Duben 2015

Čerstvě posekaná tráva...

27. dubna 2015 v 17:49 | Vendëa Lissësúl |  Něco jiného
Hi!
Dneska jsem vlezla do jedné třídy a cítím tam takovou tu typickou vůni čerstvě posekané trávy. Vážně mě to nadchlo, ani nevím proč... :D
Celou hodinu mi to připomínalo, jako bych byla venku a ne zavřená v neútulné třídě. Už jen zavřít oči a představit si, že ležím někde na louce...
Arght! :3
A díky tomu jsem si řekla: ,,Napíšu na blog zase nějaké to pojednání. O posekané trávě!" Shledala jsem to jako výborný nápad a tak teď píšu.
Jdeme na to! :)


První sluneční paprsky, teplíčko leze okenicí do místnosti nocí celé vychladlé a studené...
Ptáčci zpívají, je tu nový den! Ale moment... Tento de je něčím zvláštní...

A to vůní čerstvě posekané trávy hnedle za oknem.
Ta vůně je nezaměnitelná, vůně jara. Vůně života v přírodě...

Vůně trávy vás nakopne, i zdánlivě nemožný úkol z matematiky se s touto vůní změní na příjemnou záležitost. Tedy většinou...
V létě se často stává, že přijdeme ze školy, práce nebo z čehokoli, kde jsme zůstali celý den zavřeni v budově jako králík ve své kleci...

A proto není divu, že místo všeho se nejdřívě sebereme a jdeme se projít. Přijít na jiné myšlenky, pročistit si hlavu, nadýchat se čerstvého vzdoušku a nebo se porostě jenom rozhlédnout po okolí a připomenout si, že svět je ještě pořád úžasný!

Jdete na louku, natáhnete se do peřin na sobě naházené trávy. Měkoučké a tak pohodlné! A teď už jenom stačí zavřít oči, zaposlouchat se do přírody, do těch nádherných zvuků, jež v normálním životě nevnímáme... je toho tolik, co denně ve spěchu přehlížíme, přitom je to tak úžasné!

V dáli slyšíme šum stromů v lehkém jarním větříku, dokonce i zurčení potůčku s průzračně čistou vodičkou... Vůně lesa, trávy...
Klid a mír...

Tomu se říká nádhera, tomu se říká ráj.

Jenže tento ráj netrvá věčně... Vždycky se musíme vrátit do reality, i když by bylo krásné navždy žít v přírodě.


Proto chci žít v Kraji. :)

Bože, mně tyhle články tak šíleně baví! :3

Blogerský sraz!!!

27. dubna 2015 v 16:07 | Vendëa Lissësúl |  Novinky na blogu

Malý organizační článek, pokud se neúčastníte srazu blogerů, ignorujte to. ;) Dneska ještě bude buď další den challenge a nebo (To bude spíš) další mé fantasmagoristické dílko. :)



Krajani v lese_2. díl

22. dubna 2015 v 19:16 | Vendëa Lissësúl |  Krajani v lese
Doběhl domů, celý zpocený, jeden vlas v levo, druhý v pravo. Prostě ho ten běh v silném vichru pěkně zřídil, jen co je pravda...
Padl na pohovku vedle jeho otce, který si četl noviny. Chronicky vrtěl hlavou a každou chvíli si odkašlal a otočil stránku.
Emanuel ho chtěl přivést na jiné myšlenky, válka byla všude kolem, Emanuel chtěl otce i sebe rozptýlit, proto zavřel oči a zalovil v kapse u kalhot. Tam, kam před nějakou chvílí nechal lehce dopadnout přívěsek ve tvaru listu.
,,Tati, podívej se. V lese jsem našel tohle," Rozvinul dlaň a ukázal otci přívěsek. Emanuel věděl, že onen lístek otce zaujme. Jako vášnivého šutrologa - jak jistě víte, co tento výraz značí.
,,Mhm..." Otec si přestal číst noviny, položil je na stoleček a sáhl po přívěsku. Několikrát si ho přejel prsty, prohlédl si ho pozorně ze všech stran, několikrát na něj dokonce i poklepal. Celou dobu měl na tváři zadumaný výraz a Emanuel trpělivě vyčkával otcovu reakci.

,,Synu, pověz mi. Kdes k tomu přišel?" Otec se tvářil velmi nadšeně a bez pohledu na synka stále přívěsek zkoumal. Párkrát s ním i jemně bouchl o skříň. K čemu to bylo? Nemám tucha...
,,V lese..." zamumlal syn, ,,U vodopádu, tam to leželo v jehličí, tak jsem to sebral,"
Emanuelův otec odvětil: ,,Takovýhle kov jsem jakživ neviděl... Ten snad ani neexistuje! Synu, tohle je unikát!" Rozjařoval se, výskal, byl očividně docela nadšen pro pouhý přívěsek nalezený jeho synem v lese...
,,Nechápu, jak se něco takového může povalovat v lese," šeptal otec, stále s vykulenýma očima užasle hledící na zelený lístek.
Emanuela už to začalo nudit, opřel se hlavou o opřeradlo a zahleděl se z okna. Nečekal, že to bude něco unikátního, čekal jen, že mu otec poví, o jaký kov se jedná...
,,Emi! Musím rychle jet do ústavu ukázat to ostatním!" vykřikl otec, to ale už Emanuel dál nevydržel. Vyskočil z pohovky a doslova vyrval otci přívěsek z ruky.
,,Ne! Ne a ne a ne! Tohle je MOJE! Já jsem jenom chtěl vědět, z čeho to je! Prosím, nikam s tím nechoď, ne teď," Emanuel už se neudržel a po otci vyjel.
Potom se společně s přívěskem odebral do peřin. přívěsek skončil položen těsně vedle hlavy pomalu usínajícího mladíka.

,,Ratatata!" Emanuel doslova vyletěl z peřin. Uslyšel zvuky, uslyšel střelbu!
,,Ježiši kriste, co se děje? Hlavně, ať je to jen omyl... Prosííím!" úpěnlivě prosil zatímco se škrábal z postele a upaloval k oknu. Rychle roztáhl závěsy, až jeden utrhl,a le to mu bylo v tu chvíli upřímě jedno.
Místo toho, aby uviděl klidnou lampami osvětlenou tmavou noční ulici, spatřil tanky poměrně rychle se blížící k domu!
,,Ah!" zakřičel. Celý vyděšený se rozhlédl po pokoji.
,,Mami, tati!" křičel na celý dům, do očí se mu draly slzy a nemohl je zastavit.

Celý šílený popadl Emanuel ve starchu a zmatku svou lehkou větrovku a první věc, na kterou mu spadnul pohled. Přívěsek...
Natáhl ruku, přívěšek rychle zastrčil do kapsy u bundy a vypálil ven ze dveří.
Celou dobu se marně dovolával svých rodičů.
Vyběhl před dům. Bylo nezvykle teplo, to nevěstilo nic dobrého... Emanuel se rozhlédl kolem, tanky se blížily. Rodiče nikde... Brečel, sténal, ale naštěstí nepřišel o rozum a rozběhl se pryč.
Rozběhl se k lesu. Něco ho tam táhlo, něco mu říkalo o bezpečnosti tohoto místa. Něco mu ve tmě napovídalo, že v lese nalezne klid, že v lese válka nebude. I když mu to připadalo bláhové, v této chvíli již nemohl rozumně čistě uvažovat.
Při běhu se mu dělaly mžitky před očima, zakopával o své vlastní nohy, větrovka mu každým okamžikem padala na zem. Za sebou slyšel výstřely a řev sousedů.
Po dlouhé štěrkovité pěšině doběhl na kraj lesa. Tam se zastavil, naposledy se podíval na svůj dům... Tank už stále těsně vedle. Hemžilo se to tam spoustou lidí, vběhli na zahradu.
Emanuel zavřel oči, stiskl bundu v rukách a rozběhl se do hlubin lesa.

Narážel do stromů, padal k zemi, každou chvíli si odřel obličej o nějakou vyčnívající větev. To ale neřešil, v té chvíli mu to bylo upřímě ukradené...
Jen tiskl bundu, v očích tolik slz že kdyby byl den, zdálo by se mu to stejné jako v noci... Zalehly mu uši, jakmile zaslechl řev vodopádu.
Stále běžel, každou chvíli ho zastavila hrubá kůra nějakého stromu. Už si na to pomalu začínal zvykat. Jenže teď narazil do něčeho jiného...
Nebylo to drsné, naopak... Dosti hladké a...hebké. A teplé především!
Každopádně, Emanuel to srazil k zemi. Přistál v porostu mechu, v dáli slyšel vodopád a houkání nočního sýčka.
,,Kde jsem?" šeptal. Chtěl se otočit na bok a zvednout se. Tedy otočil se a...
Ztratil pevnou půdu pod sebou, najendou jako by se propadl do země. Všechno se ztratilo, vodopád utichl. Emanuel upadl do bezvědomí...


O

Zpěv ptáčků? Zeleň? Vysoká tráva? Sluníčko? To už je ráno?
Přesně tohle byly Emanuelovy první myšlenky po přijítí zpět ke vědomí. Probudil se uprostřed vysoké zelenavé trávy, nedaleko jednoho výstavního hříbku!
,,Och," Sáhl si na hlavu pulsující bolestí. Přes tělo mu ale projel hřejivý pocit při nahmatání vedle sebe své větrovky.
Emanuel se ale zarazil při pohledu na okolí. Najendou mu přišlo, že není v lese vedle vodopádu. V první řadě... Žádný vodopád tam nebyl... Za druhé, ležel na kraji lesa, vedle veliké zelené louky. Žádná taková se v blízkosti jeho obydlí nenacházela.
,,Kam jsem to doběhl v noci?" Emanuel byl zděšen místem, kde se nacházel...

,,Tam na vysokém kopečku,
na draka si hrají, synáčku.

Ty se k nim nesmíš připojit,
ty musíš nejprve se vypotit.

Při sbírání hub! Ou jé!"

Emanuel zaslechl jakýsi ženský hlas. A vzápětí se i přibližující maličkou postavu s kloboukem na hlavě a košíkem v ruce. Teprve když je přiblížila blíž, všiml si jejího děsivého výrazu - zamračená jako veliký černý dešťový mrak!
,,Dobrý den!" vykřikl Emanuel, popadl bundičku a naběhl si to před ní. Bosýma nohama vstoupil do trávy, která ho příjemně lehtala na chodidlech, musel se usmát. I když na úsměv teď vůbec neměl náladu...
,,Moment!" najendou se zarazil, přeměřil si zamračenou ženu s černými vlasy pohledem, ,,Nejste vy ta nejmenší žěna na světě?"
Zamračená se nahrbila, ,,No dovolte! Já patřím k těm větším mezi námi hobity!" Přehodila si košík do druhé ruky a zamračila se ještě víc, šlo to ještě vůbec?
,,Omlouvám se, já jen..." začal mladík, ale zamračená ho stopla, ,,Kdo jsi a co tu pohledáváš? Nejsi elf? Nebo člověk?"
,,Já jsem člověk," přitakal Emanuel, ,,Jmenuji se Emanuel a maličkou nevím, kde jsem... A kdo jste tedy vy?"
Zamračená se uchechtla, opět si přehodila prázdný košík do druhé ruky a řekla: ,,Mé ctěné jméno zní Lobelie Pytlíková ze Sáčkova,"
Emanuel vykulil oči, ,,Co?"
,,Nejsi nějaký drzý! Co si to dovoluješ? Mám tě přetáhnout košíkem?" Lobelie vykřikla a namířila na ubohého mladíka košíkem.
,,Omlouvám se..."
,,No co to máš na sobě?" vykřikla potom zase Lobelie a změřila si Emanuele zamračeným pohledem, ,,Takhle se pohybovat po Kraji! Není ti hamba!"
,,Utíkal jsem v pyžamu... Já totiž-" Emanuel se zarazil. Vysvětlování předešlých událostí mu najendou připadlo nějak zbytečné. Přišlo mu, že tady tahle paní o tom stejně nemá ani nejmenšího tucha.
,,Pojď, seženu ti něco lepšího. Takhle tu děláš ostudu i mně! A to já si nepřeji," Lobelie chytla Emanuele kolem ramen a někam ho vedla.
Přes louku dál a dál. Po hliněné cestičce a ještě dál...


Pokračování příště!

Musím se vypsat

21. dubna 2015 v 14:48 | Vendëa Lissësúl |  My diary
Vím, že tohle vůbec není nutno psát. Volání do prázdna, ale přesto... Venda se neudrží a sepíše to. :)

Před pár dny... Dejme tomu v pátek... Jsem opět dokoukala celého Pána prstenů. (Tentokrát v neprodloužené verzi, což mě docela nas... Naštvalo. :D)
Bože, bože bože. Jak je možné tohle:
Pp jsem viděla nespočetkrát. Ještě to tak veliké číslo počtu shlédnutí není, vím, že někteří z vás byste na mně mohli hravě zamávat z lanovky jedoucí na Mount Everest. Ale přeci...
Viděla jsem to dostikrát, aby mi stačilo si to jakžtak celé zapatovat. :)
Ale stejně mě při dívání mrazí. Mráz mi přebíhá po zádech, pak se chvíli uklidní, zaleze do koutečka, ale za pár minut už beží zase.

A nebo na konci Návratu Krále. Táák, teď si všichni v hlavě představte tu scénu, když Frodo odjíždí do Valinoru a loučí se s ostatními hobity.
Co děláte obyvykle při této scéně?
Já řvu.
Totálně, vždycky!
,,Ták, teď přichází scénka, při které vždycky řvu. Dneska řvát nebudu," řeknu si s úsměvem v pátek večer s mističkou jablek v ruce, když se všechno schyluje ke konci.
Přijde Frodo, obejme Smíška a Pipina.
To se držím, zuby nehty svírám mističku ve zpocených dlaních, ale zvládám.
Otec se vedle dusí vínem a čte si noviny. ,,Neurvalec," myslím si.
Potom se Frodo vrhne kolem krku Samovi a v tu ránu se mě vrhnou do očí první slzy!
Je to tady zase! :'D
Bože, jak je to možné?

Ale to vám ještě povím jednu záležitost...
Jaksi říkám mámě: ,,Tyo mami, proč jsou u všech dílů Pána prstenů i prvních dvou dílů Hobita černé titulky a v jediné Bitvě pěti armád jsou i obrázky?"
Máma nic neříká a dál strouhá mrkve.
Návrat Krále končí. přicházejí titulky...
Jak je možné, že jsem si po tolika shlédnutí Pp nevšimla, že na konci Návratu jsou v titulkách obrázky? Nebudu zahrnovat i to, že jsem netušila ani o Into the West, kterou tak miluju.
Tady můžete vidět příklad Tolkienomaniaka, který má ještě moc veliké mezery ve svých vědomostech... :D
Vendea se bude muset celé hlavní prázdniny šprtat Středozem.

Hej! Existují taky nějaké zkoušky vědomostí o Středozemi? Protože jestli ano, okamžitě jdu na ně! :D
A jestli tady o nich někdo ví... A neřekne mi to... Rozseknu mu tu jeho krásnou hlavičku vejpůl! Uvidíme, jestli se bude pak ještě smát...
Ok, uznávám, že tohle bylo trochu drastické. :D

Takže... Doufám, že pros vás čtení tohoto článku nebyla ztráta času a že po mně nebudete chtít vrácení těch drahocenných pěti minut, které jste tu strávili nad ničím. ;)
Nakonec bych chtěla dodat, že vám přeji dobré odpoledne.


Přejete mi tím dobré jitro, nebo máte na zřeteli, že dnešní jitro je dobré, ať už já o to stojím nebo ne, či že se dnes ráno cítíte dobře sám, anebo že je jitro jako stvořené, aby byl člověk dobrý?

Všechno najednou... myslím. :D

Vaše Venda

Krajani v lese_1. díl

19. dubna 2015 v 11:50 | Vendëa Lissësúl |  Krajani v lese
Vážení,
Mám tu dneska pro vás exkluzivní první díl mé nové povídky. Opět je to fanfiction, tentokrát ale pojatá jaksi jinačejijac.
Reálně doufám, že se vám bude líbit. :)
Začít při poslechu Annie Lenox - Into the West je asi dost super! :)

Jdeme na věc!


Zde, tady, v této chvíli seděl Emanuel Horezion doma na válendě a četl si noviny. právě začala druhá světová válka, svět panikařil a Emanuel s ním.
Najednou se mu zachtělo utéct odtud. Utéct pryč od války a nenávisti, někam, kde na tohle všechno bude moci jednou provždy zapomenout a užívat si života plnými doušky.
Emanuel věděl o jednom takovém místu, kam chodíval vždycky v době nějaké krize, když měl starosti, trápení, cokoli... Vždy tam přišel na jiné myšlenky, pročistil si hlavu a byl schopen opět klidně a rozvážně uvažovat.
V lesíku nedaleko od jeho domu. Pár minut pochodu po pěšince, až se dostanete ke skalce, z níž zurčí tajemný vodopád. jezírko a všude ty mohutné smrky a zelené křoví.
Není to ráj?
Emanuel se rozhodl sem opět zajít.

Popadl bundu a vyběhl z domu. prokličkoval mezi zaparkovanými auty a v mžiku vyběhl na louku, po níž se přibližoval k lesu čím dál víc a víc.
Po klikaté pešince, přes kameny naházené v potoce, kolem houští, kde se skrývají zajíci a koroptve. Až na jeho místo.
Vodopád už v dáli zurčel, šplouchala voda, šuměla...
Byl tam.

Stanul před vodopádem, hleděl na vodu spadající do jezírka, usmíval se. Všechny špatné myšlenky vytlačil z mysli a pustil pryč. Odcupitaly jako mrštný králík prchajíccí z otevřené klece.
Posadil se na veliký kámen, vyzul si boty a ponořil nohy do sice ledové ale tak nádherně čisté a zářivé vody... Tohle miloval.
Na nedalekém smrku se rozepěl slavík, mezi stromy prosvicovaly snuneční paprsky. Nádhera.

Emanuel ale náhle zbystřil. něco zaslechl... Z dáli šly nějaké zvuky.
Znělo to jako zpěv... A také hra na housle... A nějaké další nástroje. Spousta zvuků linoucí se z jednoho místa...
,,Co to může být?" pomyslel si mladík a zvedl se.
Nazul si boty a vykročil tím směrem, z něhož hudba šla...
Postupoval jemně, opatrně, našlapoval velice tiše. netušil, co by se v dálce mezi stromy mohlo ukrývat. Emanuel se nacházel poměrně daleko od jeho bydliště, sem příliš mnoho lidí nechodilo. ještě ke všemu v době jako je tahle...

Mladíka přepadaly děsivé myšlenky typu: ,třeba to jsou nepřátelé, kteří se na nás chystají zaútočit a připravují se na cestu,' a podobné věci.
tyto myšlenky ale okamžitě zahodil, když spatřil mezi stromy pobíhající malinké lidičky, většinou spatřil i jejich kudrnaté vlasy.
Pobíhali po mechu, lezli po kamení, skákali a zpívali prapodivné písně, jež Emanuel nikdy v životě neslyšel...
Uprostřed tohoto hloučku seděli tři hrající na housle a další nástroje.
Emanuel to pozoroval s otevřenými ústy, divil se. Hleděl na ně, pozoroval je... Přemýšlel, kdo jsou a kde se tu vzali. Odkud přišli a jak je to celé možné. V této době...
Přibližoval se k nim čím dál blíž. chtěl za nimi zajít a zeptat se jich na pár otázek. Chtěl zjistit, co jsou zač.
Fascinovali jej.

Emanuel se k nim čím dál tím více blížil. Už byl na deset metrů daleko.
Jenže...
Najednou šlápl na větev, větev praskla...
Hudba přestala, lidičkové utichli. všechno zmlklo, otočili se jeho směrem. Emanuel otevřel ústa.
,,Kdo jste?" zašeptal,
Odpovědi se ale nedočkal...
Lidičkové se na poveĺ bělovlasého vrhli do jedné zemní díry. jeden po druhém tam naskákali a... V tu ránu všechno zmizelo, v tu ránu byl les liduprázdný...
Najednou už tam nebyla žádná stopa púo malinkých lidičcích...

Emanuel si promnul oči. ,,Zdálo se mi to?"
Došel až na místo, kde se ještě před pár okamžiky hemžili maličcí lidé. Rozhlížel se kolem sebe, nikde nic... Ani stopa.
,,Asi jsem blázen," pomyslel si mladík.
,,Křup!"
Pod tíhou Emanuelovy nohy cosi křuplo.
Mladík poodstoupil kousek vedle a sáhl pro onu křuplou věc. Následovně zkoprněl...
V rukou držel jakýsi odznáček, nebo cosi. Zelený lístek obtočený stříbrnou nití. Zářící pod paprsky slunce...
,,Co to je? Kde se to tu vzalo?"
Emanuel pohlédl na díru, do níž všichni ti lidičkové naskákali. Teď bylo zřetelně vidět její dno. jenom obyčejná díra, žádný tajný únikový východ kamsi pryč. Emanuel byl dočista zmaten. Díra neměla pokračování, ale ten lístek tady asi nějaký člověk neztratil...
To muselo být po nich. Po malinkých lidech.

Emanuel byl dočista unešen, zkoprněle hleděl na lístek ve své dlani.
Stiskl ho, sevřel dlaň, zahleděl se na mezi větvemi stromů jasně modré nebe.
Strčil lístek do kapsy u kalhot a upaloval domů.



Na začátek jen takové kratičké, příště bude delší. :)


Nová povídka!!!

18. dubna 2015 v 10:54 | Vendëa Lissësúl |  Novinky na blogu
Ahoj!
Dneska mám super zprávu!
Chystám novou povídku!
Dneska jsem ji vymyslela, doufám, že se vám bude líbit. Je to opět fantasy. :)
Rozhodla jsem se, že vám sem už teď hodím promo picture. :)

Tu je:

Začínat to bude maličko podivně, ale pak to začne. :)
Podle obrázku si můžete všimnout stoprocent hobitů, nějakého toho orla a Glumík tam bude taky! :D další utajené postavy jsem sem nedávala. :) Nechám vás trápit se. :D
A pro elfomatiky: Don't worry elves will be there too! :) A trpaslíci také. :) Přesněji řečeno, každý milovník nějaké rasy ve Středozemi tu najde kousek svého ráje. Dokonce i skřetomani... Jsou vůbec nějací? :D
A čarodějomani taky. :D Bože, to jsou názvy. xD

Tak se těšte! :)

P.S.: Kdy se koná nějaká další akce s Tolkienovou tématikou? Hobitomozně moc tam chci jet! :D Nějak mě to tak najednou chytlo, předevčírem jsem prohledávala internet a hledala, ale nic nenašla.... :/
Díky za info! :)

Vaše Vendie

Raining

17. dubna 2015 v 19:34 | Vendëa Lissësúl |  Něco jiného
Nebe se roztrhlo... Na zem začaly kapat nejprve malé studené kapičky, až se mrak docela roztrhl a spustil se doslova mohutný liják, který začal vydatně zalévat zemi.

Ta vůně, vůně deště. Nezaměnitelná... nepopsatelná.
Miluji vůni deště a po dešti. Je to takový zvláštní pocit, procházet se v dešti nebo po dešti morkou krajinou.
Na listech, lavičkách, sloupech... Všude kapičky vody, veliké či malé.
Nebe zatažené, šedé.
Žížaly začínají vylézat ze svých úkrytů a brázdit zemi.

Prší... Nebe vypustilo páru nasátou ze země a přeměněnou na vodu zpátky na zem.

Nebe tmavne, šedne, černá...
Ochlazuje se, začíná pomalu hřmět.
Nejdříve nepatrně, ale nabývá na intenzitě...
První blesk zableskne v dáli a je to jasné. Bouřka je tady...

Hřmí, blýská se, nebe je tmavé jako voda zakalená od černé vodovky.
Začíná pršet...
Dětské malůvky křídou na chodníku odplouvají do věčných lovišť.
Spláška mizí v nedalekém kanále. Přepadává přes okraj a už mizí kdesi pod zemí...

Prach mizí také, vzduch se stává čistčím. Svěžejším.
Ovzduší je pročištěno, přestává pršet. Nebe opět získává původní barvu.

Zase je teplo, světlo a sucho.
Bouřka skončila.


Prší, blýská se,
obloha se ztemňuje, stmívá se...

Mraky se trhají,
vodu vypouštějí,

Ve velikých těžkých kapkách dopadá do trávy,
do vlasů mladé dámy,

Procházející se po mostě,
Oblečená prostě,

Kapky padají do vody,
I do sklenice plné studené sody,

Kterou tam někdo zanechal ležet na kameni...

Další challenge!

14. dubna 2015 v 14:48 | Vendëa Lissësúl |  TAGY

9 ,,provinilých potěšení" neboli, jak se nestát idiotem


Dámy a hobiti,
Vítám vás srdečně u mého dalšího článku věnovanému mé challengi. Tentokrát už pátý den. A dnes tu máme devět ,,provinilých potěšení".
Uhm... Nevím, jak lépe to přeložit. Možná bude lepší, když napíšu prostě guilty pleasures. :D
Jde o to, napsat devět věcí, které děláte velice rádi, ale nejsou zrovna normální. :P :D

Takže...

1) Jsem závislá na kiwi (ne na ptácích, na ovoci). Můžu jíst jedno za druhým, pokud není tvrdé. Zrovna tu vedle mně leží prázdná slupička. xD
2) Nechat se drbat na zádech. Každý večer řeku tátovi: ,,Tatí, prosíím, nechceš malý job?" Ten udělá nechápavý pohled a já: ,,Podbrbeš mě?" :D Nejlíp drbátky. :D
3) Miluju jízdu vlakem, pěkně to houpe. Nejlepší je, když si ve vlaku můžu číst. pak jsem schopna přečíst klidně půl knihy. V tom vlaku mě to prostě nikdy nepřestává bavit! :D
4) Ráda pusinkuju svou mldší sestru. xDD Tak teď odcházíte, že? :D Má vždycky tak teplý čelo... xDDDD
5) Občas mám nutkání se pořád učit, pořád do té hlavy něco prát. Mám z toho pak děsně dobrý pocit. :D
6) Každý den ráno běží na déčku Hodně štěstí Charlie! A já na to zaujetě koukám, i když je to děsná pitomost. Když to odpoledne dávají v repríze, sednu si na bobek v obýváku, dám si rohlík s pomazánkou z nivy z Lídlu a je faajn. :D
7) Velice často mne přepadá chuť zaútočit na jídlo! Vletím do špajzu nebo do lednice, vyberu všechno poživatelné a už papám. :D Za půl hodiny toho už lituju. xD
8) Jím rohlík s roztaveným kečupem a sýrem uvnitř. :D
9) Ráda ,,tančím" v pokoji se zahrnutými závěsy a řvu o toho jako mix lva a jelena. xD


Takže, to by bylo devět guilty pleasures. :D
Doufám, že vás to bavilo. :)

A jestli chcete vidět, jak úžasnou fotku s Gandalfem jsem právě našla, klikněte SEM!



Vaše Vendulka

P.S.: Přibližné datum blogového srazu je 15. 7. 2015 - středa!!! v Praze!!! Ještě to není jisté,a le je to více jak pravděpodobné.


Fourth day of my blog challenge

13. dubna 2015 v 19:03 | Vendëa Lissësúl |  TAGY

20 faktů nebo věcí o mně!

Beautiful

1) Jsem závislá na obrázcích, tričkách, hrníčcích, povlečeních, polštářích, ponožkách, lampách, stolech, talířích, puzzlích, knihách a tak dááále s Pánem prstenů či Hobitem!
2) Miluju halušky s brzyndzou - můžu se po tom utlouct! :3
3) Mám sen - jet do Anglie! A splním si ho už letos. <3
4) zbožňuju přírodu - takovou tu Novozélandskou, anglickou, skotskou a bizardní úkazy v USA. <3
5) Chci mít psa! Toužím po tom od malička. A jednou si ho pořídím! Pes je totiž nejlepší přítel člověka, nikdy se na tebe nevykašle. :) A taky si přeju koně - chci se na něm prohánět po přírodě, ahhh. <3
6) Píšu si už svůj sedmý deník! Začala jsme v páté třídě a teď jsme v prváku. :") A stále mě to šíleně baví. :) Je to totiž skvělá věc pro vzpomínky. Jednou v důchodu si to všechno přečtu a znovu se ponořím do těch úžasných zážitků. :)
7) Hrozně ráda čtu fantasy všeho druhu - miluju ty úžasné světy a krajiny! :3
8) Jsem závidlá na pusání (neboli balzámu na rty - slovo ,,pusání" jsme se ségrou vymyslely jako malé :D)!
9) Vadí mi, když je kniha tenčí jako 200 stránek! Miluju tlusté knihy!
10) Mám sestru, jak jste si již možná všimli. :D Je jí 13 a občas prudí. Nemá ráda, když jí dávám pusinky na čelo. xD
11) Moje babička učila hrozně dlouho matiku a fyziku. Teď už je v důchodu a doučuje mě to! :D Učitelka na celý život.
12) Miluju Angličtinu - nejen jako předmět ale i jako jazyk.
13) Nemám ráda Rap, Metal a Rock. :P Nelíbí se mi to. :P
14) MIluju kytaru a housle.
15) Mým dalším snem je žít v Hobbitonu na Novém Zélandě!
16) Píšu knihu - fantasy, jak jinak. A šíleně mě to baví! :3 Jednou bych ji chtěla vydat, snad se na mně usměje štěstí.
17) Nemám ráda, když mi někdo předloží určené téma a žánr. A teď piš! A já? Vždycky se do toho zažeru, ale nakonec z toho vznikne naprosto jiný žánr, tudíž je to špatně! :P Proto ráda experimentuju a mixuju si spoustu žánrů do kupy. :D
18) Miluju focení. Ne takovýto umělecký, ale to vzpomínkový! Podle mně je úžasný si všechno vyfotit a pak se na to kouknout a hle! Jako by ses tam vrátila! :) Proto fotím i divné červené udělátko z umělé hmoty, co jsem našla v buse mezi sedačkama. :D
19) Mám doma gumu ve tvaru křečka a je mi líto ji použít! xD
20) A teď něco, co určitě nevíte! Miluju elfy!

naturen

Táák, doufám, že jste se o mně dozvěděli něco nového a že vás to bavilo. :)

Mlha...

13. dubna 2015 v 16:32 | Vendëa Lissësúl
Mlha sem, mlha tam... Mlha všude kolem,
Jakmile se v ní octnes, o pomoc rychle volej.

Tam na špičatých vrcholcích, kde sníh stále leží,
pohybuješ se v nich jenom stěží.

Nepotkáš tam ani duši,
je to tam jako v pusté buši.

Jen orlí hnízda z pevných klád,
nikdo tam nechodí rád...

Tohle jsou Mlžné hory,
elfové tam občas loví.


Mlha přede mnou, mlha za mnou. A vedle mně také... Všude.
Stojím tam suše v měkkém sněhu, studený vítr ovívá mne.

Na samých vrcholcích, nenajdeš živou duši. Pusto a chlad.
Sejdeš-li kapánek níž, už se tam prohání skřeti. Tlupy skřetů, tlupy skřetů na vrrcích.
Zuřivě vrčící a vrahajíce vražedné pohledy na všechno kolem...

Slunce nespatříš ani s dalekohledem.
Vidíš jenom na pět metrů před sebe...

Ale když dlouho jdeš, postupuješ dál a dál, dojdeš ven. Vynoříš se z hor...
A před tvými zraky se vynoří zelená plocha a světlé kopečky rozprostírající se do dáli.

Tak přeci jenom ta cesta stála za to.

Ale ne! Vrrk!
Tak jsme to nedokázali...


Heya, dneska mám zajímavou náladu a vzniklo z toho TOHLE. :)