Krajani v lese_14.díl

21. června 2015 v 20:01 | Vendëa Lissësúl |  Krajani v lese
Vojsko Středozemě rychle postupovalo po široké planině. Za kopcem už se skrývalo vojsko Němců... Nepřátelé byli blízko. A Středozemané byli zticha, ztažení a bedlivě se věnovali pochodu.
Z elfího vojska nebyla slyšet ani hláska, z trpasličího funění a dupot. Skupinka vepředu - Gandalf, Thranduil, Smíšek. Čaroděj se ozhlížel po kopcích kolem, vnímal vlhkost a déšť. Znepokojeně pozoroval oblohu a také kopec, za nímž se měla gard anepřátel ukrývat. Už se těšil, až je všechny rozpráší, ale měl samozřejmě i obavy. Ano, i moudrý a velice starý čaroděj Gandalf dříve Šedý, momentálně Bílý a v budoucnu možná ještě nějakého jiného odstínu, může mít strach z velké bitvy. Obzvlášť ve světě, jehož součástí nebyl.
Při těchto myšlenkách mu vyplula na povrch jedna na mladíka Emanuela... Zhluboka se nadechl a rázně pokynul svému věrnému bělouši.

Zanedlouho se vojsko vážně objevilo. Tisíce vojáků stálo v řadách v nánosu bahna. Na rozlehlé plošině bez stromů, keřů, bez jakéhokoli porostu.
Gandalf prudce vyjel dopředu a postavil se před obrovské vojsko, nad jehož vrcholkem se tyčilo ještě několik set orlů enormní velikosti. Gandalf si odkašlal, přičemž se zvuk rozezněl po celém údolí, a pravil ohromně vysokým hlasem: ,,Tam dole na nás čekají nepřátelé, jaké neznáte. Buďte k nim nemilosrdní, chovejte se stejně, jako by to byli skřeti... Hlavně nedávejte najevo strach! A teď do boje!"
údolím zaburácel čarodějův majestátný hlas a vzápětí ohromné elfí vojsko stojící v první linii vyběhlo vstříc nepřátelským Němcům! Trpaslíci se vydali hned za nimi a ze zhora jim to jistilo velké množství orlů. Ti se střemhlav vrhali na nic netušící vojáky, kteří po nich sice stříleli z pušek, ale orli jim pušky šikovně vyhazovali z rukou a obratem je vrhali směrem ke Středozemanům.
Tudíž jste mohli spatřit elfa s puškou střílet na Němce. Zabíjeli je jejich vlatsními zbraněmi.
Jedna puška se dostala dokonce do rukou Smíška, který ji ovšem okamžitě předal jistému trpaslíkovi. Ten ji použil po svém. Namísto výstřelu otočil zbraň o třista šedesát stupňů a začal s ní mlátit Němce po hlavách!
,,Pic, pic, pic! A je po tobě, ty hnusnej flekatej hade!" křičel onen trpaslík a tímto způsobem pobíhel Němce kolem sebe. Bohužel mu pár minut poté někdo vrazil kulku do hlavy. Malý trpaslík se pomalu skácel k zemi. Jeho bezvládné tělo sebou škublo a v raně leželo na zemi - bez známky života, naprosto mrtvý.
Smíšek se při pohledu na trpaslíka ukrutně vyděsil. Sebral veškerou odvahu a dal se do běhu. Vyděšeně pádil shlukem, vyhýbal se letícím kulkám a přitom musel snášet prudký poryv studeného vichru v kombinaci s deštěm, opravdu nemilá kombinace...

Když vyběhl do maličko ridšího prostoru, zastavil se a rozhlédl se kolem sebe. Okolí pokrývala hustá mlha. Složitě rozpoznával nepřátele od přátel.
Hledal zbraně, hledal něco, čím by mohl napomoci k vítězství. Něco ...
,,Obří kláda!" Vítězoslavně sáhl na zem, před jeho nohama zrovínka ležela obří kláda, nejspíš ji tu upustil nějaký trpaslík.
Ozval se výkřik. Jemný ale přesto děsivý. To jeden z elfů právě padl.
Nebylo to daleko od místa, kde se hobit právě nacházel. Pevně stiskl kládu v rukou a nasadil odhodlaný výraz. Srdce mu sice bušilo hlasitě jako zvon na kostelní věži, ale Smíšek se rozhodl svůj strach překonat a postavit se nepřátelům tváří v trář.

Vykročil, překročil mrtvého trpaslíka s výrazem na tváři, který jasně říkal: Takhle jsem si zemřít nepřál...
Překročil spadlý elfí meč. Vzápětí si uvědomil, že by se mu mohl hodil. Sebral ho tedy, oprášil od nánosu bahna a písku. Prosekával si s ním mlhu, protože se bál... Bál se , že kdyby šel na náhodu, jistě by v mlze čekal jeden z Němců připraven si na mladém hobitovi pěkně smlsnout.
Smíšek šel, rázný krokem postupoval po bitevním poli. Kolem sebe slyšel nejasné výkřiky, úryvky z elfštiny, z trpasličí řeči a byl rád, že hlas Gandalfa Bílého tu ještě nezazněl a modlil se, aby nezazněl nikdy...
Pevně svíral elfí meč ve své levé ruce celé zpocené, z rukou mu v jemných malých kapičkách kapal pot k zemi. V druhé ruce svíral kládu připraven s í okamžitě někoho sejmout po hlavě. V duchu si představoval, jak by takovýto střet probíhal...

Najednou se to stalo... Před naším malým drahým hobitem se začal někdo vynořovat.
Smíška překvapilo, že z dálky vypadá relativně malý, na to jaké obry tu potkával... Osoba měla na hlavě zelenou helmu, oděna ve stejném flekatém oděvu, jaký tu měli na sobě všichni Němci. Na nohou ale něměl ony tlusé tmavé a rozpárané boty... Nýbrž byl docela bosý... A chodidla pokrytá chlupy, po nichž stékaly proudy krve.
Byl to Pipin.

Smíšek začal pomalu vydechovat a nadechovat. Po chvíli už to nešlo, hobitovi už prostě klidně dýchat nešlo.
Jakoby se začínal dusit, jakoby jeho tělo mělo každou chvílí puknout.

Stiskl meč, pohlédl na nebe, zvřel oči. Chvilku na sebe nechal padat kapičky deště, ale pak si uvědomil, že jeho nejlepší kamarád už není. Smíšek už nejlepšího přítele neměl.
Tohoto hobita nenáviděl, z celého srdce ho nenáviděl. A chtěl ho zabít. Chtěl s ním skoncovat.
,,Ty už mi život kazit nebudeš! Ty odporná hobití kryso!" Smíšek se rozeřval z plna hrdla a na Peregrina Brala se s napnutou rukou a nožem v ní vrhl!
Napřed hodil obří kládou, která ale Pipinovo rameno o pár centimetrů minula.
Smíšek se našval, zakřičel: ,,Teď okusíš dotek smrti!" Už byl necelé dva metry od Pipinovy hrudi. Každou chvíli se měla ostrá elfí čepel zapíchnout do hobitova srdce. Každou chvílí měl Peregrin padnout k zemi mrtvý, skácet se jako topol. Zůstat navždy bezvládně ležet a už nikdy se neprobudit! To měl být jjeho osud.

Jenže v tu ránu, pár centimetrů před Pipinovou hrudí, se Smíšek zastavil...
Vydechl. ,,Já to nedokážu,"
Hleděl svému nepříteli do očí, jeho svítivě modré oči tentokrát žhnuly do temnoty.
Smíšek hleděl na jeho hnědé kudrnaté vlasy pokryté vrstvou bahna a vody. Hleděl na Peregrinův neutrální výraz ve tváři.
,,Tak to udělám já," pokrčil rameny Pipin, vyrval Smíškovi z ruky dýku (Vlastně ji ani nemusel vyrvávat, Smíškova ruka byla tak povolená, že dýka téměř vypadla sama...) a ...


Příští díl bude závěrečný, následující by měl být epilogem a tím pádem uzavřením této povídky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 22. června 2015 v 19:13 | Reagovat

Nenávidííííím těěěěěě! Nenávidím! Ošklivý, očklivý zlý a hnusný elf. Moooc ošklivý elf. Mám teď problémy se spaním i normálně, ale po tomhle? Oficiálně s tebou nemluvím :-P
Jak nás můžeš takhle mučit?

2 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 23. června 2015 v 7:12 | Reagovat

[1]: Jujda, ale ale, Irith :D Příště tu máš poslední díl, to teprve budeš mít noční můry, :-D
Já ráda mučím hobity.

Ne, to bylo hnusný, uznávám :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama