Krajani v lese_1. díl

19. dubna 2015 v 11:50 | Vendëa Lissësúl |  Krajani v lese
Vážení,
Mám tu dneska pro vás exkluzivní první díl mé nové povídky. Opět je to fanfiction, tentokrát ale pojatá jaksi jinačejijac.
Reálně doufám, že se vám bude líbit. :)
Začít při poslechu Annie Lenox - Into the West je asi dost super! :)

Jdeme na věc!


Zde, tady, v této chvíli seděl Emanuel Horezion doma na válendě a četl si noviny. právě začala druhá světová válka, svět panikařil a Emanuel s ním.
Najednou se mu zachtělo utéct odtud. Utéct pryč od války a nenávisti, někam, kde na tohle všechno bude moci jednou provždy zapomenout a užívat si života plnými doušky.
Emanuel věděl o jednom takovém místu, kam chodíval vždycky v době nějaké krize, když měl starosti, trápení, cokoli... Vždy tam přišel na jiné myšlenky, pročistil si hlavu a byl schopen opět klidně a rozvážně uvažovat.
V lesíku nedaleko od jeho domu. Pár minut pochodu po pěšince, až se dostanete ke skalce, z níž zurčí tajemný vodopád. jezírko a všude ty mohutné smrky a zelené křoví.
Není to ráj?
Emanuel se rozhodl sem opět zajít.

Popadl bundu a vyběhl z domu. prokličkoval mezi zaparkovanými auty a v mžiku vyběhl na louku, po níž se přibližoval k lesu čím dál víc a víc.
Po klikaté pešince, přes kameny naházené v potoce, kolem houští, kde se skrývají zajíci a koroptve. Až na jeho místo.
Vodopád už v dáli zurčel, šplouchala voda, šuměla...
Byl tam.

Stanul před vodopádem, hleděl na vodu spadající do jezírka, usmíval se. Všechny špatné myšlenky vytlačil z mysli a pustil pryč. Odcupitaly jako mrštný králík prchajíccí z otevřené klece.
Posadil se na veliký kámen, vyzul si boty a ponořil nohy do sice ledové ale tak nádherně čisté a zářivé vody... Tohle miloval.
Na nedalekém smrku se rozepěl slavík, mezi stromy prosvicovaly snuneční paprsky. Nádhera.

Emanuel ale náhle zbystřil. něco zaslechl... Z dáli šly nějaké zvuky.
Znělo to jako zpěv... A také hra na housle... A nějaké další nástroje. Spousta zvuků linoucí se z jednoho místa...
,,Co to může být?" pomyslel si mladík a zvedl se.
Nazul si boty a vykročil tím směrem, z něhož hudba šla...
Postupoval jemně, opatrně, našlapoval velice tiše. netušil, co by se v dálce mezi stromy mohlo ukrývat. Emanuel se nacházel poměrně daleko od jeho bydliště, sem příliš mnoho lidí nechodilo. ještě ke všemu v době jako je tahle...

Mladíka přepadaly děsivé myšlenky typu: ,třeba to jsou nepřátelé, kteří se na nás chystají zaútočit a připravují se na cestu,' a podobné věci.
tyto myšlenky ale okamžitě zahodil, když spatřil mezi stromy pobíhající malinké lidičky, většinou spatřil i jejich kudrnaté vlasy.
Pobíhali po mechu, lezli po kamení, skákali a zpívali prapodivné písně, jež Emanuel nikdy v životě neslyšel...
Uprostřed tohoto hloučku seděli tři hrající na housle a další nástroje.
Emanuel to pozoroval s otevřenými ústy, divil se. Hleděl na ně, pozoroval je... Přemýšlel, kdo jsou a kde se tu vzali. Odkud přišli a jak je to celé možné. V této době...
Přibližoval se k nim čím dál blíž. chtěl za nimi zajít a zeptat se jich na pár otázek. Chtěl zjistit, co jsou zač.
Fascinovali jej.

Emanuel se k nim čím dál tím více blížil. Už byl na deset metrů daleko.
Jenže...
Najednou šlápl na větev, větev praskla...
Hudba přestala, lidičkové utichli. všechno zmlklo, otočili se jeho směrem. Emanuel otevřel ústa.
,,Kdo jste?" zašeptal,
Odpovědi se ale nedočkal...
Lidičkové se na poveĺ bělovlasého vrhli do jedné zemní díry. jeden po druhém tam naskákali a... V tu ránu všechno zmizelo, v tu ránu byl les liduprázdný...
Najednou už tam nebyla žádná stopa púo malinkých lidičcích...

Emanuel si promnul oči. ,,Zdálo se mi to?"
Došel až na místo, kde se ještě před pár okamžiky hemžili maličcí lidé. Rozhlížel se kolem sebe, nikde nic... Ani stopa.
,,Asi jsem blázen," pomyslel si mladík.
,,Křup!"
Pod tíhou Emanuelovy nohy cosi křuplo.
Mladík poodstoupil kousek vedle a sáhl pro onu křuplou věc. Následovně zkoprněl...
V rukou držel jakýsi odznáček, nebo cosi. Zelený lístek obtočený stříbrnou nití. Zářící pod paprsky slunce...
,,Co to je? Kde se to tu vzalo?"
Emanuel pohlédl na díru, do níž všichni ti lidičkové naskákali. Teď bylo zřetelně vidět její dno. jenom obyčejná díra, žádný tajný únikový východ kamsi pryč. Emanuel byl dočista zmaten. Díra neměla pokračování, ale ten lístek tady asi nějaký člověk neztratil...
To muselo být po nich. Po malinkých lidech.

Emanuel byl dočista unešen, zkoprněle hleděl na lístek ve své dlani.
Stiskl ho, sevřel dlaň, zahleděl se na mezi větvemi stromů jasně modré nebe.
Strčil lístek do kapsy u kalhot a upaloval domů.



Na začátek jen takové kratičké, příště bude delší. :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 CherryPie CherryPie | Web | 19. dubna 2015 v 16:39 | Reagovat

Kdybych našla Lórienský lístek, asi bych ho taky čmajzla :D
Jinak super, těším se, co bude dál

2 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 20. dubna 2015 v 7:10 | Reagovat

[1]: Hih :D Díky :)

3 Irith Irith | Web | 21. dubna 2015 v 19:44 | Reagovat

Pardon, přečetla jsem to až teď, mám poslední dobou dost plno.
Je to super! Jen, proč zrovna Emanule, nebyl by lepší Honza :-)

4 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 22. dubna 2015 v 7:13 | Reagovat

[3]: To vůbec nevadí. Děkuju moc. :)
No protože jsem to chtěla takové originálnější. :D

5 Irith Irith | Web | 22. dubna 2015 v 17:55 | Reagovat

[4]: Ale Honza by bylo takové stylové (Honza - Jan - John)

6 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 22. dubna 2015 v 18:07 | Reagovat

[5]: Já vím no. Už jsem to tak ale napsala, kdyžtak příště. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama