Krajani v lese_3.díl

1. května 2015 v 20:49 | Vendëa Lissësúl |  Krajani v lese
Za nedlouho se před mladíkovými zraky zjevila první hobití nora. S vyjeveným výrazem hleděl na ty kulaté dřevěné dveře a zahrádku oplocenou nízkým plůtkem.
,,To je... zajímavé, v tomhle se bydlí?" zeptal se opatrně,
Zamračená se zamračila ještě víc, opět si přehodila košík a jedovatě prskla: ,,No ovšem! Co jste si myslel? Že si to tu stavíme je tak?"
,,Radši neokounět a následovat moje kroky!" křikla ještě a už Emanuela znova popadla za rukáv a táhla ho dál. Emanuel se nemohl nijak vzpírat, Lobelie měla až překvapivě velkou sílu, na to, jak byla malá...
Hliněnou pěšinkou prošli mezi několika takových nor a cestou potkali další malikaté lidičky. Ti ale už nebyli tak zamračení jako Lobelie, ale malincí stejně. A podovně si Emanuela prohlíželi. Jak by taky ne...
Emauel byl oděn v mikině a riflích, čemu se pak divit, že?

Lobelia tryskovým motorem dotáhla chlapce k další takové noře, před ní se ale zastavila a rozhlédla se kolem sebe na obě strany. Vzápětí chytla Emanuela za ruku a jedním pohybem se oba octli v dlouhé rozlehlé chodbě.
Všechno ze dřeva, podél zdí poličky a na nich vyskládané různé vázičky a mističky. Na zdech zase četné obrazy podivných stvoření.
,,Tady bydlíte?"
,,Jistě... A tady si teď sundáš ty divný hadry a vezmeš si něco pořádného! Takhle tu nemsíš chdoit! Děláš tu všem jenom ostudu!" rozkřikla se Lobelie a chytla Emanuelovu větrovku v jeho rukách a mrskla s ní do rohu místnosti.
,,A začneme tímhle!"
,,Počkejte!" Emanuel vykřikl a rychle se vymanil z Lobeliina stisku. Skočil pro bundu a otřepal ji od prachu nahromaděném v růžku.
,,Moji bundu mi brát NEBUDETE!" zařval burácivým hlasem a postavil se před Lobelii tak, že jeho hlava převyšovala její o Hodně metrů...
,,A sahat na mně taky NEBUDETE!"
,,No to snad není pravda! Hlupáku!" Lobelia chytla výraz, před kterým by zdrhl i Azog Znesvětitel s celou skřetí armádou, ,,Na mně si budešš otevírat nevymáchanou hubu?! No tak to ani náhodou! Budeš chodit po Kraji jako pitomec? Jako nějaký blázen?" Lobelia rudla v obličeji. Přirovnat ji k rajčeti by nestačilo. V jejím případě by ani chilli paprička nebyla dost dostačující.

Emanuel vyběhl i s větrovkou před noru, zaklapl za sebou dveře a rozběhl se podél zeleného trávníčku pěšinkou pryč. Netušil, kam běží, myslel hlavně na to, aby od ní co nejrychleji zmizel a pokud možno ji už nikdy ve svém životě nemusel znova spatřit...

Běžel dál a dál, dokud nesrazil jistou osobu k zemi.
Rozhostilo se ticho, jenom práček na nedaleké jabloni zpíval líbeznou písničku.
,,U všech hobitů, můžeš koukat na cestu?!" Spadlá osoba si chytala naraženou hlavu a nadávala na Emanuela.
,,Já... utíkal," vykoktal Emanuel. Maličký se na něj dosud nepodíval, tiskl si dlaň na čelo a sténal.
Když se konečně odhodlal, náhle ze sebe nebyl schopen vypravit ani hlásku...
,,Co... co... co?" vyšlo z něj nakonec,
,,Co co?" na to Emanuel,
,,Co... co... co jsi zač?"
,,Emanuel... tak zní jméno mé," Mladík se narovnal, aby se ukázal jako staný chlapík.
,,Ehm... A co to máš na sobě, Emanueli?"
,,Oblečení drahý..."
,,Pipin, PEregrin Bral jméno mé. Zkráceně Pipin,"
,,Drahý Pipine,"
,,Podivné oblečení, musím říci, bohužel..."
,,Ani mi nepřijde..."
,,Odkud přicházíš?"
,,Z daleka je slabé slovo, drahý Peregrine,"

Emanuel se podrbal ve vlasech a odkašlal si. ,,Na sobě mám to, co se u nás obyvkle nosí, jenom vy tady to jaksi neznáte... Nechápu, kde jsem se to najednou ocitl... Pověz mi něco o tom to místě, Pipine,"
,,Rád," podotknul Pipin a posadil se na zem. Na hliněnou cestičku... Přesněji řečno, doprostřed oné hliněné cestičky.
,,Zde?"
,,Čas je drahý, Emanueli, za chvíli je čas večeře a mrkve si nedají dlouho čekat..."
Emanuel pokýval, i když mu nerozumněl ani slovo. I přesto se posadil vedle něj a nastavil uši připraven bedlivě vyslechnout Pipinova nadcházející slova...

,,Takže, jsi v Kraji. U hobitů. Já jsem hobit, jsme malí, ty jsi velký. Jsi člověk? Nebo elf?"
,,Pokud vím, tak člověk,"
,,Dobře... Žijeme tu v takovýchto norách, je to moc útulné, líbí se nám tu,"
,,Zajímavé..." řekl na to mladík a opět se podrbal ve vlasech.
,,Máš červotoče?" optal se najednou Pipin,
,,Čeho?"
,,Ne to nic, jen jsem se zeptal..."
Emanuel opět zavrtěl hlavou. ,,Máte tu podivné zvyky, vy hobiti..."
,,Říká se nám také půlčící. to kvůli naší výšce. Jsme poloviční,"
,,To by mi aji došlo..."

Emanuel a Pipin strávili na cestičce kolem deseti minut, to se totiž přihnal dřevěný kočár s jakýmsi mužem v šedém a špičatým kloboukem na hlavě, který seděl na voze a držel uzdu koní.
,,Gandalfe!" Pipin nadšeně vykřikl a rozběhl se kočáru napřed!
Emanuel jentaktak vyskočil ze země a zabránil smrti způsobené zajetím kočárem...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jusite Jusite | E-mail | 2. května 2015 v 8:36 | Reagovat

Mít spor s hobití ženou asi není dobrý nápad.. :-D

2 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 2. května 2015 v 13:38 | Reagovat

[1]: To určitě není. :D

3 Irith Irith | Web | 4. května 2015 v 17:26 | Reagovat

Tak fajn, jak je možné, že každou další kapitolu najdu až když čtu tu další a zjistím, že nemám páru o co go?
Ta chili je skvělá :-)
Jen spolu Pipin a Emanuel mluví moc knižně...

4 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 4. května 2015 v 17:32 | Reagovat

[3]: Taky dobrý :D
Díky :) No, taky jsem si toho všimla. :D Upravím to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama