Jsem ale zároveň nesmím 2. KAPITOLA

6. února 2015 v 11:35 | Vendëa Lissësúl |  Jsem ale zároveň nesmím...










Pádila jsem jako šílená chodbou pryč. Za sebou jsem slyšela hlssy trpaslíků a pak i hlas hrozivého Šmaka.
Měla jsem pěkný strach, chtěla jsem odtamtud být co nejdříve pryč!
Já jsem hrozný strašpytel, modlila jsem se, abych už byla na červstvém vzduchu.
Jenže ta chodba se zdála nekonečná.

Všude byla najednou tma... Nikde nikdo. Tma přede mnou tma za mnou...
Byla jsem naprosto vyčerpaná a mrtvá strachy, že tam někde umřu. Ve tmě... A nikdy mě nikdo nenajde...

Naštěstí tohle osud nechtěl a dopřál mi odtamtud odejít. Uviděla jsem totiž malinkou škvírečku, která mi pověděla, kde jsou ty obrovské kamenné dveře.

V tu chvíli jsem si děsivě moc oddechla a zatlačila do dveří. Težké jako třítunový slon, ale nějakým zázrakem jsem je otevřela do takové velikosti, abych se tou škvírou dokázala prozáhnout na čerstvý vzduch.




Stála jsem před Osamělou Horou... Zima se kvapně blížila. Vzduch, jež mne ovíval, byl studený.
Pevně jsem sevřela svůj nožík, jež jsem měla za opaskem. ,,Já mám nožík?" podivila jsem se. Vůbec jsem to netušila...
Začala jsem se cítit o něco málo bezpečněji. S nožíkem...

Prudce jsem vydechla a rozhlédla se kolem sebe.
Všude pusto... Nikde ani živáčka.
,,Musím se dostat na tu vyvýšinu, odkud potom všichni sledují zničení Jezerního města!" uvědomila jsem si.
Načež jsem se rozběhla dolů, někde tam měly být ty ,,schody", které jsem taky objevila.
Lezlo se po nic vážně špatně. Ještě ten studený vítr, který mi každou chvíli foukl přímo do obličeje. To nebylo příjemné.
Když jsem na ty scénky na tomhle místě koukala v kině, nikdy by mě nenapadlo, jaká tu vlastně byla zima...

Celá zmražená jsem slezla po dlouhém moření konečně dolů.
Seskočila jsem na trvdou zem a opatrně se rozhédla kolem. Mohli se tam taky někde kolem pohybovat vrrci.
Nebo nedejbože Azog...

Byla jsem připravena s rukou na nožíku. Pomalu jsem pokračovala směrem dál.
Došlo mi, že než ten nožík prvně použiji, měla bych si prvně vyzkoušet, jak s ním zacházet a také jak se valstně drží.
Proto jsem nožík vytáhla a vzala do ruky.
Až překvapivě pěkně se držel, měl tvar dokonale přizpůsoben mé ruce...
,,No jo, elfí nůž... To je panečku prácička!"
,,Ještě vyzkoušet, jak se s ním bodá..." To jsme se zarazila, ještě nikdy jsme totiž nikoho nepropíchla... Nikdy jsem nikoho nezabila...
Vzala jsem nožík, zhluboka se nadechla a vrazila jeho čepel do keře, rostoucího v levo ode mně.
Prudkým výpadem jsem nožík zapíchla do hlavní větvičky keře... A problém byl na světě.
Nožík mi za žádnou cenu nešel vytáhnout ven z věte. Ta větev ho doslova pohltilaa nožík nechtěl ven.
Mohla jsme páčit, jak jsem chtěla, ale nožík stále držel.
Už jsem zase začínala pociťovat napětí a pocit, že brzy vybuchnu!

A přesně v tu chvíli se nožík po dlouhé době umoudřil anajednou vypadl... Docela sám, prostě jsem ho v tu chvíli zase sržela v ruce jako předtím...
Pohodila jsem hlavou a řekla si: ,,Ve Středozemi to asi bude ještě hodně zajímavé..."
,,Vždycky jsem se sem chtěla podívat a teď jsem tady! Musím to brát jako velké plus!
Sice jsem tu před velikou bitvou Pěti Armád, ale pokud jsem to dobře pochopila, jsem nesmrtelná. Tudíž si to tu můžu o to víc užít!"

Jenže jsem se tam nemohla zorientovat. Netušila jsem, kde ta vyvýšenina leží a také jsem neměla sebemenší páru, za jak dlouho se drak politý zlatem z hory vyřítí.
Vážně jsme nechtěla, aby se tady teď v tuhle chvíli nad mou hlavou proletěl zuřící Šmak.
Proto jsem začala panikařit. Nebyl to asi nejlepší způsob, jak se v dannou chvíli zachovat, ale mně žádné jiné východisko nenapadalo.





Nedokázali byste si představit, jak moc mě ty nohy bolely. Jaká tam byla zima všude a jak moc jsem byla z toho všeho vyřízená.
,,A to mě to nejhorší teprve čeká..." pomyslela jsem si a prudce jsem si odfrkla.
,,Doufám, že nebudu muset bojovat," uchechtla jsem se při pomyšlení sebe bojující se skřetem.
Snažně jsem doufala, že si nikdo nebude myslet vzhledem k mé rase, že budu nějak skvěle bojovat...

Při tomto zadumaném hloubání jsem se dostala k takové mini cestičce, jež vedla k jakési vyvýšenině.
,,Je to ono, nebo ne?" dumala jsem.
V tu chvíli mě napadlo, že oni vlastně mohli být na tom Havraním vrchu! Ale nebyla jsem si vůbec jistá. Nebyla jsem jistá, jetsli byli na Havraním vrchu ani jestli tohle je Havraní vrch...

Ale jediné, čím jsme si byla opravdu jistá, bylo to, že teď vyběhnu po těch schodečkách nahoru a omrknu to tam...
Což jsem taky udělala...
Opatrně jsem stoupala po schodech nahoru amodlila se, abych byla na správném místě a hlavně také, aby se zrovna teď nevyhrnul z hory Śmak. Asi bych s etotiž neudržela trochu bych si upustila...




Už byla skoro tma, stmívalo se opravdu rychle. Rychle až to bylo děsivé.
Bála jsem se, že jdu špatně, že to místo je někde jinde. Někde úplně jinde...
A také, že Šmak se už brzy vynoří a já nepostřehnu trpaslíky a budu ztracena, protože jsem se tam prostě nevyznala...
,,Proč je to tady v Ereboru všechno tak složité?" ptala jsme se sama sebe.
,,To udělali schválně... Schválně mě poslali zrovna do téhle scény, abych se tu totálně ztratila,"

Vyškrábala jsem se nahoru.
,,Tak se podíváme, jak to tu vypadá..." řekla jsem si.
Podívala jsem se před sebe. Viděla jsem v levo Erebor a v dálce přede mnou svítil Esgaroth...
,,Jéé," zasmála jsem se a padla na kamenou zem. Prohrábla jsme si vlasy a usmála se. ,,Já jsem tady!"
Ano, našla jsme to, našla jsem to správné místo...

Pořádně jsme se vydýchala a ujistila se, že mám nožík stále u sebe. Jakmile jsem ho nahmatala, zase jsem se cítila o něco víc bezpečněji...

Po odpočinku na studených kamenech a při vanutí studeného větru jsme s ezvedla na nohy. Tma už byla úplmě všude...
Čekala jsem každou chvíli přílet draka.
Upřela jsem tedy své pohledy na Osamělou horu.
,,Co se tam teď asi děje?" myslela jsme si a nespouštěla jsem z hory oči.
,,Myslím, že Šmak momentálně zuří a je vykoupán ve zlatě," uchechla jsem se. ,,Náhodou mu ta zlatá slušela," řekla jsem si pak. Neřekla jsme si to jen tak v duchu, řekla jsem to nahlas. Načež v pravo ode mně zakrákal havran.
Samozřejmě jsem se vyděsila, vykřikla jsem a havran odletěl...
Už takhle mi tlouko srcdce mnohonásobně vícekrát než obvykle a ten havran mi situaci jenom zlepšoval...
,,Ještě bude šoků... Až uvidím Thranduila, tak mi to srdce asi vyskočí a uteče kamsi pryč... No moment!" vykřikla jsem, ale tentokrát to už bylo vážně v duchu. ,,Měla bych se pak přesunout za ním, až přijede..."

Takhle jsem tam stála na té vyvýšenině, stále jsem netušila, zda to je to či ono. Ale hlavní bylo, že jsem byla na místě, kde se zanehdlouho objeví trpaslíci s Bilbem.
Předumávala jsem si hlavě, co bude až to bude. Co budu muste kdy udělat a co komu rozhodně nesmím říct a do čeho s ev žádném případě nesmím zaplést, jinak to bude má smrt...

Mé oči se ale v průběhu přemýšlení ani na minutku nehly od Osamělé hory, vyčkávání na draka se velice protáhlo. Už jsem si začínal myslet, že moje přítomnost v hoře způsobila překopá
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 jolčis jolčis | E-mail | 6. února 2015 v 17:37 | Reagovat

Bylo by super se dostat do světa Hobita...:) Jen,kdybych se tam opravdu ocitla, pokakala bych se strachy :D Sama bych tam asi nešla..Šla by si se mnou a já bych se za tebe schovávala :D

2 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 6. února 2015 v 17:48 | Reagovat

[1]: Haha, s tím schováváním to nevidím. :D
Tak já už tam taky řvu strachy. Ještě až vyletí Šmak, to už bude brutus úplnej! :D

3 Marča Marča | Web | 6. února 2015 v 20:55 | Reagovat

Chtěla bych žít ve Středozemi.Super povídka :-)  :-) těším se na další.

4 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 7. února 2015 v 10:43 | Reagovat

[3]: Nápodobně, díky moc! :)

5 Lexi Lexi | E-mail | Web | 12. března 2015 v 16:30 | Reagovat

"Ještě bude šoků... Až uvidím Thranduila, tak mi to srdce asi vyskočí a uteče kamsi pryč..."
tomu verím :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama