Červen 2015

Krajani v lese - poslední díl

30. června 2015 v 13:02 | Vendëa Lissësúl |  Krajani v lese
Peregrin se kamenným a zároveň zlověstným pohledem zadíval na svého bývalého nejlepšícho přítele, který ho za nejlepšího přítele již nikdy asi považovat nebude...
Smíšek zavřel oči. Pipin se napřáhl a sekl... Prudké seknutí.
A zavřel oči.

Otevřel je teprve, když ucítil pach krve řinoucí se ze Smíškovy rány na rameni. Dlouhé proudy krve se valilypřes hobitovu paži a pomalu kapaly k zemi. Pipin najendou zůstal stát jako přimrazený.
Smíšek této situace využil, otočil se a upaloval pryč. Držel si přitom druhou rukou svou ránu a myšlenky se v jeho hlavě momentálně nenacházely. Byl totálně rozrušený, vyděšený k smrti. Nemohl s ena nic soustředit, nohy ho přestávaly poslouchat, začínaly mu dřevěnět, klátily se mu a náš drahý hobit Smělmír začínal ztrácet rovnováhu. Nohy ho vedly kamsi, kam nemínil chodi. Do široké strouhy na kraji pole.
Tam pod stromy Smíšek padl do vysoké trávy a zaúpěl bolestí. Odkryl ruku a shlédl svou ránu, nemohl se na to ale dále dívat, pohledem odsunul o kousek dál.
Po chvíli si všiml, vody proudící mu pod nohama. Zdravou rukou nabral do dlaně trochu vody a ránu si pořádně omyl. Štípalo to nesnesitelně a Smíšek měl co dělat, aby se nerozkřičel na celé kolo. Obličej rudý jako uvařené rajče, ruce opuchlé, bolest svíjející ho do křečí. Smíšek se opřel o sráz a zrychleně nadechoval a vydechovat. V ráně mu tepala krev, tekla do potůčku a mizela v dáli v proudech...
Smíšek zavřel oči, vybavil si ty chvíle, kdy byl Pipin ještě jeho nejlepší přítel. Vzpomínal na chvíle, kdy spolu utekli do temného Fangornu a setkali se s Enty. Vzpomínal na chvilky před rozhodující bitvou o Prsten. Vzpomínal na palantír. Myslel si, že palantír bylo to nejhorší, co ho v životě potkalo. Ale najednou se to jako pravda nejevilo.
Nejhorší věc v hobitově životě byla zrada jeho vlastního nejlepšího přítele a bratrance v jedné osobě. Pipina Brala...
Smíšek položil hlavu do dlaní a tiše vzlykal. Nedokázal se přes to přenést, nedokázal unést tu tíhu nesnesitelně těžkého břemena, které mu na záda Pipin naložil.

Zem náhle začal tepat, Smíšek cítil tlak ve svých žilách, cítil pohyb v zemi.
Otřel si rukávem obličej a pohlédl na místo, odkud zvuk vycházel.
A tam byl...

Pipin stál přibližně deset metrů od k smrti vyděšeného Smíška a stále se více a více přibližoval. Každým krokem byl blíž a blíž. Smíšek zatajil dech. Slzy z očí jemně dopadaly na zcela promočené kalhoty. Smíšek si v celém tom rozhořčení, rozčilení a roztržení sedel rovnou do vody a vůbec si toho nevšiml. V takové chvíli ho nezajímalo vůbec nic.
Kudrnatý hobit s dýkou v ruce se přibližoval. Blíže a blíže. Ale pět mětrů od Smíška se zastavil, prudce sebou trhl a zavřel oči.
Zbraň pomalu vyklouzla z jeho zpocených rukou a přistála ve zdupané trávě. Pipin oči opět otevřel.
Najednou v nich ale Smíšek spatřil něco jiného. Dřívě tam spatřil zlobu, touhu po smrti, prostě skřetí oči. Pipinovy skřetí oči se ale náhle proměnily...
Proměnily se na nicotu. V hobitových očích jakoby se neskrývalo nic. Působily dojmem prázdnoty a ničeho. Ale přesto pořád měl bulvy a modré tečky uvnitř.
Smíšek se zachvěl, když se Pipin začal sklánět k zemi. Podřepl si.
Kolem obou hobitů se prohnal lehký poryv studeného větru a řádně oběma pročechral kudrny.

A v tu ránu Smíšek v jeho očích spatřil něco, co by nikdy nečekal...
V Pipinově tváři se objevil soucit.

,,Smíšku," zašeptal najednou Pipin Bral.
Smíšek zavřel oči. Jeho ruka povolila a náš malý hobit upadl do bezvědomí...


***


,,Smíšku!" Smíšek pomaličku otvíral oči. Ležel na zemi, v udusané trávě. Nad ním se skláněl Gandalf, hladil ho po tváři a cosi šeptal.
,,Gandalfe!" Smíšek vykřikl, zvedl se a se slzami v očích čaroděje objal. ,,Zdálo se mi, že na mně mluvil..."
,,Já?" ozvalo se najednou za čarodějovými zády.
Byl to Pipin...
Smíšek málem opět omdlel, ale udržel se v bdělém stavu.
,,Co tu děláš? Co si myslíš?" Gandalf se na Pipina rozkřičel. A ten se, bylo to k neuvěření a všichni na něj zírali s otevřenými ústy, rozplakal...
,,Chtěl bych se moc omluvit, slova nedají vyjádřit můj smutek. Já vím, že můj skutek je nenapravitelný, ale já nemůžu... prostě to nejde. Nemůžu umřít, pokud se na mě bude Smíšek zlobit..." vykoktal Pipin, překousával přitom své slzy.
,,Pipine..." vydechl Smíšek, nevěděl, co na to povědět.


***

Po dvou hodinách Pipova vysvětlování, pláče a výkřiků se oba hobiti konečně objali. Smíškovo drce sice stále pochybovalo, ale Pipinův hlas mladého hobita nekonečně dlouho utěšoval, že se Smíšek odhodlal.

A tímto končí náš příběh.

Příběh války v lidském světě, kterou Středozemané nakonec vyjráli na plné čáře. Tento boj zůstal navždy nevyjasněn a nepochopen lidskými historiky. Jediný, kdo pravdu doopravdy zná, je naše posádka věřných bojovníků v čele s Gandalfem, Thranduilem, tragicky zesnulým Dáinem a hobity Smíškem a Pipinem, mezi kterými už to nikdy nebylo úplně jako dřív,a le po letech se z nich opět stali přátelé na život a smrt. Jejich hobití vylomeniny, o nichž Smíšek napsal knihu, - záviděl Frodovi a Bilbovi, proto si sepsal vlatsní - zůstaly navždy legendární a nezapomenutelné.

EPILOG


Po padesáti letech...

Starý Smíšek Brandorád přišel navštívit svého letitého přítele a bratrance v jednom hobitovi - Pipina Brala.
,,Pipine, pamatuješ si na náš boj v lidském světě?"
,,Ach ano... Emanuel... Byl to dobrý chlapík,"
,,Víš, chtěl jsem ti říct. Naše přátelství tím bylo velice pozměněno... Chtěl bych vědět, co tě k tomuto činu vlastně přivedlo?"
,,Viděl jsem jasnou prohru. Viděl jsem neúspěch, úspěch byl na straně Němců. Tak jsem se k nim přidal. Nějak jsem si nepřál stát ve vojsku poražených... Moc se omlouvám, Smíšku..."

A Smíšek se usmál. ,,Už je to za námi. Pojďme nakrást nějaké jahody!"
Pipin se usmál. ,,Jo!" Zvedl se, v tu ránu mu rupla hůl a oba hobiti sjeli smíchy k zemi.
A pokud neumřeli, svíjejí se tam dosud.



KONEC


Tímto vám děkuju moc za čtení, tohle je konec Krajanů v Lese. Snad se vám tato neobvyklá povídka líbila. :-)
Děkuji všem za čtení a komentáře! Jste skvělí! :-)
;-)

Tripologie - část 1.

28. června 2015 v 19:43 | Vendëa Lissësúl |  Moje postřehy
Zdravím vás vážení lidé a další tvorové neurčitého druhu i toho určitého! Wáu, tak dlouhý pozdrav jsem ještě nikdy neudělala.... :D
Chtěla bych vás opět přivítat na svém blogu a oznámit těm, kteří nedočkavě čekají na poslední díl mé povídky Krajani v Lese, že bude až ve středu, snad...
Právě jsem přijela domů z takového super víkendového-prázdninového tripu z Beskyd a okolí. Jeli jsme za příbuznýma, a dalšíma věcma, které vám tu teďkom popíšu, protože to bylo fakt něco. :D


I passed

26. června 2015 v 17:09 | Vendëa Lissësúl |  Moje postřehy
Tak jsem prošla... :D Jsem nesmírně šťastná, že prázdniny konečně překročily bránu, která je celý rok zadržovala, a přišly konečně k nám, protože už je to vážně potřeba. Učitelelé poslední dobou prudili, jak jen uměli a my proti nim byli totálně bezmocní a bezradní...

Na konec roku a začátek (snad) skvělých prázdnin bych zde chtěla uveřejnit takový výplach mého mozku po dnešku.

ENJOY IT! :-)


,,Jo! Dokázal jsem to!" Malý kudrnatý človíček vyběhl z instituce zvané jednoduše ŠKOLA a hliněnou cestičkou si to upaloval nejkratší cestou přímo domů.
Den panoval příjemně teplý, sluníčko pálilo, ale do toho také foukal jemný vánek, tudíž počasí se zdálo vynikající. Na obloze pár malých nevinných mráčků a na okolních zahrádkách a lukách čmeláci pečlivě chutnali šťávu květin.
Branka vrzla, Bilbo přišel domů. Rozevřel doširoka dveře a rozhlédl se kolem.
Nikde nikdo...
,,Mami? Tati? Už jsem doma! Prošel jsem," Ale v noře nebylo ani živáčka, což připadalo mladému hobitovi nesmírně podivné.
Nevěřícně se rozhlížel kolem sebe, vrtěl hlavou, nemohl tomu uvěřit. Měli ho uvítat s dortíkem jako každý rok... Bilbo byl zděšen a poděšen v té samé chvíli.
,,Někdo je unesl..." vydechl Bilbo, malý hobit myslel hned na nejhorší. ,,Ale táta by se přeci nenechal. ten by dotyčného kopl bufou do nosu, až by mu odletěl... Jako maldý přece chodíval na kurzy hung-hu," řekl si malý půlčík. Stále vrtěl hlavou a sledoval berušku sedící na dřevěné poličce na chodbičce, kde se náš milý hobit nacházel. Beruška lozila po poličce, sem tam se převalila na bok a zase lezla dál... Bilbo se posadil na lavici, opřel se o zeď a berušku pozoroval. Otevřenými dveřmi tam proudil svěží letní vzduch, který voněl po jahodách a borůvkách. Ty ovšem Bilbo neměl...
,,No co," pomyslel si, ,,Půjdu si natrhat nějaké jahody a až se vrátím, jistě tu už dávno budou," Zvedl se, ,,A dort taky!" řekl rozhodně a rázným krokem vykročil před noru. Tam si uvědomil, že zapomněl sundal svou školní pytlovinu ze zad. Hobitím hodem ji tedy mrsknul přímo pod polici s botami do deště.
A vyběhl vstříc jahodám!

,,Jářku," zaslech náš drahý malý hobit, když přišel na jahodový palouček. ,,Kde to může být?" Mužský hlas...
Bilbo okamžitě vykoukl z poza keře a nevěřil tomu, co spatřil...
Vysoká postava... Blond dlouhé vlasy... S copánkem vzadu... Elf!
Jakmile si elf malého Bilba všiml, ukázal na něj a usmál se. ,,Hej ty! Kde je tu říčka Brandyvína?"
Bilbo se polekaně rozhlédl kolem sebe, ale nikdo tam nebyl... To myslí tebe, ty hlupáku! Pomyslel si pro sebe Bilbo a zachichotal se. ,,Tam," řekl a ukázal neurčito kam.
,,Děkuji ti," Elf se uklonil a odběhl ladným během, rozhodně nedupal. Jako Bilbo, když spěchá na oběd.
Náš drahý hobit jen pokrčil rameny. Nabral si jahody a vracel se domů.

Jenže stále tam nikdo nebyl...
,,A co teď?" ptal se. Opět se posadil na lavici a shltl všechny jahody.

Setmělo se... Bilbo proseděl v předsíni celé odpoledne...
Najednou zaslechl bujarý řev. Znova! A zase! Zvedl se, otevřel dveře.
Řev zesílil, šlo to odněkud zdola. Biblo se tedy sebral a rozběhl se do údolíčka.
Bujaření stále sílilo, až bylo nakonec extrémně hlasité, nikdo ho nemohl přeslechnout. Ani hluchý čaroděj.
Vtom se pár metrů od Bilba někdo zjevil. Mlíko Bral - člen Bilbovy třídy ve škole. Třídní nepřítel všech jeho spoluhobitovníků.
Bilbo se rychle otočil a upaloval za zdrojem řevu. A najednou to uviděl...

Na břehu říčky bylo spoustu hobitů, mladých, starých, i těch mezi tím. všichni tancovali, bavili se, popíjeli cosi a jedli všechno kolem. Kam ses podíval, všude světélka zrcadlící se i ve vodě. Hudba vyhrávala na plné pecky.
Bilbo otevřel svá malá hobití ústa.
Protože nad tím vším spatřil obří nápis:

Krásné prázdniny, Bilbo Pytlíku!!!

Náš drahý hobit byl v šoku. A vtom si všichni všimli, že už je tady.
Belladona dala jakýsi pokyn, načež se nad řekou spustil obrovský ohňostroj. Gandalfův ohňostroj! Velkolepá spěť světel a petard nad říčkou Brandyvínou!
Bilbo to vše jen pozoroval s otevřenými ústy, nebyl schopen slov, byl absolutně šťastný!

Jeho hobití prázdniny mohly začít v plném proudu!



Takže, perfektní prázdniny všem, kteří je máte právě před sebou! :-)


Konec...

24. června 2015 v 17:18 | Vendëa Lissësúl
Zdravím všechny!
Zaprvé bych vás chtěla upozornit, že nekončím s blogem! Je pravda, že dneska jsem tak zpitomnělá, že jsem schopna i tohle udělat, ale don't worry! ;-) Proboha jen to ne, ale je mi jasné, že některé z vás to při přečtení titulku napadlo. Tak se přiznejte v komentářích. :-)
Škola je téměř u konce! :-) Třikrát hurááá!
Je tu ještě někdo, kdo končí dřív než v pátek jako Annie? Jestli ano, okamžitě mu zakroutím krkem! :D
Vysvětlí mi někdo proč v posledních dnech školy je to tam nejvíc super? Najendou je to se všema super, to už jsme jako naladěni na ty prázdniny nebo co? :D Z toho mi rozum může jet stát a opírat se o strom, možná i lehce pít mošt. :-D

Taky na třídních fotkách vypadáte jako.. idioti? :D Já vypadám jako kříženec skřetího mutanta a kozorožce - pokud něco takového vůbec existuje, ale můj vychytralý mozeček mi praví, že ano! :D

Co podnikáte o prázdninách? A jede někdo do Českého Hobitína? Já totiž ano! A až děsivé je, jak moooc se tam těším! Zajdu si k Zelenému drakovi a dám si hobití pivečko. Ještě, aby tam napochodovali hobiti z Mittalmaru a idylka by mohla začít. :-)

(1) Tumblr


Konec.
Když se řekne konec, jako první spatřím loučení s mými přáteli - poláky. Konec výměnného pobytu, konec zážitků a nejspíš i totální odtrhnutí od lidí, s nimiž jsme strávila nejlepší chvilky svého života - zatím.
To byl pro mně konec. Ani jsem si to nedokázala dost dobře uvědomit, ale když jsem tam stála v hloučku těch nejúžasnějších lidí, kteří se objímali a někteří už brečeli a nedokázali se od sebe odtrhnout, taky mi ukápla slzička.
Pamatuju se, jak jsme tajně špehovali učitele, jak jsem byla málem uškrcena ve tmě nebo jak jsme viděli myš v kleci. Jsou to nezapomenutelné zážitky...

Když byli oni u nás - to byla první várka, taky jsem brečela, ale beylo to ještě dobré, protože jsem věděla, že je za pár měsíců uvidím znovu. Opět s es nimi setkám a zažijeme neuvěřitelné chvíle a až o nich budeme vyprávět, lidi nám to nebudou věřit a zůstanou nam námi jen s kroucením hlavou až do ukroucení krku od hlavy... Jo, tak to přesnně se stalo.

Když jsme se objímali v poslední společnou chvíli, přála jsem si, aby konec nenastal. Abychom tam nějakým způsobem zůstali, neodjeli zpátky domů, zůstali s nimi, třeba ukrytí nebo něco... Prostě se mi vůbec pryč nechtělo. Málokdy se mi od někud nechtělo tak moc, jako odsud.
To místo jsem si zamilovala, celkově - POLSKO je odtěďka moje velká vášeň. A myslím si, že poláci jsou nejlepší národ na světě - nebo aspoň jeden z těch NEJ! Mnoho lidí poláky prostě rádo nemá a já je nechápu... Nepoznali je, nechápou je, nemůžou soudit.

Ale potom jsme do toho autobusu vážně museli vlézt a odjet. Zpáteční cesta byla pochmurná a plná vzpomínek. Ještě dva týdny jsem se z toho nemohla vzpamatovat a doteď se mi stýská...

Tohle je KONEC.

A na závěr krátká báseň.


I chvíle, jež se zdají být bez přestání,
mají svůj konec...
Náhle dojde k přistání,
zazvoní zvonec.

Chvíle štěstí končí,
Jednou přicházejí
Pak s námi se loučí,
a pomalu odcházejí...

Konec... Nenávratné zmizení,
posvátné chvíle.
Ony chvíle kolem nás pramení,
okamžik došel svého cíle...

A to je KONEC.

Krajani v lese_14.díl

21. června 2015 v 20:01 | Vendëa Lissësúl |  Krajani v lese
Vojsko Středozemě rychle postupovalo po široké planině. Za kopcem už se skrývalo vojsko Němců... Nepřátelé byli blízko. A Středozemané byli zticha, ztažení a bedlivě se věnovali pochodu.
Z elfího vojska nebyla slyšet ani hláska, z trpasličího funění a dupot. Skupinka vepředu - Gandalf, Thranduil, Smíšek. Čaroděj se ozhlížel po kopcích kolem, vnímal vlhkost a déšť. Znepokojeně pozoroval oblohu a také kopec, za nímž se měla gard anepřátel ukrývat. Už se těšil, až je všechny rozpráší, ale měl samozřejmě i obavy. Ano, i moudrý a velice starý čaroděj Gandalf dříve Šedý, momentálně Bílý a v budoucnu možná ještě nějakého jiného odstínu, může mít strach z velké bitvy. Obzvlášť ve světě, jehož součástí nebyl.
Při těchto myšlenkách mu vyplula na povrch jedna na mladíka Emanuela... Zhluboka se nadechl a rázně pokynul svému věrnému bělouši.

Zanedlouho se vojsko vážně objevilo. Tisíce vojáků stálo v řadách v nánosu bahna. Na rozlehlé plošině bez stromů, keřů, bez jakéhokoli porostu.
Gandalf prudce vyjel dopředu a postavil se před obrovské vojsko, nad jehož vrcholkem se tyčilo ještě několik set orlů enormní velikosti. Gandalf si odkašlal, přičemž se zvuk rozezněl po celém údolí, a pravil ohromně vysokým hlasem: ,,Tam dole na nás čekají nepřátelé, jaké neznáte. Buďte k nim nemilosrdní, chovejte se stejně, jako by to byli skřeti... Hlavně nedávejte najevo strach! A teď do boje!"
údolím zaburácel čarodějův majestátný hlas a vzápětí ohromné elfí vojsko stojící v první linii vyběhlo vstříc nepřátelským Němcům! Trpaslíci se vydali hned za nimi a ze zhora jim to jistilo velké množství orlů. Ti se střemhlav vrhali na nic netušící vojáky, kteří po nich sice stříleli z pušek, ale orli jim pušky šikovně vyhazovali z rukou a obratem je vrhali směrem ke Středozemanům.
Tudíž jste mohli spatřit elfa s puškou střílet na Němce. Zabíjeli je jejich vlatsními zbraněmi.
Jedna puška se dostala dokonce do rukou Smíška, který ji ovšem okamžitě předal jistému trpaslíkovi. Ten ji použil po svém. Namísto výstřelu otočil zbraň o třista šedesát stupňů a začal s ní mlátit Němce po hlavách!
,,Pic, pic, pic! A je po tobě, ty hnusnej flekatej hade!" křičel onen trpaslík a tímto způsobem pobíhel Němce kolem sebe. Bohužel mu pár minut poté někdo vrazil kulku do hlavy. Malý trpaslík se pomalu skácel k zemi. Jeho bezvládné tělo sebou škublo a v raně leželo na zemi - bez známky života, naprosto mrtvý.
Smíšek se při pohledu na trpaslíka ukrutně vyděsil. Sebral veškerou odvahu a dal se do běhu. Vyděšeně pádil shlukem, vyhýbal se letícím kulkám a přitom musel snášet prudký poryv studeného vichru v kombinaci s deštěm, opravdu nemilá kombinace...

Když vyběhl do maličko ridšího prostoru, zastavil se a rozhlédl se kolem sebe. Okolí pokrývala hustá mlha. Složitě rozpoznával nepřátele od přátel.
Hledal zbraně, hledal něco, čím by mohl napomoci k vítězství. Něco ...
,,Obří kláda!" Vítězoslavně sáhl na zem, před jeho nohama zrovínka ležela obří kláda, nejspíš ji tu upustil nějaký trpaslík.
Ozval se výkřik. Jemný ale přesto děsivý. To jeden z elfů právě padl.
Nebylo to daleko od místa, kde se hobit právě nacházel. Pevně stiskl kládu v rukou a nasadil odhodlaný výraz. Srdce mu sice bušilo hlasitě jako zvon na kostelní věži, ale Smíšek se rozhodl svůj strach překonat a postavit se nepřátelům tváří v trář.

Vykročil, překročil mrtvého trpaslíka s výrazem na tváři, který jasně říkal: Takhle jsem si zemřít nepřál...
Překročil spadlý elfí meč. Vzápětí si uvědomil, že by se mu mohl hodil. Sebral ho tedy, oprášil od nánosu bahna a písku. Prosekával si s ním mlhu, protože se bál... Bál se , že kdyby šel na náhodu, jistě by v mlze čekal jeden z Němců připraven si na mladém hobitovi pěkně smlsnout.
Smíšek šel, rázný krokem postupoval po bitevním poli. Kolem sebe slyšel nejasné výkřiky, úryvky z elfštiny, z trpasličí řeči a byl rád, že hlas Gandalfa Bílého tu ještě nezazněl a modlil se, aby nezazněl nikdy...
Pevně svíral elfí meč ve své levé ruce celé zpocené, z rukou mu v jemných malých kapičkách kapal pot k zemi. V druhé ruce svíral kládu připraven s í okamžitě někoho sejmout po hlavě. V duchu si představoval, jak by takovýto střet probíhal...

Najednou se to stalo... Před naším malým drahým hobitem se začal někdo vynořovat.
Smíška překvapilo, že z dálky vypadá relativně malý, na to jaké obry tu potkával... Osoba měla na hlavě zelenou helmu, oděna ve stejném flekatém oděvu, jaký tu měli na sobě všichni Němci. Na nohou ale něměl ony tlusé tmavé a rozpárané boty... Nýbrž byl docela bosý... A chodidla pokrytá chlupy, po nichž stékaly proudy krve.
Byl to Pipin.

Smíšek začal pomalu vydechovat a nadechovat. Po chvíli už to nešlo, hobitovi už prostě klidně dýchat nešlo.
Jakoby se začínal dusit, jakoby jeho tělo mělo každou chvílí puknout.

Stiskl meč, pohlédl na nebe, zvřel oči. Chvilku na sebe nechal padat kapičky deště, ale pak si uvědomil, že jeho nejlepší kamarád už není. Smíšek už nejlepšího přítele neměl.
Tohoto hobita nenáviděl, z celého srdce ho nenáviděl. A chtěl ho zabít. Chtěl s ním skoncovat.
,,Ty už mi život kazit nebudeš! Ty odporná hobití kryso!" Smíšek se rozeřval z plna hrdla a na Peregrina Brala se s napnutou rukou a nožem v ní vrhl!
Napřed hodil obří kládou, která ale Pipinovo rameno o pár centimetrů minula.
Smíšek se našval, zakřičel: ,,Teď okusíš dotek smrti!" Už byl necelé dva metry od Pipinovy hrudi. Každou chvíli se měla ostrá elfí čepel zapíchnout do hobitova srdce. Každou chvílí měl Peregrin padnout k zemi mrtvý, skácet se jako topol. Zůstat navždy bezvládně ležet a už nikdy se neprobudit! To měl být jjeho osud.

