Krajani v lese_2. díl

22. dubna 2015 v 19:16 | Vendëa Lissësúl |  Krajani v lese
Doběhl domů, celý zpocený, jeden vlas v levo, druhý v pravo. Prostě ho ten běh v silném vichru pěkně zřídil, jen co je pravda...
Padl na pohovku vedle jeho otce, který si četl noviny. Chronicky vrtěl hlavou a každou chvíli si odkašlal a otočil stránku.
Emanuel ho chtěl přivést na jiné myšlenky, válka byla všude kolem, Emanuel chtěl otce i sebe rozptýlit, proto zavřel oči a zalovil v kapse u kalhot. Tam, kam před nějakou chvílí nechal lehce dopadnout přívěsek ve tvaru listu.
,,Tati, podívej se. V lese jsem našel tohle," Rozvinul dlaň a ukázal otci přívěsek. Emanuel věděl, že onen lístek otce zaujme. Jako vášnivého šutrologa - jak jistě víte, co tento výraz značí.
,,Mhm..." Otec si přestal číst noviny, položil je na stoleček a sáhl po přívěsku. Několikrát si ho přejel prsty, prohlédl si ho pozorně ze všech stran, několikrát na něj dokonce i poklepal. Celou dobu měl na tváři zadumaný výraz a Emanuel trpělivě vyčkával otcovu reakci.

,,Synu, pověz mi. Kdes k tomu přišel?" Otec se tvářil velmi nadšeně a bez pohledu na synka stále přívěsek zkoumal. Párkrát s ním i jemně bouchl o skříň. K čemu to bylo? Nemám tucha...
,,V lese..." zamumlal syn, ,,U vodopádu, tam to leželo v jehličí, tak jsem to sebral,"
Emanuelův otec odvětil: ,,Takovýhle kov jsem jakživ neviděl... Ten snad ani neexistuje! Synu, tohle je unikát!" Rozjařoval se, výskal, byl očividně docela nadšen pro pouhý přívěsek nalezený jeho synem v lese...
,,Nechápu, jak se něco takového může povalovat v lese," šeptal otec, stále s vykulenýma očima užasle hledící na zelený lístek.
Emanuela už to začalo nudit, opřel se hlavou o opřeradlo a zahleděl se z okna. Nečekal, že to bude něco unikátního, čekal jen, že mu otec poví, o jaký kov se jedná...
,,Emi! Musím rychle jet do ústavu ukázat to ostatním!" vykřikl otec, to ale už Emanuel dál nevydržel. Vyskočil z pohovky a doslova vyrval otci přívěsek z ruky.
,,Ne! Ne a ne a ne! Tohle je MOJE! Já jsem jenom chtěl vědět, z čeho to je! Prosím, nikam s tím nechoď, ne teď," Emanuel už se neudržel a po otci vyjel.
Potom se společně s přívěskem odebral do peřin. přívěsek skončil položen těsně vedle hlavy pomalu usínajícího mladíka.

,,Ratatata!" Emanuel doslova vyletěl z peřin. Uslyšel zvuky, uslyšel střelbu!
,,Ježiši kriste, co se děje? Hlavně, ať je to jen omyl... Prosííím!" úpěnlivě prosil zatímco se škrábal z postele a upaloval k oknu. Rychle roztáhl závěsy, až jeden utrhl,a le to mu bylo v tu chvíli upřímě jedno.
Místo toho, aby uviděl klidnou lampami osvětlenou tmavou noční ulici, spatřil tanky poměrně rychle se blížící k domu!
,,Ah!" zakřičel. Celý vyděšený se rozhlédl po pokoji.
,,Mami, tati!" křičel na celý dům, do očí se mu draly slzy a nemohl je zastavit.

Celý šílený popadl Emanuel ve starchu a zmatku svou lehkou větrovku a první věc, na kterou mu spadnul pohled. Přívěsek...
Natáhl ruku, přívěšek rychle zastrčil do kapsy u bundy a vypálil ven ze dveří.
Celou dobu se marně dovolával svých rodičů.
Vyběhl před dům. Bylo nezvykle teplo, to nevěstilo nic dobrého... Emanuel se rozhlédl kolem, tanky se blížily. Rodiče nikde... Brečel, sténal, ale naštěstí nepřišel o rozum a rozběhl se pryč.
Rozběhl se k lesu. Něco ho tam táhlo, něco mu říkalo o bezpečnosti tohoto místa. Něco mu ve tmě napovídalo, že v lese nalezne klid, že v lese válka nebude. I když mu to připadalo bláhové, v této chvíli již nemohl rozumně čistě uvažovat.
Při běhu se mu dělaly mžitky před očima, zakopával o své vlastní nohy, větrovka mu každým okamžikem padala na zem. Za sebou slyšel výstřely a řev sousedů.
Po dlouhé štěrkovité pěšině doběhl na kraj lesa. Tam se zastavil, naposledy se podíval na svůj dům... Tank už stále těsně vedle. Hemžilo se to tam spoustou lidí, vběhli na zahradu.
Emanuel zavřel oči, stiskl bundu v rukách a rozběhl se do hlubin lesa.

Narážel do stromů, padal k zemi, každou chvíli si odřel obličej o nějakou vyčnívající větev. To ale neřešil, v té chvíli mu to bylo upřímě ukradené...
Jen tiskl bundu, v očích tolik slz že kdyby byl den, zdálo by se mu to stejné jako v noci... Zalehly mu uši, jakmile zaslechl řev vodopádu.
Stále běžel, každou chvíli ho zastavila hrubá kůra nějakého stromu. Už si na to pomalu začínal zvykat. Jenže teď narazil do něčeho jiného...
Nebylo to drsné, naopak... Dosti hladké a...hebké. A teplé především!
Každopádně, Emanuel to srazil k zemi. Přistál v porostu mechu, v dáli slyšel vodopád a houkání nočního sýčka.
,,Kde jsem?" šeptal. Chtěl se otočit na bok a zvednout se. Tedy otočil se a...
Ztratil pevnou půdu pod sebou, najendou jako by se propadl do země. Všechno se ztratilo, vodopád utichl. Emanuel upadl do bezvědomí...


O

Zpěv ptáčků? Zeleň? Vysoká tráva? Sluníčko? To už je ráno?
Přesně tohle byly Emanuelovy první myšlenky po přijítí zpět ke vědomí. Probudil se uprostřed vysoké zelenavé trávy, nedaleko jednoho výstavního hříbku!
,,Och," Sáhl si na hlavu pulsující bolestí. Přes tělo mu ale projel hřejivý pocit při nahmatání vedle sebe své větrovky.
Emanuel se ale zarazil při pohledu na okolí. Najendou mu přišlo, že není v lese vedle vodopádu. V první řadě... Žádný vodopád tam nebyl... Za druhé, ležel na kraji lesa, vedle veliké zelené louky. Žádná taková se v blízkosti jeho obydlí nenacházela.
,,Kam jsem to doběhl v noci?" Emanuel byl zděšen místem, kde se nacházel...

,,Tam na vysokém kopečku,
na draka si hrají, synáčku.

Ty se k nim nesmíš připojit,
ty musíš nejprve se vypotit.

Při sbírání hub! Ou jé!"

Emanuel zaslechl jakýsi ženský hlas. A vzápětí se i přibližující maličkou postavu s kloboukem na hlavě a košíkem v ruce. Teprve když je přiblížila blíž, všiml si jejího děsivého výrazu - zamračená jako veliký černý dešťový mrak!
,,Dobrý den!" vykřikl Emanuel, popadl bundičku a naběhl si to před ní. Bosýma nohama vstoupil do trávy, která ho příjemně lehtala na chodidlech, musel se usmát. I když na úsměv teď vůbec neměl náladu...
,,Moment!" najendou se zarazil, přeměřil si zamračenou ženu s černými vlasy pohledem, ,,Nejste vy ta nejmenší žěna na světě?"
Zamračená se nahrbila, ,,No dovolte! Já patřím k těm větším mezi námi hobity!" Přehodila si košík do druhé ruky a zamračila se ještě víc, šlo to ještě vůbec?
,,Omlouvám se, já jen..." začal mladík, ale zamračená ho stopla, ,,Kdo jsi a co tu pohledáváš? Nejsi elf? Nebo člověk?"
,,Já jsem člověk," přitakal Emanuel, ,,Jmenuji se Emanuel a maličkou nevím, kde jsem... A kdo jste tedy vy?"
Zamračená se uchechtla, opět si přehodila prázdný košík do druhé ruky a řekla: ,,Mé ctěné jméno zní Lobelie Pytlíková ze Sáčkova,"
Emanuel vykulil oči, ,,Co?"
,,Nejsi nějaký drzý! Co si to dovoluješ? Mám tě přetáhnout košíkem?" Lobelie vykřikla a namířila na ubohého mladíka košíkem.
,,Omlouvám se..."
,,No co to máš na sobě?" vykřikla potom zase Lobelie a změřila si Emanuele zamračeným pohledem, ,,Takhle se pohybovat po Kraji! Není ti hamba!"
,,Utíkal jsem v pyžamu... Já totiž-" Emanuel se zarazil. Vysvětlování předešlých událostí mu najendou připadlo nějak zbytečné. Přišlo mu, že tady tahle paní o tom stejně nemá ani nejmenšího tucha.
,,Pojď, seženu ti něco lepšího. Takhle tu děláš ostudu i mně! A to já si nepřeji," Lobelie chytla Emanuele kolem ramen a někam ho vedla.
Přes louku dál a dál. Po hliněné cestičce a ještě dál...


Pokračování příště!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 22. dubna 2015 v 20:37 | Reagovat

Vyvíjí se to fakt zajímavě.
Chudák chlapec. Narazit zrovna na Lobelii.

2 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 23. dubna 2015 v 14:26 | Reagovat

[1]: Taky jsem si říkala :D

3 Marča Marča | Web | 25. dubna 2015 v 12:47 | Reagovat

Právě jsem četla 1 i 2 díl a  je to dobré :) těším se na další :)

4 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 25. dubna 2015 v 17:32 | Reagovat

[3]: Díky! :)

5 Jusite Jusite | E-mail | 1. května 2015 v 19:31 | Reagovat

Chudák maličký..

6 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 1. května 2015 v 20:50 | Reagovat

[5]: To tedy... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama