Jsem ale zároveň nesmím 5. KAPITOLA

19. února 2015 v 15:17 | Vendëa Lissësúl |  Jsem ale zároveň nesmím...









A už držel Arcikam. Ve fimlu to tak nevypadá, ale jakmile jsem ho spatřila, měla jsem pocit oslepnutí... Tak zářivě zářil. Jako reflektory na koncetru Eda Sheerana... Bože, co to sem míchám?

Prostě měl králův klenot v ruce... Párkrát s ním pootočil a zase ho šoupl do kapsy.

Mlaskla jsem. Vzpátětí jsem si uvědomila, co jsem tím mohla způsobit. Ale naštěstí, Bilbo už odešel...

Rozhodla jsem se k náhlé změně prostředí.
Dvě dlouhými kroky podobné lanímu skákání jsem vyběhla ven z Ereboru a dalšími spousty kroků jsem zamířila k Dolu... K bývalému městu lidí.
Proč jsem se takhle v tu chvíli rozhodla? Mno, chtěla jsem odtamtud vypadnout, pryč od Thorina posedlém zlatem, pryč od prokletého zlata, na němž stovky let spočíval mohutný drak Šmak...

Běžela jsem po holé pláni a před sebou za sebou a kolem sebe jsem viděla budoucí bojující armády.
Ale zatím bylo bjiště jen holá suchá pláň, na níž padaly první maličké sněhové vločky.
Postupovala jsem po cestě směrem k Dolu. Každou chvíli jsem se ohlížela, zda mě nevidí trpaslíci a snažila jsem si uvědomit, v jaké fázi se momentálně nacházím.

Až když jsem dorazila k bráně Dolu, spatřila jsem proudy lidí vpakovávat se do města.
Načež jsem si nasadila svou elfí kapucku (Vážně jsem netušila, že nějakou kapuci mám...) a rázně se přidala do davu procházejícího kolem.
Všichni procházeli městem a rozhlíželi se kolem. Někteří vzdychali nad zničeným Dolem, jiný jenom mlčeli.
Já... Já sledovala jednu starou polorozbořenou studnu, zarostlou mechem a kapradím a pokrytou prvními sněhovými vločkami.

Někde v dáli jsem zaslechla volání Alfrida.
,,Pane! Podívejte! Grily svítí!"
Někde kolem se mihl Brad Lučištník pádící za Alfridem.

,,Ten ňouma má noční hlídku," zaslechal jsem po chvíli za sebou. Nějaká stará babka to říkala jiné. Ta odvětila: ,,Dobrotivý bože! To tady ráno budeme všichni mrtví!"
,,Nebudete," vložila jsem se do toho,
,,Cože?" Na to jedna z babek.
,,Já osobně si myslím, že se nic nestane,"
,,Jak to můžete vědět? Kdo vůbec jste? Nějak vás nepoznávám?"
Raději už jsem nic neříkala, pomalu jsem se vytratila.
Kruci, proč pořád něco musíš říkat? nadávala jsem sama sobě.

K večeru se mi do rukou dostal modrá deka s vyšitou hvězdou. Už ani nevím, kde jsem k ní přišla. Jenom jsem ji hodila do kouta jednoho doma, kde všichni spali a do deseti minut jsem usnula.
Neleželo se mi zrovna dobře, ale o něco lepší než předchozí noc to bylo.

Přemýšlela jsem o trpaslících, jak staví hradby... Myslela jsem na elfího krále Thranduila, který už jistě musel být se svou družinou a elfí armádou na cestě sem.
Usnula jsem s myšlenkou, že ho ráno konečně uvidím. Proto jsem také odešla z hory.




,,Tyhle děti hladoví, už nemáme žádné další jídlo... Co máme udělat, Barde?"
Tato slova někoho na Barda mne vzbudily.
,,Dělej co můžeš, Percy," na to Bard.
Pomalu jsem se zvedla a promnula si oči. Došlo mi, že můj hlad už je také hodně veliký. Ani už jsem si nevzpomínala na své poslední jídlo.
,,Potřebujeme víc vody!" sténala nějaká žena kousek ode mne.
,,Děti a ženy jsou na prvním místě!" volal Bard a přesunul se za Alfridem.

Z dálky jsem slyšela jeho: ,,Dobré ráno, Alfride,"
Vstřelila jsem ze země a nenápadně vklouzla do koutku kousek od nich.
,,Všechno v pořádku, pane. Noc byla klidná, mně nic neunikne..." odvětil s úsměvem rozespalý Alfrid.
Bard otevřel vrata a vyšel ven.
Já už se za rohem potulně chechtala. Věděla jsem, co teď přijde.
,,Až na armádu elfů, jak vidím..."
Jakmile to řekl, zatančila jsem si malý valčík. Jenom doufám, že mě nikdo neviděl...

Po prvotním nadšení jsem nenápadně vyklouzla ven a opřela se o zeď.
Přede mnou stála obří armáda elfů...
Všichni naprosto stejní, stejné odění, stejná velikost, stejný výraz, stejný postoj... Já bych tam takhle stát nedokázala. Při představě, že oni takhle stojí třeba i hodiny, jsem se musela otřást odporem.

,,Klop, klop, klop," (Netuším, jak jinak bych měla zvěčnit zvuk kopyt Thranduilova losa...)
Už byl tady!

Thranduil na svém věrném losíkovi se vynořili před bránou.
Vypadal přesně tak, jak jsem ho znala... Nádherné brnění, plášť slývající losovi přes zadek, jeho nádherné vlasy (Thranduilovy ne toho losa) padající přes ramena, stříbrná cestovní korunka a konečně... Královsky modré oči! Královsky úžasná pusa! A dokonale fantastické obočí!
Jo, tak tohle je král Thranduil z Temného Hvozdu.

,,Můj pane, Thranduile, nečekali jsme vás tu," To už byla Bardova slova.
,,Slyšel jsem, že potřebujete pomoc," Hlas úžasný, jak jinak.
Pak přijel ten vůz s jídlem a pitím a elfové všem rozdávali. Bylo to moc pěkné. Tak pěkné, že jsem neodolala pokušení a šla si také něco vzít.
Elfský cestovní chléb lembas a trochu vody mě po tak dlouhé době bez jídla připadaly jako spasení.
Všechno bylo přesně jako ve filmu. Tedy, až na tu hudbu.
Ve filmu hrála hudba pořád, tady ovšem ne. To ale vůbec neubíralo na výjimečnosti tohoto okamžiku!




,,Zachránil jste nás! Nevím, jak vám poděkovat," Usmíval se Bard Lučištník,
,,Vděk není na místě, nepřišel jsem kvůli vám," odvětil trpce Thranduil,
Teď to přijde! vykřikla jsem v duchu.
,,Přišel jsem pro něco, co mi patří..."
Prožila jsem nirvánu.

Pak už jsem ty dva neposlouchala. Teda, poslouchala jsem jen Thranduilův úžasný hlas!
Po chvíli mi došlo, že tam stojím jako blbec a zírám na něj. Ale on si toho všiml dříve, než jsem toho stačila nechat.
,,Co na mne koukáš?" zeptal se mně.
Já v tu chvíli vůbec nevnímala okolní svět a tak mi chvilku trvalo než jsem si uvědomila, že je to vlastně na mně!
,,Já? Nic, já jenom, že..." Honem jsem začala vymýšlet nějakou lichotku, ,,Že máte nádherně vyleštěné brnění. Jenom se blýská,"
Věděla jsem, že to byla naprostá kravina, ale něco jsem říct musela.
,,Oh, děkuji, leštil mi ji můj syn Legolas. Dostal to za trest," odvětil Thranduil a usmál se tím svým chladným úsměvem, ze kterého se ovšem mně podlamovaly kolena.
,,Nechceš mi ji přijít naleštit na bitvu?" zasmál se nenuceně a otočil svého losa. Vzápětí odcválal pryč...



Stála jsem tam jako solný sloup, i kdyby v té chvíli pět MILIMETRU ode mne vybuchla atomovka, mně by to bylo úplně jedno!
Probrala jsem se až se zvukem klapání kopyt Bardova koně vyjíždějícího vyjednávat s Thorinem Pavézou - králem pod horou, ale jen na chvíli.
V ruce jsem pořád ještě křečovitě svírala kousek lembasu.
Během rozhovotu s Thranduilem jsem ho rukama totálně rozmačkala. Vypadal spíš jako lembasový koláč na způsob zdrcený...
Jo, i tak to je možné říct...

S myšlenkami někde u Gandalfa a Thranduila jsem se vrátila ke své dece.
Všichni kolem se začínali chystat do bitvy. Slyšela jsem tlučené kopí, mečů a brnění.

Moje poslední myšlenka před opetovným usnutím byla: Zítra musím jít vyleštit Thranduilovi to brnění, takovou lákavou nabídku si prostá elfka jako já nesmí nechat utéc...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 jolčik jolčik | E-mail | 19. února 2015 v 16:04 | Reagovat

Těším se na příští leštění :D  Podívat se někdy do očí Thranduila,zhynu krásou :)

2 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | E-mail | Web | 19. února 2015 v 17:43 | Reagovat

[1]: Ah, to bude xD Líp bych to neřekla. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama