Říjen 2014

Milena Dié Smrtobová - děsivý příběh ještě děsivější osoby

28. října 2014 v 11:54 | Katerííína
Zdar, vážení. Ráda bych vám přestavila něco, co jsem skopala teďka - aby sem něco přibilo, dávám to sem. :D Je to dosti šílené, asi se i zasmějete...


Už! Už to bylo tady, už se to stalo...
Ráno jsem vyskočila z postele jako postřelený zajíc, následovně si málem ukopla malíček o pohozenou jezdící kačenku mojí malé drahé sestřičky Helenky - ďáblovo dítě.
Někde jsem splašila zelené triko s potiskem obřího mrakodrapu a pod postelí vykukovaly moje nejoblíbvenější kalhoty - oranžové s žábou na boku. Ano, mám příšerný vkus, ale co...
Tohle jsem na sebe navlékla, svojí bujnou kudrnatou dlouhou hřívu jsem zkrotila starým hřebenem po prabábě Iloně. při posledním tahu se mu ulomila rukojeť... UPS!
,,Sorry, prababí, koupím ti nový.'' vyštěkla jsem neurčito kam a následovně si stáhla vlasy do obřího culíčku a upalovala po schodech dolů na snídani.
Dole jsem se opět málem přerazila a opět za to mohla Hela - tentokrát osobně, až jí sletěla čepička z hlavy, sedla si totiž přímo pod schodu a zrovna usměvavě olizovala chleba s ruskou zmrzlinou... To je její obvyklá snídaně, máma o tom občas ani neví.
Otec seděla za stolem a před nosem noviny. Celá rodina už dávno ví, že noviny nečte... Jen se zakrývá, abychom neviděli jak prasácky polyká ranní kávu. Máma vždycky s oblibou říká: ,,Káva pro prase.'' A otec jí vždycky praští novinami po hlavě, občas se stane, že káva skončí na podlaze. To pak řvou všichni a nejvíc můj starší brat, který si přivedl na noc kamarády a ti teď vidí takovouhle ostudu...
Ale k věci - dneska jsem ani moc nesnídala, máma měla totiž od včera strašnou náladu a nikdo nevěděl proč...
Jen jsem popadla růžový donut, který si tam nachystala Hela a upalovala do školy.
Teprve před dřevěnými bílými - nově nazřenými - dveřmi, jsem uslyšela vřískot Hely, ale to už nebyl můj případ. Už jsem byla mimo území.

Cesta do školy pro mě byla skoro vždycky dobrodružstvím, protože po pěti krocích se na mě nalepila Miroslava Pobrkaná z mé třídy yvzrušeně mi začala vyprávaět, jak byla s přítelem v sauně, vždycky se mi dělá špatně.
Těsně u školy se ke mě přišuně moje kamarádka a Miroslavu odstřelí až do školy. A potom už jsem ve škole. To začíná ta nudná část dne.
Ale v čem bývá vždycky hrozná zábava, je Seminář Přírodních věd - dkoro vždycky nám odpadne a máme místo toho Angličtinu. Pokaždé někdo vykřikne první slovo, které ho napadne a pak o tom vedeme celou hodinu v angličtině debatu...
A dneska Bořek vykřikl: ,,Totální sebedestrukce!''
V tu ránu začala celá třída hýkat, hýkali jsme jako koně asi deset minut, až učitelka musela přímo ječet, ječela tak, že po minutě se otevřely dveře a dovnitř vběhli tři členové požární hlídky, poiněvadž si mysleli, že tu začala hořet!
Třída stále hýkala a učitelka padla ke stolu taky se začala hrozně smát, vypadlao to tam jako v UPDCH*. Bylo to prostě něco.
Po ukončení nezastavitelných záchavtů smíchu Bořek znovu vyslovil ono slovo a celá ta věc se odehrála znovu, tentokrát ale přišel i ředitel a vyděšená uklízečka s požárním přístrojem a začala nás tam všechny hasit!
Dopadlo to tak, že jsem konverzovali v angličtině o naprosto triviální věci - o zdravé výživě - a to proto, že vzhledem k tomu, že jsme byli všichni totálně bílí, nikdo si ani nepředstavoval, jak by dopadl třetí pokus...
Dostali jsme přísný zákaz o tom komukoli vyprávět, sic jen slovo!

Tím pádem jsem přišla domů ze školy, otec seděl u televize a zběsile přepínal kanály a v obličeji byl totálně rudý, hned jsem vykřikla, že se stala školní apokalypsa a že asi brzo zanikne svět. Otec se zakřenil, vyplázl jazyk a pak z něj vypadlo: ,,To bych bral, hlavně, aby už konečně přestali vysílat dokumenty o leguánech!'' Následovně prudce vypnul televizi, zvedl se a zmizel za sloupem.
Otec nenávidí leguány, protože jsme byli jednou v Praze v ZOO a jeden velikej leguán tam rozbil sklo a skočil přímo na otce, který ho provokoval cigaretou a dělal na něj posměšné grimasy... Ano, naše rodina prostě není a nikdy určitě nebude nijak normální...

Zbytek vám možná povím někdy jindy, protože Helena právě zapla tgelevizi a tam se zjevil leguán... Musím to rychle vypnou, nebo se otci něco stane!
Pěkný den přeje Milena Dié Smrtobová (krásné jméno, že?)

S vyplazeným jazykem

*Ústav pro duševně choré




I ode mně pěkný den. :D Vaše Katerííína ;)

Co nového na blogu?

18. října 2014 v 10:28 | Catew |  Novinky na blogu
Ahoj vážení, vůbec nemám tu správnou náladu na psaní, poslední týden nemůžu ani číst, stále musím myslet na jednu věc, která je sice úžasná, ale díky ní se prakticky nemůžu soustředit na psaní, vlastně ani na čtení a to je opravdu hrůza a ani na koukání na televizi! Je to šílené, ale prostě... to nejde nijak ovlivnit, to je nemožné...
Knížku čtu stylem, že přeskauju stránky, čtu jen pár slov z té stránky na mátku... je to hrozný, ale já tu knížku mám na povinnou četbu, tak s tím něco udělat musím, tohle jsem dělala naposled na prvním stupni základky, ale teď to prostě jinak udělat nejde...
Když už ani nemůžu koukat na tv, a to ani nemusím nic číst, to jen očima sleduju, pořád se mi hlavou honí myšlenky jiného typu, než o čem by v tu danou chvíli měly...
Proto jsem včera v půlce Neviditelných opustila obývák a vlezla do tmy do svého pokoje... Tam jsem si sedla na zem a přemýšlala jsem, nic jsem nedělala, jenom seděla na zemi a přemýšlela o tom všem, co se poslední dobou děje...
Docela by mě zajímalo, zda se to už taky někomu někdy stalo.
Je to dost blbý, protože asi teď hoodně dlouho nebudou žádné články, alespoň, že jsem stačila ukončit MIŠMAŠ, teď naštěstí žádnou rozepsanou povídku nemám, ale stejně mám z toho divný pocit. Vždycky si řeknu: ,,Tak a teďka půjdu číst!'' Sednu ke knize a za pět minut zaklapuju a vrtím hlavou se slovy: ,,To nejde...''
Jediné, u čeho vydržím je deník, tam se z toho všeho můžu vypsat, tam to všechno napíšu a je to fajn. ;)
Nuže, co si o tom myslíte? :) Napište. ;)
Přeji pěknou sobotu, ahooj ;)

Kate