Jenže v tu ránu, pár centimetrů před Pipinovou hrudí, se Smíšek zastavil...
Vydechl. ,,Já to nedokážu,"
Hleděl svému nepříteli do očí, jeho svítivě modré oči tentokrát žhnuly do temnoty.
Smíšek hleděl na jeho hnědé kudrnaté vlasy pokryté vrstvou bahna a vody. Hleděl na Peregrinův neutrální výraz ve tváři.
,,Tak to udělám já," pokrčil rameny Pipin, vyrval Smíškovi z ruky dýku (Vlastně ji ani nemusel vyrvávat, Smíškova ruka byla tak povolená, že dýka téměř vypadla sama...) a ...


Příští díl bude závěrečný, následující by měl být epilogem a tím pádem uzavřením této povídky.

Krajová Princezna

18. června 2015 v 14:53 | Vendëa Lissësúl
Čtvrtek je za námi a Venda se opět stavila na blogu s nápadem na další cosi. Tentokrát se ale nenechte zmást názvem, je dvojsmyslný.
Takže, bavte se! :-)
Povídku věnuji speciálně pro IRITH! :-) Proč? Protože už tu dlouho nebylo nic čistě hobitího a také ještě nic speciálně pro ni! ;-) Takže, Irith, díky, že sem pořád vytrvale chodíš a taky doufám, že sem budeš chodit i nadále. Snad se ti tato hobití patlanina bude líbit. :-D


Probudil se na podlaze. Už zase v noci rajtoval, zlé noční můry, kterých se nemohl za žádnou cenu zbavit...
Pomalu si shrnul tlustou peřinu, jež mu spočala přes noc na hlavu. Promnul si ospale svá hobití očka a posadil se.
Chvíli se jen tak opíral o nohu postele a sledoval sukovitou podlahu. Došlo mu, že nikdy pořádně nezkoumal, jak jsou ony suky velké a zajímavé. Tolik kruhů a každý jiný, každý jedinečný, originální.
Pipin se neochotně vyškrábal na nohy a nechal se přes svou vlatsní vůli donést do koupelny.
Teprve když se zahleděl do oprýskaného zrcadla, které už nejednou chytlo ránu, spatřil své vlasy.
,,Aaaa!" Nehobití řev se linul celým Krajen, slyšet ho museli až v Hůrce, tak silný apronikavý Pipinův řev byl...

Hobitův jekot zaslechl i jeho nejlepší kamarád Smělmír Bandorád, který zrovna stál na nízké stoličce a čistil si zuby. Sledoval vodu mísenou s pěnou pomalu proudící v malých potůčcích přímo do kanálku.
A v této chvíli řev zaslechl.
Okamžitě svého nejlepšího přítele (Ne přítele jako přítele, ale přítele jako přítele.) poznal, Pipinův řev se nedá splést s ničím jiným. No, když o tom tak přemýšlím, je celkem podobný cirkulárce, ale tu, tuším, v Kraji (naštěstí) neznají.
Smíšek vyhodil kartáček z pusy, až směle břinkl o hranu umyvadla, a rozběhl se k Pipinově obydlí.

Smělmír překonal hliněnou pěšinku, při zápalu extrémně rychlého běhu málem porazil nebohou Diamantu z Dlouhé stráně, která nesla v rukou proutěný košík se spoustou voňavých malin. Smíšek ododlal pokušení jednu jí šlohnout a pádil za kamarádem.
S vrznutím přeskočil branku, minul pár vyrůstajícícj mrkví a jednu slunečnici. Následovně otevřel velké kulaté dveře čerestvě natřené světle zelenkavou barvou a v tu ránu ho uviděl...
Pipin Bral, Smíškův bratranec nejlepší kamarád v jedné osobě stál v koupelně a civěl na svůj odraz v zdrcadle. Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby na Pipovi nebylo něco... Jinak než obyvkle.

Náš drahý hobit totiž na své hlavičce neměl svou obyvklou kudrnatou neposlednou zahrádku, nýbrž dlouhé hnědé lokny podobající se kadeřím elfích princezen. Vlasy mu plynuly od kořínlů a končili někde v půli zad.
Smíšek utrpěl postraumatický šok a málem to s ním švihlo.

,,Pipine!" vykřikl vyděšeně, ,,Co se ti proboha stalo?" Promnul si rukama oči, aby se přesvědčil, že nesní a že tohle je realita.
A realita to vážně byla...
Pipin se na svého bratrance otočil, sklonil hlavu, chytil své kadeře do rukou a pečlivě si je promnul. ,,Jediné, co se mi na tom líbí, je, že jsou tak neskutečně hebké..."
Smíšek se zachechtal, ,,Tohle teda vůbec nechápu, Pipe,"
Pipin kývl a usmál se, ,,Ještě jsem neslyšel o hobitovi, kterému by přes noc narostly vlasy do takovýchle rozměrů..."

V tu ránu do Pipovy nory vlezl Gandalf.
,,Čaroděj nikdy nechodí pozdě, ostatní prostě přišli dříve... Ehm, co se tu děje?" řekl čaroděj svým typickým nezaměnitelným hlasem.
Smíškovy koutky se roztáhly do širokého úsměvu, vzápětí vykřikl - radostí. Neviděl Gandalfa již přes tři úplňky. ,,Gandalfe! Jsem tak moc rád, že jste zavítal do Kraje!" A vrhnul se starému bílému čaroději kolem krku, až ho povalil k zemi.
Pipin se s nadšením přidal. Váleli se na sobě u Pipina doma na chodbě, dveře byly otevřené a hobiti procházející kolem je pouze nechápavě pozorovali.

,,Staří přátelé se musí pravidelně navštěvovat, to je zásada starého moudrého Gandalfa Bílého - dřívě Šedého, taktéž zvaného jako Mithrandira," pronesl Gandalf svým gandalfovským hlasem a postavil se.
,,Gandalfe!" Ozvalo se najednou ze dveří. Jakýsi starý hobit stál na cestičce a usmíval se, ,,Přeji vám dobré ráno,"
,,Je poledne, můj milý," usmál se čaroděj, ,,A jestli jste chtěl vyzkoušet náš slavný rozhovor s Bilbem Pytlíkem, tak se moc omlouvám. Tyto rozhovory mám ukryté jenom pro něj. Dobré ráno," odpověděl Gandalf s úsměvem a potom se otočil na Pipina.
,,A s tebou se, mylý Brale, stalo zase co? Použil jsi elixír pro růst vlasů?" pověděl čaroděj a nepřestával spouštět z našeho hobita zrak.
,,Vzbudil jsem se takhle..." pípl Pipin.
Gandalf se holí podrbal na zádech. (Ta hůl je ale praktický nástroj.) A vypálil na Pipa další otázku: ,,Kdy sis naposled myl vlasy?"
Hobit se zamyslel, po minutě se prosebně podíval na Smíška.
,,Ech," Smělmír si odfrkl, ,,Přeci včera. A použil jsi kopřivový šampon. A to tři várky,"
Gandalf se zasmál, ,,To se ale potom není čemu divit, drahý Peregrine. Kopřiva je kopřiva. Kopřiva je mocná čarodějka, obzvlášť s valsy hobitů jako jsi ty umí dělat veliké divy. Vypadáš jako princezna. Měl by ses ostříhat,"
Smíšek se smál, Gandalf se smál, koberec, na němž stáli, se smál, svíčkový lustr se smál, dveře vrzaly smíchy, váza na stolečku v předsíňce se řehtala. Celý Pipův dům se smál, výjma Pipina samotného, samozřejmě.

A tímto se vše vysvětlilo. Záhada Pipinových dlouhých vlasů byla vyřešena a teď už zbývalo jen jediné. A to si vzal na starost Smíšek.
Ostříhal svého bratrance na původní kudrnatou zahrádku.
A všichni byli šťatsní. Pipin už nevypadal jako princezna, Smíšek měl za sebou lekci střihu, kterou už dávno potřeboval jako sůl a Gandalf byl prostě Gandalf.

A to celé se událo během jedné krátké hodiny (Jako by nebyly všechny hodiny stejně dlouhé...) v Kraji v Pipově noře, u otevřených dveří v předsíňce s výhledem na kopečky v dáli.

Veliké kulaté sluníčko se svítivě vyhouplo na blankytně modrou oblohu a sehrálo pro tento den další důležitou roli - osvítilo celý kraj zářivým průzračným světlem.
Smíšek a Pipin vyrazili na snídani u potoka a Gandalf zase zmizel tak jak se předtím objevil. Je to čaroděj, může si dělat, co se mu jen zlíbí. Nemá žádná pravidla, kdykoli si odejde, kdykoli zase přijde nazpátek.
Gandalf se nevyzpytatelný, ale je to přeci jen pořád ten samý čaroděj s dýmkou a holí. (Akorát před nějakou dobou spadl do peroxidu a od té doby je bílý.)

A zde náš vlasový příběh plný Kraje a hobitů končí. Nebyl příliš dlouhý, ale poučný jistě...
Nikdy nesmíte na mytí vlasů kopřivovým šamponem použít více množství, než je vhodné!
:-)

Krajani v lese_13.díl

17. června 2015 v 15:03 | Vendëa Lissësúl |  Krajani v lese
Zdravím všechny přítomné.
Povídka se pomalu ale jistě dostává ke konci, tak doufám, že to dopadne nějak solidně. :-)


,,Ajéje, tohle vypadá na mega bouřku," řekl Emanuel, hlas se mu chvěl a celkově působil roztržitě.
,,Chtěl bych jít na louku," podotknul později.
To už Thranduil právě hladící svého losa po hlavě nahnul hlavu a zamračil se. ,,Na louku? Co tam?"
,,A co tady?" opáčil nabubřeně Emi a mávl rukou, sebral se a sám se vydal po silnici směrem k louce.
Elfův brzy došlo, že stát pořád na silnici nebude úplně nejlepší řešení jak využít jejich času.

Mezitím u Gandalfa...
Dáin se zrovínka hádal s Gandalfem: ,,Vás to tady baví? Co tu vlastně děláme? Přišli jsme sem kvůli nějakému lidskému frackovi, který ani není ze Středozemě. Nebojujeme za svůj svět.
Bojujeme za něco, co pro nás není podstatné..."
,,Emanuel je náš přítel, požádal nás o to," opáčil čaroděj.
,,Ten váš Emanuel se zaprvé nějam zdejchnul a zadruhé, ve Středozemi se zrovna teď může dít něco hrozného. Něco, o čeho bysme měli být! A přitom dřepíme tady!" Dáin už doslova chrlil slova na Gandalfa, zrudl v obličeji jako červená ředkev.
Čaroděj se zadíval na louku, zahleděl se do dáli na trávu. Jakoby tohle všechno uteklo pryč, jakoby se nic z toho nestalo... Jenom hleděl na zelenou louku, na níž začínaly pomalu kapat malinké studené kapičky deště, za nedlouho se začaly měnit ve větší a nakonec už byly obrovské a ledové.
A v tu ránu, kdy na Mithrandirovu hlavu spadla první velká ledová kapka, spatřil osobu pomalu se procházející napříč loukou. Ale nebyla to jen taková nějaká osoba...
Byl to ... Emanuel.
Procházel se loukou mezi dlouhými stébly trávy. Gandalf se usmál a opět pohlédl na Dáina.
V tu ránu se ozvalo mohutné zahřmění. Jako když nemocná stará kočka naposled zamňouká. Tak hrozný to byl zvuk. Ještě ke všemu hrom doprovázel i silný poryv ledového větru se sprchou ledového dešťe.
Gandalf se podíval na oblohu a zavrtěl hlavou. Přestal ale velice rychle náhle.
Z nebe se totiž v pikosekundě snesl na zem ohromný žlutě zářící blesk nejmohutnější, jaký čaroděj kdy viděl...
,,Tak mohutně obrovský a hrozivý blesk jsem jakživ ve Středozemi nespatřil..." šeptnul tiše Gandalf a pohlédl na místo, kde se před tím nacházel Emanuel.
Jenže tentokrát tam nebyl... Nebyla ni nikde kolem, v okrudhu padesáti metrů se nenacházel jediný člověk...
Gandalfa zamrazilo.

,,Gandalfe! Gandalfe!" To Thranduil volal z dáli ještě od silnice na čaroděje.
,,Gandalfeee!" přímo zavřískal, téměř jako když žena s extrémě vysokým hlasem uvidí obří tarantuli.
,,O můj bože..." zašeptal Dáin hlasem ledovým jako Severní leodvý oceán. ,,To sand není možné..."
Gandalf se posadil na studenou zem, celý promočený se posadil přímo do hnědé břečky a nánosu bahna. Položil se hlavu do dlaní a pár minut bylo naprosté ticho...

,,Nepřežil to..." Gandalf zvedl hlavu, nad jeho zraky se skláněl Thranduil se slzami v očích. Ještě nikdy krále brečet neviděl, průzračné kapičky mu stákaly po alabastrové tváři a následovně padaly do břečky a bahna na zemi.
,,Ne... Ne..." šeptal Gandalf a opět sklonil hlavu.
,,Blesk nad ním zvítězil, už se nedalo nic dělat... Bylo to okamžitě, stejně jako minule ten trpaslík," řekl Thranduil polohlasně, své zraky přitom upínal do země. Sledoval bahenní potůčky, jež zvolna pluly po nánosu na zemi.
Zase bylo ticho...

Několik desítek minut nastalo hrobové ticho. Nikdo nepromluvil, celé armády byly zticha, ani nedutaly... Slyšet bylo jen ševelení lisů a zvuk dopadajících kapek na zem.

,,Takže je všechno ztracené? Takže jsme tu už úplně k ničemu?" ptal se rozjíceně Dáin a nevěděl, na koho upnout svůj pohled.
,,Byli jsme tu kvůli Emanuelovi, slíbili jsme mu, že si jeho valst vydobijeme, že ji zachráníme. Byl to slib!" zakřičel Gandalf z plna hrdla. Odkašlal si a pokračoval: ,,Slíbili jsme mu to! A protože nás teď tragicky opustil... Chtěli bychom jeho památku uctít a svůj slib splnit.
Elfové, trpaslíci, orli a všichni, kdo jste s ek nám cestou tajně přidali! Kdo do toho půjde se mnou? Kdo chce dodržet slib, jež jsme maldíkovi z tohoto světa dali? Kdo se nebojí nepřátel?
jestli se zd eněkdo takový nachází, nechť jde se mnou do boje!"
Z nebe se spustila další várka lijáku,a le to už elfí, trpasličí a orlí vojsko jásalo a řvalo do bouře svůj souhlas.

Jeden z orlů okamžitě vzlétl do oblak a v raně byl pryč.
Gandalf se za ním dlouze zadíval. ,,Tak nás jeden orel opustil... Takhle to začíná,"

To se ovšem mýlil. Orel se totiž vrátil. Už z dáli byla vidět jeho mohutná křídla, jimiž směle mával a mířil k obřímu vojsku. I v dešti plachtil jako velice zkušený pilot při svém životním letu.
Okamžik nadšení ovšem nastal až tehdy, když se za ním objevila další mohutná křídla. A pak další! A další!
Tolik a tolik dalších orlů plachtilo větrem jako o závod, až Gandalfovi ukápla slzička.
,,Tolik orlů.."

A všichni mířili na jedno místo... Na místo, kde měli své nepřátele za momentík rozmetat.
,,Do boje! Ne nepřátele!" Gandalfův hlas zaburácel do ztemnělé oblohy. ,,Dneska je rozmetáme!"

A potom se celá armída začala co nejrychleji přesunovat na místo, kde Němci sídlili. Dáin cestou trénoval se sekyrou. Snažil se pozarit skoro každý keř, který se mu postavil do cesty.
..Myslím, že mám dobrý rozmach, dneska jech určitě zabiju desítky možná i stovky až tisíce!"
Zato ostatní jen mlčky kráčeli po lesní pěšině, jako by jim někdo tam nahoře zakázal přemýšlet. Vypadali jako by jejich mozky už neměly žádnou náplň. Jakoby úplně vygumované a prázdné.
Jediný, kdo se pořád ošíval a každou chvíli se drbal za uchem, byl Smíšek.

Vodopád nádhery

16. června 2015 v 14:50 | Vendëa Lissësúl |  Můj výplach mozku
Procházím se po travnatém břehu, kam s epodívám, vidím zelený koberec. Stébla trav jen tak ledabyle rostoucí vedle sebe.
Stoupám do mírného kopečku, na němž už na mně čeká dřevená chaloupka s doškovou střechou a starými oprýskanými okenicemi. Ovšem mé nohy nesměřují na toto místo. Pokračuji tedy dál...
Jdu, tentokrát opatrně našlapuji na hliněnou cestičku plnou nepatrných kamínků, jen stěží zahlédnutelné. tato cesta mne vede k cíli.
Dunivý zvuk již z dáli slyším. Škrábu se po šedavých kamenech nahoru, shlížím doleva na rozlehlé jhezero.
Hnedle na první pohled působí ledově a studeně, bílá pára stoupá z vod a mizí v nebi, v oblacích bílých jako snížek.
Dunění nabývá na intenzitě, čím dál silnější, hlasitější...
Přeskakuji drobný zchátralý plůtek a už stojím ve vysoké tentokrát tmavší trávě, která mne řeže do lýtek.
Dole v hlíně spatřím dva chrobáky, jež si valí svou kuličku do svého úkrytu.
Usmívám se a přeji jim hodně štěstí.
Dunění zesiluje.
Přede mnou do výšin stoupá vysoká skála, šdý balvan porostlý lišejníkem. Mravenci po něm lezou.
Začnu skálu obcházet.
Čím dál pokračuji, tím méně svých myšlenek slyším.
A po chvíli už dunění převyšuje můj vnitřní hlas...
Vlatsní myšlenky neslyším, ale zato vidím vysokánský vodopád padající z ještě vyšší skály, která se pevně přilepuje na onu, kterou jsem obešel.
Svítivě zářivá voda padá dolů do jezera, kde se mění v šumivou pěnu, vypadá to tam jako v koupelně.
Jen do toho skočit a pořádně se vykoupat!
pruská voda cestou z výšin strhává trávy vyrůstající na úbočí skály.
Takový silný živel a přitom je tak úchvatný...
Pomalu scházím podél vodopádu, klekám si vedle jezera. Kousek od místa, kde pěnivá voda vytváří svou šumivou pěnu.
Tam strčím ukazováček do vody.
Br, je studená. Přesto mne ale láká.
Sundávám si košili a špičku palce u nohy pomalu smočím ve vodě. Vodička je sice ledová, ale tak průzračně čistá, vidíme až na samé dno, kde rybičky plavou mezi řasami vlnícími se do rytmu vody, že mi to nedá. Musím tam vlézt a okusit vodního života...
Ponořím celou nohu, vzápětí druhou, nakonec tam skočím celý.
Prvotní šok mne opustí a odejde do lovišť téměř okamžitě.
Před mými zraky se totiž na kopci za jezerem ukáže nádherný západ slunce. Takový jsem ještě nikdá nespatřil...
Studenost vody okamžitě odešla stranou, dokonalost ji vystřídala.

Trpaslíkovo zjištění

14. června 2015 v 11:30 | Vendëa Lissësúl |  Přemýšlím...
Jednoho zdánlivě nepříliš význameného dne (Který ovšem nebyl tím, čím se zdál být...) trávil Legolas Zelený lístek jakožto elfí princ ze Zeleného Hvozdu se svým věrným trpasličím dlouhovousým přítelem Gimlim svůj volný čas procházkou v lese.
Hvozd se proměnil, už nebyl tmavý a zatuchlý, opět se mu vrátila vydatná zeleň a krása.
Za ta léta letoucí přátelství mezi elfem a trpaslíkem nabralo takových obrátek, až byste mohli tvrdit, že to snad mezi nimi nemůže být.
Procházeli se v lese a pozorovali bujnou lesní faunu a floru. Sem tam jim přes cestu přeběhl zajíček nebo veverka s oříškem, která pečlivě svírala svůj malý hnědý poklad v tlapičkách a šupajdila si to so svého úkrytu v jednom starém dubu.
Legolas se zaposlouchal do ševelení listů a málem za chůze usnul, tak ho to uspávalo.
Byl krásný a teplý letní den - odpoledne.
Odpolední idylka a pohodička vnukla mladému princi na mysl jednu takovou myšlenku týkající se Gimliho...
,,Gimli, myslím, že tě znám už velice dobře..." začal Legolas. Trpaslík odvrátil pohled od veverky, která už seděla ve svém úkrytu a důvtipně dlabala svůj oříšek, držela ho v pacičkách a jemně ukusovala.
,,A proto bych ti chtěl něco sdělit. Stalo se to již dávno a příliš hluboký význam to nemá... Přesto ti to chci říct,"
Gimli nasadil překvapený výraz, ,,Začínáš mě děsit, Lassie..." Následovně si odhrnul z obličeje pramen vousů, které mu tam zavál neposedný větřík.
Legola spokrčil rameny a pohlédl na tu samou veverku. Tentokrát lezla na jeden vysoký strom. Už bez oříšku.
,,Přijde mi to jako včera, když jsem s ním mluvil..." Princ pokračoval a přitom se na trpaslíka ani nepodíval.
,,S kým?" divil se Gimli, Grzdak, Lassie, jsi čím dál tím víc tajemný... Vyklop to!"
Legolas se zamračil, ,,S tvým otcem... Gloinem,"
,,Ty ses potkal s mým otcem?" Gimli se tvářil, jakoby netušil, co si o tomhle všem má pomyslet.
,,Ale to vůbec není to hlavní. Hlavní je to, co jsem řekl..." Legolas pokračoval, na chvíli se odmlčel a opět pohlédl na veverku, která už momentálně nebyla v dohledu. Zato uviděl srnečka, ,,O tobě..."
Trpaslík nakrčil obočí. (Pokud to tedy je vůbec možné.)
Lesem se prohnal lehký poryv větru a Legolas si třel zpocené čelo rukávem.
,,Proboha, Legolasi! Co jsi o mně řekl?" Gimli se tvářil zmateně.
,,Řekl jsem... Viděl jsem tvůj portrét... A nazval jsem tě skřetím mutantem..." Poslední slova princ už skoto neslyšně šeptal. Gimli je ale dobře slyšel.
Legolas následovně zavřel oči.

Nějakou dobu bylo ticho, slyšet byla i ona veverka, jež se vrátila z výletu s dalším oříškem a teď ho dlabala opět na tom samém místě.
A potom se trpaslík rozesmál. Na celé kolo.
Legolas otevřel oči a udiveně se na Gimliho podíval, ,,Ty se nezlobíš?"
Gimli si nejprve otřel slzy smíchu a následovně propukl v další záchvat smíchu, měl co dělat, aby dokázal vyslovit ty pouhá dvě písmena: ,,NE."
Legolas svého přítele (ne přítele jako přítele, ale přítele jako Přítele) prohlížel s výrazem nadutého slona (spíš Olifanta) a poté také propukl v smích (spíš smícho-pláč).

,,Proč bych se měl zlobit, Lassie?" ptal se Gimli nakonec.
Princ jen krčil rameny, ,,Víš, že vlastně absolutně netuším..."

A tak jejich klidná procházka směle pokračovala dál a trpaslík Gimli měl na kontě další legrační příhodu, sníž se mohl dělit s každým, koho potká.
,,Připadám si bohatší," smál se trpaslík.

A procházka pokračovala. A veverka šla spát, celá situace ji očividně značně unavila.

KONEC


Povídku věnuji Ženi.

Moje zvyky při koukání na Pp

13. června 2015 v 18:07 | Vendëa Lissësúl |  Můj výplach mozku
Jelikož Hobita na dývku ještě nemám a koukám na něj jenom na PC, rozhodla jsem se sepsat moje zvyky při koukání na Pp v televizi. Většinou se dívám s rodiči, jelikož mají Pp jakžtakž také rádi. Ale někdy i sama - to je lepší! :3

Takže...
1. Obvykle sedávám v prostředku gauče, takže mám televizi před sebou.

2. Dávám si ledový zelený čaj.
Prostě si uvařím zelený čaj a následovně do něj nahážu kostky ledu a nakapu citron. A dávám si to do hrnečku Teekane neb co to je. prostě hrnek nějakých těch čajů. :D

3. Vždy trpělivě vyčkávám až otec začne říkat hlášky typu: ,,Bacha, teď bude Legolas naskakovat na koně." ,,No jo, Legolas je prostě vyšší dívčí!" ,,Přichází plyšáček!" ,,Plyšáček se maličko naštval,"

Plyšáček je tohle:

4. Předpovídám scény a zatajuji dech, i když všechny scénky znám zpaměti... :D

5. Deptá mě, když se při... Když přijde moje sestra, na chvíli si sedne a potom řekne, že jí to nebaví.
Vždycyk se naštvu a vykřiknu: ,,Tak se na to nedívej a odejdi!" :P Dokáže spolehlivě na... štvat. Tyo, měla bych přestat být tak sprostá.

6. A taky mi dokáže spolehlivě nadzvednout mandle, když oznámím, že se budu dívat na Pp, a máma: ,,Už zase? Vždyť ses na to dívala tudle..."
A já: ,,Před třemi týdny! A to je ještě málo!"
:-D Ale to asi znáte.

7. Na konci ROTK vždycky spolehlivě brečím. Takže, pokud se hodláte rozbrečet a už jste bezradní, mrkněte na konec ROTK. (Loučení hobitů) A bude to! :-)


A to by bylo asi... všechno. ;-) A připomnělo mi to, že bych mohla zkouknout Pp! :-D Už to bude měsíc...