Vodopád nádhery

16. června 2015 v 14:50 | Vendëa Lissësúl |  Můj výplach mozku
Procházím se po travnatém břehu, kam s epodívám, vidím zelený koberec. Stébla trav jen tak ledabyle rostoucí vedle sebe.
Stoupám do mírného kopečku, na němž už na mně čeká dřevená chaloupka s doškovou střechou a starými oprýskanými okenicemi. Ovšem mé nohy nesměřují na toto místo. Pokračuji tedy dál...
Jdu, tentokrát opatrně našlapuji na hliněnou cestičku plnou nepatrných kamínků, jen stěží zahlédnutelné. tato cesta mne vede k cíli.
Dunivý zvuk již z dáli slyším. Škrábu se po šedavých kamenech nahoru, shlížím doleva na rozlehlé jhezero.
Hnedle na první pohled působí ledově a studeně, bílá pára stoupá z vod a mizí v nebi, v oblacích bílých jako snížek.
Dunění nabývá na intenzitě, čím dál silnější, hlasitější...
Přeskakuji drobný zchátralý plůtek a už stojím ve vysoké tentokrát tmavší trávě, která mne řeže do lýtek.
Dole v hlíně spatřím dva chrobáky, jež si valí svou kuličku do svého úkrytu.
Usmívám se a přeji jim hodně štěstí.
Dunění zesiluje.
Přede mnou do výšin stoupá vysoká skála, šdý balvan porostlý lišejníkem. Mravenci po něm lezou.
Začnu skálu obcházet.
Čím dál pokračuji, tím méně svých myšlenek slyším.
A po chvíli už dunění převyšuje můj vnitřní hlas...
Vlatsní myšlenky neslyším, ale zato vidím vysokánský vodopád padající z ještě vyšší skály, která se pevně přilepuje na onu, kterou jsem obešel.
Svítivě zářivá voda padá dolů do jezera, kde se mění v šumivou pěnu, vypadá to tam jako v koupelně.
Jen do toho skočit a pořádně se vykoupat!
pruská voda cestou z výšin strhává trávy vyrůstající na úbočí skály.
Takový silný živel a přitom je tak úchvatný...
Pomalu scházím podél vodopádu, klekám si vedle jezera. Kousek od místa, kde pěnivá voda vytváří svou šumivou pěnu.
Tam strčím ukazováček do vody.
Br, je studená. Přesto mne ale láká.
Sundávám si košili a špičku palce u nohy pomalu smočím ve vodě. Vodička je sice ledová, ale tak průzračně čistá, vidíme až na samé dno, kde rybičky plavou mezi řasami vlnícími se do rytmu vody, že mi to nedá. Musím tam vlézt a okusit vodního života...
Ponořím celou nohu, vzápětí druhou, nakonec tam skočím celý.
Prvotní šok mne opustí a odejde do lovišť téměř okamžitě.
Před mými zraky se totiž na kopci za jezerem ukáže nádherný západ slunce. Takový jsem ještě nikdá nespatřil...
Studenost vody okamžitě odešla stranou, dokonalost ji vystřídala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | 17. června 2015 v 12:49 | Reagovat

Já ti tvoje lyrické povídky miluju! Fakt dobré.

2 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 17. června 2015 v 14:06 | Reagovat

[1]: Já vím. :-) Psala jsem ji pro tebe. Děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama