Červen 2015

Krajani v lese_12.díl

13. června 2015 v 9:27 | Vendëa Lissësúl |  Krajani v lese
Drazí milí, další díl Krajanů je tu! :-)
Tentokrát to bude... No, posuďte sami.


,,Kde jsou vůbec všichni ostatní?" zeptal se po chvíli naprostého ticha, jež rušil pouze poryv větru, kapky deště a sem tam nějaký ten hrom, jeden z elfů.
Thranduil se rozhlédl kolem sebe a následovně pokrčil rameny, ,,Očividně nám utekli. Půjdeme někam jinam?" Král elfů se odmlčel a pohlédl na Emanuela, ,,Tady mi to přijde takové příliš... depresivní,"
Emi kývl, ,,Poprvé shledávám, že máte naprostou pravdu," zyvzlykal z pusou plnou slz.
Thranduil se zamračil, ale neřekl nic...

Čtyři elfové, jeden los a jeden lidský mladík se vydali zpustošenou ulicí, podél trosek domů, za prudkého deště a dál a dál.

Gandalf, Hrubkosterch, dva orli, trpasličí a elfí armáda společně se Smíškem mezitím pokračovali lesní pěšinou, ze stromů jim na hlavy čas od času kápla velká hnusně studená kapka vody děšťové.
,,Dneska je teda počasí," zavrčel Smíšek a kopl do obrovského balvanu válícího se u cesty. Samozřejmě ho nikam neodkopnul, akorát ho potom pekelně bolela nožka.
Zaúpěl.
,,Smíšku, proč to děláš?" zeptal se Gandalf s nevěřícným pohledem na tváři.
,,Pověz, mi drahý lidský příteli, co bys dělal ty, kdybys zjistil, že tě tvůj nejlepší přítel zradil?" Smíšek už měl zase na krajíčku, ale udržel se, polkl slzy a pohlédl jinam.
Od té doby už všichni mlčeli.
Ovšem jen do té doby, než se Hrubkosterch dal na úprk.

Mezitím se Thranduil s Emim a dalšími třemi elfy potáceli ztemnělými ulicemi města.
Králův los cestou sežral asi pět mrtvých slimáků a momentálně vypadal poněkud ... zeleně.
Všichni ostatní byli zase utahaní a vyčerpaní. Emanuel zdrcený a vyděšený. No považte, asi to nebyl příliš pěkný okamžik.

Ovšem situace se poněkud změnila, když se před našemi třemi smělými zjevili tři muži v zeleném a spřilbami na hlavě.
,,Co tu děláte?" rozkřikli se na ně.
,,My nevíme," Thranduil pokrčil rameny a podíval se na svého losa. Los pohlédl na muže v zeleném taktéž a následovně se jednomu pozvracel přímo na hlavu. (Ještěže měl tu přilbu.)
,,O můj bože!" Ublížený zařval Thranduilovi přímo do ucha, ,,Co to má k sakru znamenat? Odsud! Odsud!" Muž s pozvracenou hlavou ukázal pryč a naši hrdinové odešli. Odpotáceli se jinam.

Přešli o pár bloků dál a najendou uslyšeli ženský hlas.
,,To jsou oni! Podívejte!" Emanuel se rozhlédl po sídlišti a po chvíli spatřil v okně jednoho béžového domu mladou ženu s šátkem kolem krku.
,,Cože?" vydechl.
,,Hej, vy! Právě o vás mluví v rádiu! Nechcete si to posledchnout?"
Žena zmizela ale opět se objevila s rádiem v ruce. Dala hlasitost na nejvyšší pole a pokynula hrdinům, aby přistoupili blíže k oknu.
Thranduil pohladil svého losa po hlavě a pomalu ho tlačil k oknu.

,,Dnes v odpoledních hodinách byl v ulicích našeho města spatřen neobvyklý jev. Mladý hoch, který svým výrazem přitomínal skleslou opici. To by ovšem nebylo nic tak neobvyklého, kdyby neměl prapodivně vyhlížející společnost.
Vězte! Ulicemi se s ním procházela podivně vyhlížející osoba s slouhými blonďatými vlasy a jakýmsi kořenem na hlavě. Plus další dva podobní výrostci a za nimi nevesele klusal poněkud zeleně vyhlížející los. Nikdo nechápe, co tu ve zdejších končinách a v dnešní době pohledával onen los...
Milí spoluobčané, pokud byste tyto pochybné osoby někdo ještě viděl, okamžitě je nahlašte!"

Emanuel stisknul tlačítko a rádio zmlklo...
,,Co to má být?" zeptal se Thranduil, ,,To jste tu nikdy neviděli losa?"
,,Abych řekla pravdu, neviděli..." pípla mladá paní.
,,Mohl bych vás požádat-" začal zase Thranduil, ale mladá paní poodstoupila o krok dál. ,,Jestli mi dovolíte, já to udělám! Já to teda normálně nedělám, ale teď to udělám," řekla, pokřižovala se, ,,Pryč ode mně dál!"
Thranduil pozvedl obočí,
,,Vy vypadáte mladý pane tak nějak extravagantně, raději se ke mně příliš nepřibližujte..."
Thranduil kývl, ,,My raději půjdeme," řekl a nasedl na losa.
Emanuel pokýval hlavou. ,,Musíme najít Gandalfa a ostatní,"

Mezitím v lese...
,,Nelíbí se mi, že utekl..." podotknul Gandalf mrzutě a znovu píchl svou hůl do země.
,,Mně se zase nelíbí představa, že by měl přivést armádu skřetů..." na to Dáin.
,,A mně se nelíbí představa, že bychom tímto způsobem mohli naprosto ale totálně zničit Emanuelův svět. Co když skřeti přitáhnou se svým novým temným pánem a nakonec to tu skončí stejně jako ve Středozemi?" vložil se do toho Smíšek.
,,Smělmíre, nestraš, prosím..." na to Gandalf a pohlédl na svůj bílý plášť, jež už momentálně bílou barvu prakticky nenesl...
,,Měli bychom se vrátit so Středozemě," řekl nakonec Dáin.
,,Ty se bojíš, Dáine? A navíc nemůžeme odejít, elfí král Thranduil se nám ztratil, nemůžeme ho tu nechat bloudit navždycky v lidském světě..." podotknul Gandalf a marně se snažil vytřepat si z oka právě spadlou kapičku deště.
,,Já bych ho tu klidně nechal.." zasmál se Dáin, ale vzápětí zmlkl.
Dunění...
Dunění sílilo...
Dunění bylo čím dál blíž...
Země se rozechvěla...
Na kopci se začínalo cosi objevovat...

A v tu chvíli se spustil další obrovský liják.
Nebe se zatáhlo, mračna se stáhla k sobě a zčernala.
Bouře začala...

Báseň a lehká povídka na nedělní událost

12. června 2015 v 20:40 | Vendëa Lissësúl
Dva dny smutku, to dodržuji až do zítřka. Uvadl nám další skvostný květ orchideje a já mu nyní chci vzdát hold.


Víc k tomu říct nemohu, maximálně tak to, že mě to staršně mzrí. Plačící


Plamínek zhasl,
už je to tady,
tuto chvíli,
už nic nenapraví.

Dlouho tu byl,
skoro stovku let,
ale v neděli nám,
zhasl jeden květ.

Budeš nám navždy,
na obloze svítit.
Jasná hvězda, kterou každý,
bude schopen uvidět.

A my všichni ti,
v tuto neradostnou chvíli,
chceme vzkázat,
odpočívej v pokoji.



Svítila svíčka, vosk z ní pomalu stékal a kapal na dřevěný stůl.
Rudé plameny šlhaly po celé místnosti, ozařovaly ztemnělý pokoj oranžovou barvou.
Temný pokoj zářil světlem svíčky, vosk kapal.
A kapal stále dál, více a více.
Na stole již byla loužička vosku a stále nabývala na velikosti. Vosk se roztékal a sjížděl po těle svíčky.
A tak se stalo... Svíčka se pořád zmenšovala a zmenšovala. Najendou už neměla výšku bedly, už byla pouze maličký hříbeček.
A nakonec už jen vosk plul po stole. Svíčka ale stále svítila.
Svítila, svítila, bohužel začínala lehounce blikat. A nakonec...
Zhasla dočista...

A tohle je konec svíčky.




Proč všichni odcházejí?

11. června 2015 v 15:48 | Vendëa Lissësúl |  Něco jiného
Takhle si vesele píšu dopis kamarádce a najednou na mě vyskočí titulek: Christopher Lee died...
http://www.ew.com/article/2015/06/11/christopher-lee-dead

Proč nás všichni opuštějí? Je to nutné?
Saruman nám odešel do filmového nebe. Nevím, co k tomu víc říct. Akorát: ,,Budeš nám chybět, Sarumane, vždycky zůstaneš v našich srdcích..."

Odpočívej v pokoji.

A nyní minutu ticha, pro Christophera Leea, vynikajícího herce a člověka.







Jmenuji se Julča

9. června 2015 v 17:24 | Julča Oceánská |  Stories
Oceán se rozprostírá na nezměrné ploše naší planety. Voda, voda, všude jenom ta modrá voda. Sem tam nějaký ten kontinet ale převážně je to z vody, z modré tekuté kapaliny. A to je svět, v němž žiju.
Mé ctěné jméno zní Julča a jsem malá kapka v obrovském oceánu.
Narodila jsem se na březích Antarktidy, ale čas mne odtamtud zavál až k břehům Jižní Anglie. Momentálně tu bydlím v malém zálivu u Plymouthu.
Od rána do večera pozoruji lidi, co se hemží na březích. Přicházejí a odcházejí, vlezou do vody a opět odejdou. někdy s dešníky někdy s klobouky na hlavě. Někdy přitom prší, někdy zase sněží a také svítit slunko je vidět.
Všechno přichází a odchází, ale já, malá kapka v obrovském oceánu zůstávám.
Občas mě popadne chuť podívat se někam jinam, pustím se skalnatého břechu a nechám se vlnkami unášet dál a dál a dál. Ale vždycky se mi zasteskne po domově. Vždy se vrátím k mé skalce a lidem.
Jmenuji se Julča a jsem kapka slané vody. Neřekli byste, že by můj život mohl být nějak zajímavý? Ale ano, můj život je vzrušující! jsem příšerně ráda, že jsem kapka slané vody.
Kapka slané vody, vždycky jsem si myslela, že můžu udělat cokoli a být kdekoli. Ale zatím jsem pokaždé jenom plula v moři a na pevninu se nikdy nemohla dostat... proto jsem se rozhodla to změnit právě v tento den!

Vklouzávám na velikou vlnu, vidím statisíce kapek jako jsem já, které už přistávají na břehu! na dlažbě, kde se procházejí lidé!
Jak vzrušující! valím se za nimi, jako šílená se vrhám do vlny.
Vlna proudí a najednou... Boom!
Jsem na dlažbě! Dokázala jsem to! jsem konečně někde jinde, už ne v moři!
Ale počkat! Co se to děje? Já mizím! Ne, pomoc! Já se rozplývám! Já už-

KONEC


A nyní vzdejme holt malé kapičce Julče z obrovského oceánu, která chtěla příliš mnoho.
R.I.P. Kapka Julča, budeme na tebe vzpomínat jen v dobrém.

Místo, které miluješ

7. června 2015 v 9:13 | Vendëa Lissësúl |  Stories
Miluji přírodu, když vylezu na kopeček za naším barákem a jdu kousek dál, spatřím kopce a rybník. Jdu ještě dál a apk už nevidím domy, žádnou civilizaci. Tedy až na ty elektrické dráty vznášející se nad mou hlavou. Ale když se nedívám nahoru, tak je nevidím.
Jdu dál, pokračuji vysokou trávou. Někdy je posečená, ale většinou pořádně dlouhá plná lučních květin a všelijakého hmyzu, který zrovna v lásce nemám, ale to vynechme...
Dojdu na hliněnou pěsinku, jež vede podél rybníka a dál. Když se vydám do leva, dostanu se na rozcestí dvou pěsinek, kde to výjimečně dobře znám. Ale pokud se vydávám do pravé strany, dostávám se na kraj neznámého lesa. Potom dál už jsem nikdy nešla, ale vím, ale někde tam vzadu už je silnice a také cedule KONEC města.
To mi připoméná, že bych to tam dneska mohla zajít trošku prozkoumat... Mnh, dobrý nápad!

Ale co nejvíc miluju je Skotská příroda.
Například tohle:


Není to naprostá dokonalost? Jo, tak tam někde se nachází místo, které miluji. Vlastně, celé Skotsko je místo, které miluji. Potom ale také miluji například tohle:


Reálná Středozemě! <3 Místo, kde chci strávit důchod, ale to už jistě všichni tady ví...

Těch míst je vážně mnoho, než bych je zde všechny vypsala, uběhlo by sto tisíc let a to určitě čekat nechcete, nemám pravdu? proto tohle musí stačit. :-)

Momentálně mi musí stačit příroda za městem, ale jen co to bude jenom malinko možné, odjedu na místa z obrázků! :-)

Kupička výmluv + ještě něco

5. června 2015 v 15:31 | Vendëa Lissësúl
Ahoj, vráňata,
Zase se vám sem Venda zatoulala a spatřila ten poděs!
V pondělí byl poslední článek! :O Chtěla jsem si dát facku a hned jsem usedla k novému článku. Jenže...
Nálada na povídku? Kdesi na Hawai a inspirace? Ještě spí...

Tak se vám tu dnes vyliju a pak půjdu umřít do vedra tam venku, kde to ode dneška do přibližného konce léta nazývám peklíčko šťávička a kečupek.
Aneb, jak se spolehlivě usmažit do 48 hodin. Nechci působit jako idiot, ale myslím, že už jsem to udělala... Dneska si fakt připadám jako jiej člověk... :P
Včera mi kámoška napsala, že- Ne! Ještě to říkat nebudu, když to není jistý.

Ještě dva týdny školy a pak! Juchůůůůů! <3 Já se nedočkám, to trýznění, ty útrapy, jenž nás v tom děsivém ústavu ještě čekají... To ne neúprosné! A kámoška si jede za dva týdny na dovču. :P
Ale až to vážně přijde! To bude! Volno! <3
Příroda! <3
Teplíčko -peklíčko s kečupem.
Volnost! Ta volnost! I'm free! <3
Neomezený čas na sledování Pp, Hobbita! <3
Miliarda minut času na blog a psaní celkově! <3
Moře! <3 <3 <3
Kytara! <3
Pozorování hvězd! <3
Pozorování mraků! <3
Boží noční vzdoušek! <3
Kytičky! <3
Sraz!!!!! <3 <3 <3
Český Hobitín! <3 <3 <3
Chalupa! <3
Travička! <3
Pohoda! <3
Relax! <3

And so so so more... <3
Simply... I love summer holidays! <3 <3 <3
Už je tu trošku přesrdíčkováno, nezdá se vám? :-D

A po prázdninách je ale to úplně nejlepší! ANGLIE! Líbající

Tak dobře, už by to stačilo. :D

Wheatfield

Sedím na gauči, venku jezdí auta. Teplo, vedro, v tílku sedím na našem zeleném gauči...
Do uší mi hraje oblíbená hudba a za oknem slyším ptáčky, auta a celkově... svět.
Upíjím Kofolu, opírám se o polštář a přemítám o všeličems...
O tom, co se stalo, co se ještě nestalo a co se právě teď děje...

Dnes jsem měla velice plodný den. Ve škole mne napdalo tolik nápadů, že by se z nich dala napsat samostatná kniha. Ach, jak já miluju tyhle dny inspirace. Měla bych se pořádně oslavovat! :)
Takže to tak vypadá na novou povídku, mno... Možná tak na Wattpad. ;) Ale jo! :)
Mám chuť hrát na kytaru, moc moc, ale nemám ostříhané nehty... A to mi to naprosto zakazuje. S neostříhanýma nehtama to prostě nejde...
Jů, Into The West! <3 I love this song! <3
Asi budu zpívat! :)
Už zpívám! :D
Už ne. :D

An ant with a water drop.

Nehorázně se na vás těším na srazu! :3 Moc a moc! Mám pro vás spešl překvápko, tak doufám, že dorazíte v hojném počtu, kdyby ne ještě ve větším! :3
Moje sestra se zbláznila.... Místo toho, aby si šla číst, jít ven, dělat něco zábavného, jde se V pátek!!!!!!! Učit! :O I just don't understand her....
Chápete to? :D
Já totiž vůbec.


No, OK! To by jako výplach mého mozku - slepičího, jak dnes řekl drahý pan učitel, stačilo. Mějte se fanfárově a mějte rádi mouchy! <3




Dáš si Fofolu?


Photography Dada « Rubrika | Dada a Ivka


Venda

Krajani v lese_11.díl

1. června 2015 v 18:22 | Vendëa Lissësúl |  Krajani v lese
Následujícího rána přiběhl do tábora nšich hrdinů morijský skřet...
Emanuel se děsivě vyděsil, až spadl z dubu, na němž přečkával svou strastiplnou noc. Žuchl to sebou do trdé hlíny a zadkem přímo na šišku. Oj...
Ale nezavřeštěl, jak by se od něj očekávalo. Skřet ho tak vyděsil, že nebyl schpen vydat jakýkoli zvuk.
Ale skřet, místo toho, aby Emiho vskutku rychle zabil, se schoval do křoví a zašeptal: ,,Shakatrogat..." A zacpal si uši.

Gandal, který tohle všechno klidně sledoval ze svého nocležniště (Čaroděj měl výhodu. Spal s otevřenýma očima, tudíž nebylo k poznání, zda spí či ne...), se velice podivil. odhrnul přikrývku a štrádoval si to vysokou lesní trávou a mechem ve svém propoceném plášti (Ani si nestihl nasadit šedý klobouk) k malému křoví, v němž se skřet ukrýval...

Dřepl si vedle a upjal na ukrytého pohled. Emanuel zatím nepatrně poodszoupil a zahleděl se mezi stromy do dáli lesa a posléze na zamračené nebe. Všechno napovídalo a naprosto zřejmě ukazovalo na blížící se pohromu... Zvanou bořka.
,,Dakka um?" zeptal se čaroděj. Emanuel na staříka se špičatým kloboukem (Který neměl, ale to je jenom drobnost..) vytřeštěně kulil bulvy, až mu jedna málem vypadla a zakutálela se do nedaleké ježčí nory.
,,Gandalfe, vy umíte jejich řečí?" optal se nakonec.
Když Gandalf viděl ve skřetově obličeji jakoukoli neschopnost mu odpovědět, pohlédl na Emiho a kývl hlavou. ,,Za těch mnoho let, co již vtrávím na tomto světě, chci říct ve Středozemi, jsem měl dostatek času naučit se prakticky všech řečí a nářečí jednotlivých národů, poznat všechny kultury a ochutnat veškerá národní jídla, z nichž mi bylo velice často špatně od žaludku..."
Emanuel valil oči, ,,Páni, vy jste mistr svého oboru,"
Gandalf škytl a posléze změnil téma, ,,Ale tento skřet nevypadá, že by chtěl škodit... Poznal jsem skřety natolik, abych mohl prohlásit, že tento se spíše bojí nás více než my jeho..."
Emi stále nechápal. ,,Takže oni můžou existovat i hodní skřeti?"
,,Neříkám, že je hodný," odpověděl jen tak ledabyle čaroděj a konečně si nasadil klobouk, ,,Ale momentálně příliš nebezpečný nebude. Jenom mi vrtá hlavou, jak se sem, u všech Vala,r dostal,"
Mladík krčil rameny.

V tom se probudil i Thranduil, jenž strávil celou noc se svým losem u vodopádu. prohlásil, že mu to tam připadá více jako doma v Temném hvozdě.
A to se na něm také podepsalo. Byl krásně odpočatý a zářil energií.
Ta se ovšem vytratila, jakmile spatřil Gandalfa totálně rozcuchaného a bez bot. I bez ponožek. Jen tak na boso.
,,Dobré ráno," řekl s neutrálním výrazem na tváři a opět místo opustil.

V tom skřet cosi zamumlal. Thranduil se bleskurychle otočil a vytáhl z pochvy svůj meč.
Skřet opět cosi zamumlal a Gandalf se usmál, ,,Konečně s námi komunikuje!"
Thranduil se zašklebil, ale ne tak, jak byste si představovali, že bude přitom vypadat...
,,Povídá, že se jmenuje... Hrubkosterch?" Gandalf se zarazil. Opět se skřeta na něco zeptal a poté pokrčil rameny, ,,Asi je to vážně Hrubkosterch,"
,,Sranda jméno," prohlásil Emanuel a kopl do šišky,
,,Prý se sem dostal přes jakýsi... vchod," zase řekl čaroděj a stále krčil rameny.
,,Ach, viděl Němce... Lekl se jich. A proto utíkal. Schovat se... A teď na ně chce povolat celou skřetí armádu..." přeložil Gandalf a vzal si do ruky hůl. Teď už byl komplet čaroděj level five.
Emanuel zneklidnil, když se kolem prohnalo zaburácení. Bouřka byla na cestě k počátku...
,,Doufám, že si bouři nevyberou jako skvělou příležitost k útoku..."

To bylo ale momentálně elfímu králi jedno. Odstrčil Gandalfa od keře a promluvil na skřeta: ,,Hejere herka guratmur mutra nerebtr," (Takhle tomu rozumněl Emanuel.)
A po chvíli vítězoslavně prohlásil: ,,Povolá celou skřetí armádu. Hodlá zlikvidovat nepřátele," potom ale pokrčil rameny, ,,Ale nemůžu zaručit, že přitom nepobije i nás..."
,,Je to risk," souhlasil čaroděj, ,,Ale když proti nim půjdeme spolu, mohli bychom přežít alespoň o několik dní víc!"
Emanuelovi se to příliš nezamlouvalo, ale nic nenamítal.

Hrubkosterch po dvou hodinách konečně opustil křoví a přijal mrtvou lišku, již mu nabídl jeden trpaslík.
Po celou dobu sezení kolem ohně v době bouřky s ostatními zarytě hleděl na místo, kde tábořili Němci a na tváři měl tak děsivý výraz, že ho zde ani nemůžu popsat. Třicet pět dní byste nespali...
Proto se od něj raději všichni drželi bezpečně daleko. I když neměl žádnou zbraň. (Jo, Gandalf ho prohledal. neumíte si představit, jak přitom trpěl... och, ten skřetí smrad.

Rozpršelo se... Tedy, začalo extrémě lít. Virch se jako pomatený proháněl po okolí a ohýbal stromy, až se lámaly. Zůstávání v lese se tedy projevilo jako značně bláznovská činnost, proto náš drahý Gandalf navrhl jedno extra dobré řešení a to bylo... ,,Půjdeme ven z lesa a schováme se někde jinde!"
A tak se prakticky celá elfí i trpasličí armáda s pár orly a našimi hrdiny přesunula na velikou rozlehlou loku u lesa. Tam už jim hrozilo nebezpčí jen jediné.
,,Prásk!" Z nebe vyšlehl ohromný žlutý blesk a trefil jednoho trpaslíka většího vzrůstu přímo do hlavy. Trpaslík se pomalu zkácel k zemi, celý ohořelý...

Všichni zbledli... Tohle bylot o jediné nebezpečí, které jim zde na louce hrozilo...
Načež se všichni rozběhli kasi dál.
Gandalf uchýlil celou tlupu kamsi do keřu někde v polích, ale Emanuel běžel bezhlavě dál a král Thranduil se třemi věrnými elfy si také nevšimli, že běží jinam, než by měli...
A tak se stalo, že se Emanuel a hrska elfů s jedním losem octli vedle vyhořelého domu. Byl to Emanuelův dům...

,,C-c-cože?" vydechl zdrcený mladík. Dřepl si na bobek a dal se do pláče. Do usedavého pláče, žal ze ztráty domova.
A tu chvíli tam přišel...
Postarší muž s šedými vlasy až po kolena s kostkované košili s fotoaparátem v rukou. A co neudělal?
No všechny si je vyfotil...
Brečící mladík, blonďák na losovi divně se koukající a další tři divné figuríny jako z porcelánu. A v pozadí hořící dům...
Celkový název mužovy fotografie...
,,děkuji za pěkný snímek," řekl a usmál se. Načež odešel a celou dobu foukal, hvízdal, či cosi tomu podobného...
Emanuel byl zdrcen...
Praštil pěstmi do mokré silnice, až si sedřel kůži. pěsti ho štípaly ale on stále mlátil a křičel, vzlykal, brečel... Za deště, sychravého dne, se čtyřmi elfy a jedním losem. Co víc, že ano?


Drazí, díky za čtení! A teď ještě taková perlička.
Koupila jsem si Bilba! V Dráčiku! :3