Jsem ale zároveň nesmím 6. KAPITOLA

21. února 2015 v 18:37 | Vendëa Lissësúl |  Jsem ale zároveň nesmím...

Máme tu další!





KAPITOLA 6. - GANDALF



Zdálo se mi o něm... O Thranduilovi...
Zdálo se mi, že mě navšítivil ve spánku. Šeptal mi jednu krásnou elfí pohádku, celou dobu mě hladil po mých tmavých elfích vlasech.

Vzbudila jsem se spocená jako sele v paví omáčce!
,,Ach, kolik může být hodin?"
Kolem mně už proudily davy lidí. Zase jsem měla hlad. Po noci mi vytrávilo.

Ze vduchu byl cítit chlad. Lehce sněžilo, malinké sněhové vločky pozvolna dopadaly na studenou kamennou zem.
Nebylo moc dlouho po svítání, slunko ještě pořádně nevysvitlo na modravou oblohu pokrytou občasnými mráčky.
Byla mi zima...

,,Uhněte! Uvolněte mi cestu!" zaslechla jsem hluboký hlas starce... Gandalf!
Okamžitě jsem vyskočila na nohy a hnala se ven z úkrytu.
Vylítla jsem na ulici, zrovínka vstříc proti čarodějovi řítícímu se proti mně na koni!
Jen o fous jsem uhnula z cesty. Málem jsem skočila udupaná kopyty Gandalfova koně... To by nebyla pěkná smrt.
Ne! V tuto chvíli jsem rozhodně nesměla umřít!

Pokusím se zůstat na živu aspoň do leštění Thranduilova brnění řekla jsem si a odhodlaně vykročila k jeho stanu.
Nebylo těžké ho najít. Takový tam byl pouze jeden...

Přiběhla jsem k onomu obrovskému stanu elfího krále.
Plášt byl odhrnut a já spatřila Thranduila sedícího v křesle a upíjejícího víno z křišťálově průzračné sklenice!
Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila do stanu.

,,Ehm, omlouvám se," začala jsem,
Král sebou trhl a prudce otočil. Když mě spatřil, pozdvihl obočí - to úchvatné obočí! - a pravil svým chladným hlasem: ,,Jak pošetilé..."
Vstal. Změřil si mě od hlavy až k patě. Znovu se napil. Zatím vůbec nepromluvil...
,,Jdete leštit?" vypadlo z něj konečně.
,,J j j á á á," zakoktala jsem se a vzápětí se parštila dlaní do hlavy. To krále pobavilo, uchechtl se. Ale okamžitě opět nasadil svůj kamený výraz. To uchechtnutí znělo spíše jako pohrdání nade mnou...
,,Ano, jsem tu kvůli leštění,"

,,Thranduile!" Do stanu vběhl udýchaný Bard Lučištník, změřil si mě pohledem a pak se obrátil ke králi elfů.
,,Přijel Mithrandir, chce s vámi hovořit,"
,,Zmiz!" houkl na mně Thranduil a ukázal ven ze stanu.
Do očí se mi nahrnuly slzy, otočila jsem se a opustila stan...

Jakmile jsem byla pár metrů od králova stanu, začala jsem usedavě plakat. Takhle jsem si své setkání s Thranduilem nepředstavovala.
Věděla jsem o něm všechno... Věděla jsem o jeho nelidskosti, věděla jsem o jeho chladnosti... Ale přesto jsem stále nějak v hloubi duše doufala, že se k mně se bude chovat jinak...
Naivka...
To jsem byla.



Vrátila jsem se na své místo. V tu chvíli se mi chtělo umřít, nechtěla jsem už být v Hobitovi. Chtěla jsem skončit a jít pryč.
Teď to udělám! Poruším to! Změním děj a pak zemřu... usoudila jsem. Poznala jsem v tom skvělý nápad., jež jsem hodlala okamžitě zrealizovat.

Vyběhla jsem ven, valila jsem si to šílenou rychlostí ulicemi opět ke stanu Thranduila!
Zbořím ho! Já to udělám! Opakovala jsem si v hlavě pořád dokola.
Přiřítila jsem se ke stanu jako nekontrolovatelná střela a jedním prudkým pohybem jsem začala stan rozbíjet!
Naběhla sjem a naprala to do něj.
Se slzami v očích jsem stan bořila.
Mé boření ovšem netrvalo dlouho... Tedy, vlastně velmi krátce. Za nedlouho se totiž přihnali strážní a jeden z nich mě praštil kopím do hlavy.
Omdlela jsem...


Probrala jsem se.
V sedě...
Seděla jsem v nějakém křesle, ruce na opěrátkách a všude kolem mně bylo hnědo...
Ta barva, jež měl Thranduilův stan...
A v něm jsem taky byla...
Seděla jsem na Thranduilově křesle a sám král elfů seděl přede mnou na dřevěné židli...

,,Ahhh," nadechla jsem se a zalapala po dechu.
,,Zbláznila jste se?" vybafl na mně Thranduil.
,,Ehm, já jsem-"
,,Kvůli tom u, že jsem vás vyhnal? Vzpamatujte se! Bard mě nemohl vidět, jak se bavím s nějakou elfkou..." To poslední slovo řekl dosti pohrdavě,
,,Cože?" zakoktala jsem se,
,,Nechtěl jsem vás ranit..." zašeptal, cítila jsem jak to ve mně vře... Srdce mi bušilo jako mi mi do něj někdo bil ocelovou tyčí...
,,Omlouvám se..." řekl nakonec...
,,Omlouva se přijímá," usmála jsem se pohlédla mu do očí.
Tak sladké oči jsem jakživa neviděla. Sjela jsem pohledem k jeho ústům. Ah, ne! Moc troufalé na naši první schůzku.
,,Naleštíte mi tedy to brnění? Budu ho potřebovat do bitvy," namítnul po dlouhé chvilce ticha Thranduil. V té chvíli se poprvé usmál! Ale tentokrát to nebylo nic pohrdavého, teď to byl opravdický úsměv!
Nikdy bych neřekla, že krále elfů přinutím k úsměvu hned při naší první pořádné schůzce...

Bylo to celé tak neskutečně úžasné!

Pocit, že mi srdce vyskočí, se čím dál tám zvyšoval...
Obzvlášť když Thranduil mlčel, prohlížel si mne... A já jeho.
,,Mám pro vás návrh... Ehm, vaše jméno?"
,,Vendea," vyhrkla jsem rychle,
Král se usmál. Z toho úsměvu bych omdlívala. ,,Takže, milá Vendeo, co byste řekla tomu, kdybychom leštění brnění přenechali zkušenějším jedincům a sami si tu nějakou dobu povídali?"
Zarazila jsem se. ,,Vy si chcete povídat? Proč zrovna se mnou?"
,,S někým jako vy jsem se ještě nesetkal... Když jsem vás vyhodil, měla jste takovou zlost, jakou ještě nikdy nikdo v takovéto situaci neměl..."
Seděla jsem jako přikovaná v křesle, ani jsem nedutala...
,,Hned na první pohled jste mne upoutala... Jste výjimečná, když jste mě dokázala sama jen tak oslovat, Vendeo. Já si toho velice cením,"
Nevěděla jsem, co na to říct. Měla jsem pocit absolutní radosti a štěstí!
,,Děkuji..." šeptla jsem s úsměvem.
,,Chtěl bych si s vámi povídat..."
,,O čem?"
Thranduil se ke mně naklonil a zašeptal: ,,O čem jen budeme chtít..."
Celá jsem se zachvěla...
Jeho šepot mě totálně rozhodil a uchvátil. Byla jsem úplně říčná a začala jsem se potit vzrušením...
,,Dobře..." odpověděla jsem mu také šeptem.

Král elfů se usmíval a já byla šťastná. Ještě před nějakou chvílí bych neřekla, že se s ním teď budu cítit takhle dobře! Bylo mi úžasně a měla jsem pocit, že miluji celý svět.
Totálně jsem propadla kouzlu okoulujícího a sladkého krále elfů a získala u něj plusové body, za což jsem byla obzvláště pyšná!

A tak jsem ho objala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jusite Jusite | E-mail | 21. února 2015 v 18:48 | Reagovat

Super díl! :) Cítím se jako bych plavala v růžích :-P Představa je mocná to věc, koukat elfímu králi Thranduilovi do jeho hlubokých, modrých očí.. To by byla senzace.. :-D

2 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 21. února 2015 v 19:06 | Reagovat

[1]: Děkuju moc! :) To tedy ano :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama