Krajani v lese - poslední díl

30. června 2015 v 13:02 | Vendëa Lissësúl |  Krajani v lese
Peregrin se kamenným a zároveň zlověstným pohledem zadíval na svého bývalého nejlepšícho přítele, který ho za nejlepšího přítele již nikdy asi považovat nebude...
Smíšek zavřel oči. Pipin se napřáhl a sekl... Prudké seknutí.
A zavřel oči.

Otevřel je teprve, když ucítil pach krve řinoucí se ze Smíškovy rány na rameni. Dlouhé proudy krve se valilypřes hobitovu paži a pomalu kapaly k zemi. Pipin najendou zůstal stát jako přimrazený.
Smíšek této situace využil, otočil se a upaloval pryč. Držel si přitom druhou rukou svou ránu a myšlenky se v jeho hlavě momentálně nenacházely. Byl totálně rozrušený, vyděšený k smrti. Nemohl s ena nic soustředit, nohy ho přestávaly poslouchat, začínaly mu dřevěnět, klátily se mu a náš drahý hobit Smělmír začínal ztrácet rovnováhu. Nohy ho vedly kamsi, kam nemínil chodi. Do široké strouhy na kraji pole.
Tam pod stromy Smíšek padl do vysoké trávy a zaúpěl bolestí. Odkryl ruku a shlédl svou ránu, nemohl se na to ale dále dívat, pohledem odsunul o kousek dál.
Po chvíli si všiml, vody proudící mu pod nohama. Zdravou rukou nabral do dlaně trochu vody a ránu si pořádně omyl. Štípalo to nesnesitelně a Smíšek měl co dělat, aby se nerozkřičel na celé kolo. Obličej rudý jako uvařené rajče, ruce opuchlé, bolest svíjející ho do křečí. Smíšek se opřel o sráz a zrychleně nadechoval a vydechovat. V ráně mu tepala krev, tekla do potůčku a mizela v dáli v proudech...
Smíšek zavřel oči, vybavil si ty chvíle, kdy byl Pipin ještě jeho nejlepší přítel. Vzpomínal na chvíle, kdy spolu utekli do temného Fangornu a setkali se s Enty. Vzpomínal na chvilky před rozhodující bitvou o Prsten. Vzpomínal na palantír. Myslel si, že palantír bylo to nejhorší, co ho v životě potkalo. Ale najednou se to jako pravda nejevilo.
Nejhorší věc v hobitově životě byla zrada jeho vlastního nejlepšího přítele a bratrance v jedné osobě. Pipina Brala...
Smíšek položil hlavu do dlaní a tiše vzlykal. Nedokázal se přes to přenést, nedokázal unést tu tíhu nesnesitelně těžkého břemena, které mu na záda Pipin naložil.

Zem náhle začal tepat, Smíšek cítil tlak ve svých žilách, cítil pohyb v zemi.
Otřel si rukávem obličej a pohlédl na místo, odkud zvuk vycházel.
A tam byl...

Pipin stál přibližně deset metrů od k smrti vyděšeného Smíška a stále se více a více přibližoval. Každým krokem byl blíž a blíž. Smíšek zatajil dech. Slzy z očí jemně dopadaly na zcela promočené kalhoty. Smíšek si v celém tom rozhořčení, rozčilení a roztržení sedel rovnou do vody a vůbec si toho nevšiml. V takové chvíli ho nezajímalo vůbec nic.
Kudrnatý hobit s dýkou v ruce se přibližoval. Blíže a blíže. Ale pět mětrů od Smíška se zastavil, prudce sebou trhl a zavřel oči.
Zbraň pomalu vyklouzla z jeho zpocených rukou a přistála ve zdupané trávě. Pipin oči opět otevřel.
Najednou v nich ale Smíšek spatřil něco jiného. Dřívě tam spatřil zlobu, touhu po smrti, prostě skřetí oči. Pipinovy skřetí oči se ale náhle proměnily...
Proměnily se na nicotu. V hobitových očích jakoby se neskrývalo nic. Působily dojmem prázdnoty a ničeho. Ale přesto pořád měl bulvy a modré tečky uvnitř.
Smíšek se zachvěl, když se Pipin začal sklánět k zemi. Podřepl si.
Kolem obou hobitů se prohnal lehký poryv studeného větru a řádně oběma pročechral kudrny.

A v tu ránu Smíšek v jeho očích spatřil něco, co by nikdy nečekal...
V Pipinově tváři se objevil soucit.

,,Smíšku," zašeptal najednou Pipin Bral.
Smíšek zavřel oči. Jeho ruka povolila a náš malý hobit upadl do bezvědomí...


***


,,Smíšku!" Smíšek pomaličku otvíral oči. Ležel na zemi, v udusané trávě. Nad ním se skláněl Gandalf, hladil ho po tváři a cosi šeptal.
,,Gandalfe!" Smíšek vykřikl, zvedl se a se slzami v očích čaroděje objal. ,,Zdálo se mi, že na mně mluvil..."
,,Já?" ozvalo se najednou za čarodějovými zády.
Byl to Pipin...
Smíšek málem opět omdlel, ale udržel se v bdělém stavu.
,,Co tu děláš? Co si myslíš?" Gandalf se na Pipina rozkřičel. A ten se, bylo to k neuvěření a všichni na něj zírali s otevřenými ústy, rozplakal...
,,Chtěl bych se moc omluvit, slova nedají vyjádřit můj smutek. Já vím, že můj skutek je nenapravitelný, ale já nemůžu... prostě to nejde. Nemůžu umřít, pokud se na mě bude Smíšek zlobit..." vykoktal Pipin, překousával přitom své slzy.
,,Pipine..." vydechl Smíšek, nevěděl, co na to povědět.


***

Po dvou hodinách Pipova vysvětlování, pláče a výkřiků se oba hobiti konečně objali. Smíškovo drce sice stále pochybovalo, ale Pipinův hlas mladého hobita nekonečně dlouho utěšoval, že se Smíšek odhodlal.

A tímto končí náš příběh.

Příběh války v lidském světě, kterou Středozemané nakonec vyjráli na plné čáře. Tento boj zůstal navždy nevyjasněn a nepochopen lidskými historiky. Jediný, kdo pravdu doopravdy zná, je naše posádka věřných bojovníků v čele s Gandalfem, Thranduilem, tragicky zesnulým Dáinem a hobity Smíškem a Pipinem, mezi kterými už to nikdy nebylo úplně jako dřív,a le po letech se z nich opět stali přátelé na život a smrt. Jejich hobití vylomeniny, o nichž Smíšek napsal knihu, - záviděl Frodovi a Bilbovi, proto si sepsal vlatsní - zůstaly navždy legendární a nezapomenutelné.

EPILOG


Po padesáti letech...

Starý Smíšek Brandorád přišel navštívit svého letitého přítele a bratrance v jednom hobitovi - Pipina Brala.
,,Pipine, pamatuješ si na náš boj v lidském světě?"
,,Ach ano... Emanuel... Byl to dobrý chlapík,"
,,Víš, chtěl jsem ti říct. Naše přátelství tím bylo velice pozměněno... Chtěl bych vědět, co tě k tomuto činu vlastně přivedlo?"
,,Viděl jsem jasnou prohru. Viděl jsem neúspěch, úspěch byl na straně Němců. Tak jsem se k nim přidal. Nějak jsem si nepřál stát ve vojsku poražených... Moc se omlouvám, Smíšku..."

A Smíšek se usmál. ,,Už je to za námi. Pojďme nakrást nějaké jahody!"
Pipin se usmál. ,,Jo!" Zvedl se, v tu ránu mu rupla hůl a oba hobiti sjeli smíchy k zemi.
A pokud neumřeli, svíjejí se tam dosud.



KONEC


Tímto vám děkuju moc za čtení, tohle je konec Krajanů v Lese. Snad se vám tato neobvyklá povídka líbila. :-)
Děkuji všem za čtení a komentáře! Jste skvělí! :-)
;-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 30. června 2015 v 13:44 | Reagovat

Píšu to nerada, ale nakonec mě konec nějak... zklamal...
Jednak jsem čekala že se Pip tou dýkou zabije, druhak bych čekala emotivnější scénu "bratranci si odpouští" a hlavně nějaké... prozaičtější a možná i uvěřitelnější vysvětlení Pipovy zrady.

Ale povídka se mi moc líbila, jen tak dál, píšeš hezky!

2 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 30. června 2015 v 13:51 | Reagovat

[1]: Já ho nechtěla zabít, bylo mi to líto. :/ Ok, díky za názor. :)

Děkuji, psát dál určitě budu. :-)

3 Irith Irith | Web | 30. června 2015 v 14:06 | Reagovat

[2]: Ne zabít, mňo, něco mě napadlo, ale asi je to trošku ohrané. Ale bylo by to akčnější a také mě napadlo vysvětlení Pipovy posedlosti.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama