlavou bílé mžitky a jeho mysl stále dokola opakovala větu: ,,Pomozte.'' hlasem té dívky...
,,Nepřibližuj se ke mně!'' hlesl hobit, když dívka udělala další krok, byl na pookraji svých sil.
,,Pomozte.'' znovu pravila dívka a udělala další krok.
John se zvedl, pokoušel se udržet na nohou, ale vrávoral. ,,Prosím, co po mě chcete? Nerozumím vám, kdo jste aco po mě chcete?'' vykřikl hobit, málem upadl, ale udržel se, i když se mu nohy klepaly hrozně moc.
,,Pomozte.'' dívka byla neúprosná, udělal další krok a Johnovi se před očima zjevil sám Bůh. Klekl a začal se modlit. ,,Panebože, prosím ušetři mne, neměl jsem sem chodit já vím, ale-'' hobit ale už své přání nedokřekl, došlo mu, že zapomněl zkusit dveře, třeba by šly otevřít!
Zvdel se tedy a rozběhl se ke dveřím, cloumal si nimi tak dlouho, než opravdu povolily!
John rychle otevřel, ještě se otočil k dívce, jenomže...
Byla pryč! ,,Kde je?'' hobit se vyděsil, rozhlížel se po místnosti, ale nikde ji neviděl...
,,Pomozte...'' zašeptala mu dívka do ucha, stála za dveřmi, John ucítil její krev, stála přímo vedle něj...
Zírala na něj svými červenými krvavými kulkami, hobita padl k zemi. Ještě před tím uviděl bílého jednorožce, kterého napadl velký černý vlkodlak. Pak se mu v hlavě zatemnilo a on už jen uslyšel: ,,Pomozte... Já jsem oheň, já jsem smrt!''
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aly Aly | Web | 30. června 2014 v 11:56 | Reagovat

Tak tohle byl hodně dobrý díl!!!!!!!!
Používáš úžasná přirovnání - (rovné vlasy jako stébla trávy... apod.).

2 Kateríína Kateríína | Web | 30. června 2014 v 12:06 | Reagovat

[1]: Děkuju moc! ;)

3 salladay salladay | Web | 8. září 2016 v 23:33 | Reagovat

pujcka od soukrome osoby dnes :-|

4 protect protect | Web | 9. září 2016 v 0:19 | Reagovat

smlouva o půjčce 2015 :-x

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama