Jsem ale zároveň nesmím 8. KAPITOLA

2. března 2015 v 18:42 | Vendëa Lissësúl |  Jsem ale zároveň nesmím...


Kapitola 7. - Sníh

,,Zítra jedete do bitvy?" zeptala jsem se krále po skončení našeho skvělého tance,
,,Ano... Pojedeme k hoře, jsem zvědav, co nám Thorin poví..."
Škytla jsem. ,,Pardon,"

,,Blíží se půlnoc," podotkl Thranduila a sjel pohledem na vypitou láhev vína stojící uprostřed destky stolu...
,,Já vás nechám se na zítře vyspat," odvětila jsem s úsměvem a už jsem odcházela.
,,Přeji vám dobrou noc, Vendeo,"
,,Já vám taky, ať se vám zítra daří,"

Vyběhla jsem ze stanu a pelášila ven z Dolu.
Neuším, jak jsem se dostala přes stráže. Asi to byl ještě účiněk onoho králova úžasného červeného vína...

Chtěla jsem jít opět za trapslíky. Chtěla jsem být zítra u trpaslíků - chtěla jsem sledovat dění z hory...
nechtělo se mi opuštět Thranduila, ale už se mi stýskalo po Bilbově hobitím výrazu.
Thranduil měl stejně přijet ráno k hoře, takže co?

Pustou krajinou, kde se měla následujícho dne odehrát bitva pěti armád, jsem běžela směrem k Osamělé hoře, kde sídlili trpaslíci.

Tichá noc panovala, všude klid... Ticho...
Jen v dáli světýlka Dolu a přede mnou světla hory.

Došla jsem k hoře, shlédla jsem na ni a řekla: ,,Páni..."
A pak mi to došlo...
,,Jak se krucinál dostanu do tej hory, když most schodili...."
Dlouho jsme tam přešlapovala hluboce přemýšla...
A musím podotknout, že mě nic nenapadlo...
Tedy, napadly mě nápady typu: Vylezu do šikmé stěně nahoru
Nebo: Zajdu za Gandalfem a přivolám si orla, který mě vynese hore.
A nebo: Zalovám na trpaslíky, ať mě přijdou pustit dobnitř.

Nerozhodla jsem se ani pro jedno z nich...

Sedla jsem si na kámen vedle, co tam ležel na zemi dočista sám...
Ošoupaný kámen šedý, co takhle na zemi leží...
Nikdo na něm už dlouho neseděl... Nikdo už dlouho jeho drsnost nepozřel...
Jenom já na něm teď sedím... Jaké to bylo? To vám nepovím...
Ve tmě široširé všude kolem... Kolem mé hlavy létají světlušky, horem i dolem...
V dáli vidím světla Dolu... Zítra to už nebude takhle na pohodu...
Zítra to bude bitva... Horší než jakákoli pitva prasečího srdce...
Azogův to bude v této pohádce konec... Bim, bam, zazvoní zvonec...
To ticho kolem mne rozhléhající se... Jako smutná liška toulající se...
Skoro zimní krajinou... Ještě nezapadla lavinou...
Zítra to všechno přijde... Sice to rychle přeběhne...
Ale následky...
Ty budou trvat už navždy...
Kámen zašedlý... Stále tu leží...

Chytla mě trochu básnící nálada, ta atmosféra tomu přímo nasvědčovala.
Ticho, klid, mír... Ale jen zdánlivě.
Skřetí armáda už byla určitě na své cestě sem. Tisíce skřetů připravených zahynout v bitvě pěti armád...
Před bývalým mostem - vstupem do Osamělé hory... Tam jsem seděla na kameni a hleděla do tmy kolem sebe.
Opět začalo nepatrně sněžit...
Malinké vločky se pomaličku snášely z černočerného nebe na studenou zem... I do mých vlasů občas nějaká ta vločka spadla...
Rozesněžilo se víc...
Jedna vločka za druhou opouštěla nebe.

Zima ve Středozemi...
Nikdy by mě nenapadlo, že něco tak kouezlného a děsivého zároveň zažiju...
A teď jsem tu byla! Na studeném šedém kameni seděla, vločky mi padaly do vlasů a na můj oděv...
Zavřela jsem oči a představovala si Thranduila vedle sebe...
Usmívala jsem se - potulně.
Nikdo tam nebyl... Mohla jsem si dělat, co jsem jen já sama chtěla!

,,Kdo jste?" ozvalo se najednou ve tmě. Někdo mě vyrušil z mých chvilek.
,,A kdo jste vy?" zkusila jsem se zeptat.
,,Kili Durin..."
,,Ach!" vyskočila jsem,
,,Já jsem Vendea Lissesúl, jsem elfka ze Severu,"
,,Elfka..." zešeptal Kili a přiblížil se ke mně.
V té tmě jsem ho příliš neviděla, ale jeho obličej jsem rozpoznala perfektně.
Kili si sedl na kámen, na němž jsem prvně seděla já.
Položil si bradu do dlaní a řekl: ,,Neznáte Tauriel z Temného Hvozdu?"
,,Ano," pípla jsem a dřepla si vedle něj. Bylo mi totiž dost blbý stát vedle sedícího trpaslíka. Cítila jsem se ještě hůř než obryně - mega obryně...
Kili mlčel.
Já mlčela...
Oby jsme mlčeli... Pozorovali jsme vločky padající k zemi a stále jsme nepromluvili ani jediné slůvko...
,,Co tu děláte?" zeptal se Kili najednou,
,,Nic..." odpověděla jsem, ,,Jen tu tak v klidu sedím a koukám, jak sněží,"
,,Do rána tu umrznete..." podotkl Kili,
,,Já vím," usmála jsem se, ,,Už jsem se s tím smířila, Kili,"
,,Nechcete jít na noc dovnitř?"
,,Nevím, zda bude Thorin souhlasit..."
,,Jak víte, že je tam Thorin?"
,,Jsem vševěd,"
,,Ach tak," Kili se zasmál,
,,Ale zkusit to můžeme, ne?" zeptal se,
,,Zkusit se má všechno," odpověděla jsem s úsměvem na tváři a zvedla se.
Kili taktéž.

Tmou se vypravil kamsi dozadu za horu...
Tam by mně samotnou nikdy nenapadlo jít.
,,Tajný vchod do hory," vysvětlil Kili,
,,Chápu," I když jsem nechápala.

Tak jsem opustila temnou noc a vstoupila s trpaslíkem Kilim Durinem do ještě temnější chodby Osamělé hory...
,,Šátrejte po stěnách," navedl mě Kili,
,,Možná se budete muset malinko-" Ale Kili už svou větu nedokončil.
Praštila jsem se totiž hlavou do stropu!
,,Aúúú!" zavřeštěla sjem, rozlehlo se to celou chodbou.
,,Chtěl jsem říct, abyste se malinko skrčila..." zasmál se Kili,
,,Díky," zamumlala jsem...

Pokračovali jsme dál...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jusite Jusite | E-mail | 2. března 2015 v 19:09 | Reagovat

I ty nešiko, praštit se do hlavy! :-D

2 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 2. března 2015 v 20:01 | Reagovat

To bych nebyla já. xD [1]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama