Červenec 2015

Naše společná povídka

29. července 2015 v 20:05 | Vendëa Lissësúl

Ahoj! Dneska tu mám první samostatný díl naší společné povídky s Ann. Odteď bude vždy každá psát jeden díl. Tohle je můj první! :-) Doufám, že s evám líbí a budu se snažit ještě delší. :-)

Bilbo se do dlouhé době konečně posadil do svého křesla, do jedné z mála věcí, které v jeho noře po zásahu ostatních obyvatel Kraje zůstaly. V té chvíli si vzpomněl na všechny události posledních třinácti měsíců - neočekávaný dýchánek, cesta k hoře, bitva a nakonec zjištění, že byl předpokládaný nebožtík.
Na malého hobita jako je Bilbo to bylo opravdu příliš mnoho událstí a tím pádem vyčerpáním okamžitě usnul, přestože byly teprve tři hodiny odpoledne. Probudil se až když den minul poledne, slunko už stálo velice vysoko a před brankou slyšel povyk krajanských dětí - hobiťat.
Bilbo se zvedl z křesla, rozespale zamžoural a vyšel ven před noru. Do obličeje mu zasvítilo teplé sluníčko, jež ho okamžitě probralo. Bilbo spatřil před brankou na zelenkavé trávě poskakujícího Pipina Brala s jeho bratranci Smíškem a Frodem. Náš drahý Bilbo je chvíli pozoroval, až tehdy když Pipin prudce narazil do vrátek a rupl pant, vykročil a rázným hlasem prohlásil: ,,Ví vaši rodiče, co tu tropíte?" Všichni tři se uklidnili.
,,Naši rodiče jsou pryč," odvětil tiše Pipin a ukázal na Smíška.
,,A tvoji?" chtěl vědět Bilbo od Froda. Frodo ale neodpověděl, pouze sklopil hlavu a mlčel.
,,Pane Bilbo, oni už nežijí..." odpověděl nakonec smutně Smíšek.
Dlouho bylo ticho, až nakonec Bilbo promluvil: ,,Omlouvám se, to jsem netušil... Mohl bych vás nyní pozvat na kousek trpasličího koláče? Zbyl mi ještě od trpaslíků,"
Hobiti nadšeně přikývli a všichni čtyři se přesunuli do nory.

***

,,Nu a co tu tedy pohledáváte?" zeptala se starostka znovu a pečlivě si obě dívky přejela pohledem.
,,Zabloudily jsme v dešti a tento pán nás dovedl sem." začala Kriss a ukázala na staršího pána s fousy a holí. ,,I naše psy," dodala Lucy, ,,které tu tedy ovšem nikde nevidím..."
,,Graysone," Starostka se přísným tonem obrátila na muže s holí. ,,Kolikrát jsem ti říkala, že sem nemáš vodit cizí lidi!" Vzápětí se otočila, usmála se na holky svým nuceným úsměvem a zmizela v domě. Zněla trochu jako by byla mužova matka.

Nic se nedělo a tak si holky řekly, že si trochu projdou město a nakonec ho zase pěkně opustí. Šly všemi možnými uličkami a po mostcích. Prošly také kolem jednoho zvláštního obchůdku se starožitnostmi až opět narazily na onoho muže s holí. Až na to, že tentokrát už tu hůl neměl...
,,Slečny!" vykřikl udýchaně. ,,Tady jste! Nacházím vás po celém městečku!" Muž zněl radostně z toho, že holky vidí. ,,Potřebuju vám něco říct. Je to extrémně důležité a očekávám od vás absolutní diskrétnost," dodal. ,,Za mnou!"
Holky ho tupě následovaly, jelikož byly nesmírně zvědavé, o co tu jde. Chtěly to okamžitě vědět, tohle místo jim nedalo. Muž je dovedl do jedné slepé uličky, na jemímž konci stály dvě lavičky proti sobě.
Na jednu z nich se posadil on a na druhou Lucy s Kriss. ,,Mno, začněme tím," počal své vyprávění muž, ,,Že se vám představím. Jmenuji se Grayson Grey, ale doopravdy jsem čaroděj Gandalf Šedý ze Středozemě. A asi mne znáte,"
Kriss pozdvihla obočí a Lucy sevřela rty. ,,Cože?" vylezlo z ní nakonec.
,,Já vím, že vám to teď asi připadá jako bláznovství, ale všichni obyvatelé toho Middle Townu jsou postavy ze světa Středozemě! Tak například: Gabriela, starostka města, je Galadriel - mocná čarodějka. Jsou tu další, je jich tu mnoho," řekl s nadšením Grayson.
,,Jak jste an to přišel?" chtěla vědět udivená Lucy.
,,Grayson, říkejte mi Grayson,"
,,Dobře, Graysone, jak jste na to přišel?" zopakovala svou otázku Lucy.
,,Mám prastarý šedý špičatý klobouk. Když ho smočíte ve vodě, ukážou se na něm staré příběhy ze Středozemě. Dostal jsem ho už dávno, ale vím, že je kouzelný! Tohle přeci normální klobouky nedělají, že ne?"
Grayson byl celým svým vyprávěním totálně nadšený, hltal každé své slovo. Očividně tomu všemu věřil ze všeho nejvíc...

Co dokáže jablko

27. července 2015 v 17:00 | Vendëa Lissësúl |  Něco jiného
Ahoj všichni! Omlouvám se za neaktivitu a za to, že nečtu vaše blogy. Mám teď krušné období, pořád někde jsem a někam jezdím. Jsem ráda, že jsem si apoň našla čas na tuhle malou kravinku, kterou jsem vymyslela dneska při výstupu na rozhlednu. ;-)
Příští týden už budu O.K.! :-)

Enjoy it!


Začalo se zatemňovat, obloha černala a ze západu přicházel podivně vyhlížející fialový kouř. Něco se blížilo, něco přicházelo...
Vše utichlo, ptáci přestali zpívat, celou zemí se rozhostilo hrobové ticho a klid. Tej ovšem trval pouze okamžik.
Temnota zahalila celou krajinu, kopce, hory, lesy, potoky - voda se zastavila, vzduch počal páchnout jakousi podivnou pachutí. Zkaženost.
Svět se promněnil na veliký chuchvalec černého klubka vlny.
Vtom se ale něco přihodilo...
Z východu vyšlehl zářivě bělostný paprsek, po chvíli další. Pohlcovaly tmu jako hadi své oběti. Jakoby se světelná záře chtěla temnotě postavit a skoncovat s ní.
Netrvalo dlouho a černočerná temnogta s fialovým nádechem počala bitvu s bělostnou září. Jenomže jejich síly byly vyrovnané... Zdálo se, že v tomto souboji nebude vítěze ani poraženého. Spíše bude souboj trvat navěky...
Bylo by to takhle opravdu bylo, pokud by se ovšem nestalo, co se přihodilo.
Doprostřed všeho dění - na jednu nepříliš rozlehlou louku plnou temně ztmavlé trávy - padlo velké zelené jablko. Nic víc, pouze jablko. Ale v tu ránu se vše utichlo.
Obě bojující strany jakoby si daly pauzu ve stejnou chvíli.
Zelené jablíčko pouze leželo na zemi, ale přesto z něj vyzařovala jakási neviditelná energie, jelikož temnota s fialovým nádechem i světelená záře se začaly pomalu ale jistě rozplývat do vzduchu až nakonec úplně zmizely do ztracena...
A tak se stalo, že pouhé zelené jablíčko vyřešilo spor mezi dvěma mocnými stranami a tím pádem vyřešilo celou situaci. Do země se navrátilo normální světlo, vše opět získalo svoji barvu a vše se uvedlo do původního stavu.
A ono jablíčko?
Jakosi magickou blánou odešlo z našeho světa.

Společná povídka s Ann 2. díl!

24. července 2015 v 8:19 | Vendëa Lissësúl and Ann |  Stories
Mezi stromy se začaly vynořovat nějaké podivné domky. Na první pohled byste si jich vůbec nevšimli, ale poté už jste viděli, že do přírody rozhodně nepatří. Lucy se naklonila ke Kriss. ,,Tohle vypadá jako nějaké hobití nory!" řekla.
,,Ale prosímtě," odmávla Kriss.
,,Tohle se mi nelíbí," řekla, když uviděla, jak lidé a další podivní tvorové, které nedokázaly určit, pomalu začínají vycházet ze svých obydlí a pozorovat je.
,,Nejsme tu zvyklí na návštěvy," vysvětlil náš průvodce. ,,Sem nikdo nechodí,"
My už stály uprostřed bohatě zabydlené ulice, všude kolem podivně vyhlížející domy. Každý byl úplně jiný. Jakoby je snad nestavili lidi, pomyslely si holky. Přímo proti nim u nejspíš největšího domu v okolí stála žena v letních šatech s dlouhými světlými vlasy. Něco tu nesedělo, tu ženu už někdy předtím viděly. Ale z jejího přísného výrazu usoudili, že nebude vhodné se na to vyptávat.
Žena je strohým hlasem přivítala: ,,Co vás přivádí do Middle Town?"
,,Middle Town?" ozvala se překvapeně Lucy. Žena se na ni nechápavě podívala. ,,Něco je snad špatně?" otázala se.
Kriss honem zachránila nepříjemnou situaci. ,,To nic, jenom jí přišlo něco povědomé."
V tu chvíli pochopily, že něco an tomto místě určitě nesedí... Ale co?

,,Omlouvám se, ještě jsem se nepředstavila. Jmenuji se Gabriela Light a jsem starostka Middle Town."


Příště už začnou být delší. Tohle je ta rozjezdovka. ;-)

Praha - pokračování

19. července 2015 v 13:42 | Vendëa Lissësúl |  Moje postřehy

Pokračování naší cesty do Prahy spolu se spoustou poznatků o Středozemi a kořenech obecně! :-)


Povídka od Irith

19. července 2015 v 12:35 | Irith
Irithina verze 14. kapitoly Krajanů v lese. :-)

Peregrin Bral klečel na zemi ve velitelově stanu. Vysoký Němec trůnil v křesle u vchodu a pobaveně půlčíka sledoval. Pipin měl hlavu v dlaních. Třásl se jako osika. Po tváři mu tekly slzy. Několikrát se chtěl zvednout a utéci, ale Němec mu to nedovolil.
Je po všem, ubohý půlčíku. Po všem. Říkal hlas v jeho hlavě. Sauronův hlas.
Ano, tam ve Středozemi jste mě porazili. Ale zde mě porazit nemůžete. Můj život už nezáleží na Prstenu. Zde jsem svobodný.
Pipin se ještě více roztřásl. Pamatoval si na ten den, kdy se to všechno tak pokazilo. Kdy ho Sauron ovládl. Tenkrát v lese, když našel lorienský lístek a potom i cestu, jak se dostat sem, do toho druhého světa. Pamatoval si na bolest, když ho německý voják postřelil. Pamatoval si i na Něho, když k němu v smrtelných křečích přistoupil a vyléčil ho. Vyléčil, ale za obrovskou cenu. Od té doby byl Pipin Jeho otrokem. Plnil Jeho rozkazy, které mu dával, když mu pronikal do myšlenek. Sauron totiž neměl tělo, nebyl to Někdo. Byl jen entita, temný stín řídící nenávist a válku v srdcích Němců. Jen pár lidí vědělo, co je On zač. Že je Sauron, který v posledním záblesku agonie unikl do tohoto jiného světa. Věděl to velitel. A věděl to i Peregrin Bral.
Dobře jsi vykonával moje rozkazy. Přivést sem toho zpupného krále elfů. A pak je přimět dovést do tohoto druhého světa celou jejich armádu. To bylo velice chytré. Možná tě potom všem nezabiju. Možná si tě nechám jako domácího mazlíčka. Přeci jen nejsi tak úplně k ničemu.
Pipin věděl, že by měl cítit radost, ulehčení. Ale hluboko uvnitř v něm přeci jen zůstával zdravý hobití rozum. Půlčíci totiž byli neuvěřitelně odolní a nepodvolovali se tak lehce jako jiné rasy. A tento nezdolný rozum, toto… hobitství mu pořád před očima promítalo hrůzné obrazy války. Zraněný král elfů, slibující, že ho zabije. Gandalf s tím melancholicky klidným úsměvem. Mrtví, všichni mrtví. Elfové, lidé, trpaslíci, skřeti a orli. Rány německých zbraní. A… Smíšek. Smíšek, který se v bolesti odvrátil, když poznal, že je Pipin zradil.
Vítězství už je nedaleko. Tvoji bývalí přátelé nemohou vyhrát. Má síla je nezlomná.
Pipin někde hluboko uvnitř tušil, že mu Sauron lže, ale obrazy krve, války a smrti, které mu On promítl před očima, ho srazily až na dno zoufalství. Mrtvý Gandalf, mrtvý Smíšek, mrtví všichni.
Pipin se pokusil ještě naposledy vzbouřit. "To není pravda! Nevěřím vám!" vyjekl.
Slyšel v hlavě Sauronův smích a cítil, jak promluvil jeho ústy.
"Přineste chlapce."
Němec se ušklíbl a zvedl se, aby vyšel ven vydat pár rozkazů. Vzápětí přiběhlo do stanů několik vojáků s nosítky. Na nich ležel Emanuel. Byl mrtvý.
Pipin se na něj v hrůze podíval. "Ne…" zachraptěl a vzápětí zařval bolestí, když ho Sauronova mysl sevřela.
Sežehl jsem ho bleskem. Projevil tu drzost stavět se mi na odpor. Raduj se, naše vítězství je nadosah. Ten kluk je mrtvý a brzy budou mrtví i ostatní. A ty se o to postaráš.
Pipin měl pevně zavřené oči a hryzal se do rtu tak úporně, že mu po bradě začal stékat pramínek krve. "Prosím, prosím, prosím."
Není žádná naděje. Kdo se ke mně nepřidá, zemře. Dnes chystáme velký útok. Budeš tam i ty.
"Ne, prosím, ne. Znovu ne. Já už tam nechci. Prosím," šeptal Pipin v křeči.
Vzdej to, nemáš šanci. Ovládl jsem tě, jako jsem ovládl i jiné, jsi zcela v mé moci. Máš jen jedinou možnost, poslechnout. POSLECHNOUT.
Pipinovi najednou zmizel z tváře jakýkoliv výraz. Otevřel oči. Tvář mu ztvrdla.
Nepřátelé už jsou strachem bez sebe. Toto bude konec. Jejich konec. A ty, jim k tomu pomůžeš.
"Co mám udělat, můj pane?"
Zabij je. Konečně je zabij. Elfího vůdce a tvého kamarádíčka.
Pipin nebyl schopen cítit lítost, strach, nebo cokoliv jiného. Sauron měl pravdu. Byl jím ovládnutý. Patřil jen jemu.
"A co čaroděj?" zeptal se.
Zůstane sám, vyřídím to s ním později.
"Ano pane, jak si přejete."
A teď běž, můj drahocenný půlčíku. A pamatuj, že když splníš svůj úkol, možná tě nechám žít. Bude to tvá odměna.
Pipin se zvedl a v očích měl smrt.

"Ale proč?" zakvílel Smíšek a podíval se na Gandalfa. "Proč by to dělal? Proč by nás zradil?"
"Musíš si uvědomit, milý hobite, že Pipin už není ten milovaný půlčík, jakého jsme znali, jakého jsi znal. Změnil se."
"Je jedno, proč! Důležité je, že to udělal. Zradil nás. Málem mě kvůli němu zabili!" prohlásil Thranduil se špatně skrývaným bodnutím sebelítosti.
"Ne, musel mít nějaký důvod. Pipin by nikdy…"
"Ale tohle už není Pipin. Zapomeň na něj. Nezaslouží si tvou lásku," laskavě řekl Gandalf a pohladil vzlykajícího Smíška po hlavě.
"Dnes bude další bitva, poslední. A v ní zvítězíme. A já, já ho najdu a zabiju! Konečně," pronesl král elfů.
Smíšek se otřásl.
"Smíšku, musíš to pochopit. Už není tvůj přítel. Kdyby tě našel, zabil by tě. Takže musíš dřív najít ty jeho."
"Ne, to ne!" zaprotestoval Smíšek.
"Ano. Pamatuj, že kvůli němu zemřel Emanuel. To je to jediné na čem záleží. Kvůli němu Emanuel zemřel."
Ve Smíškovi najednou bodl osten nenávisti. Byla to pravda. Emanuel byl mrtvý. Ale… Podíval se na Gandalfa a Thranduila a násilím potlačil svůj strach i lásku k Pipinovi. Žádné ale. Jeho bývalý kamarád nesmí spatřit další východ slunce.

Obě vojska se seřadila a čekala na povel k útoku. Zfanatizovaní Němci i zoufalí obyvatelé Středozemě. Útok na sebe nedal dlouho čekat. Stačila minuta a bitva začala.
Pipin sevřel meč. Raději se se svými protivníky utká mečem, než těmi divnými zbraněmi, co používali Němci. Nechápal je a neměl je rád. Proplétal se mezi bojujícími vojáky. Plazil se po okrajích bitevního pole. Byl dokonale klidný. Naprosto odhodlaný vykonat svůj úkol. Jeho plán byl prostý. Musí se pokusit odlákat Thranduila a Smíška dál od bitvy. A hlavně dál od Gandalfa. Na něj nestačí. S elfem a Smíškem si starost nedělal. S pomocí svého pána to určitě zvládne.
Vyhnul se Němci, který na něj v zápalu boje pokusil zaútočit. A rozeběhl se dál. Konečně v davu zahlédl parohy Thranduilova losa. Prosmýkl se k němu. Elfí král bojoval ze hřbetu svého domácího mazlíčka. Smíška Pipin nikde neviděl, ale ani Gandalfa. Teď nebo nikdy.
Peregrin se rozeběhl přímo ke zvířeti. Skrčil se na zem, podklouzl pod jeho břicho, zezdola bodl a zase vyklouzl na otevřené prostranství.
Los zaržál a vzepjal se. Na to hobit čekal. Znovu napřáhl meč a sekl. Čepel se zabořila do krku obrovitého zvířete a přeťala mocnou tepnu. Los s sebou zaházel a Thranduil z něj spadl na zem. Stačila chvíle a zvíře bylo mrtvé.
Thranduil se vztyčil a zadíval se na malou postavu před sebou.
"Neříkal jsem, že tě příště zabiju?" štěkl na něj Pipin a pohrdavě kopl do mršiny losa. "A tohle byl jen začátek," dodal a rozeběhl se pryč.
Král zařval a vrhl se za ním.
Pipin kličkoval a vyhýbal se bojujícím vojákům. Uskakoval a shýbal se. Pořád se dral dál a dál k okraji bitevního pole. Thranduil se pln zášti a vzteku hnal za ním a v běhu vytahoval svůj dlouhý meč.
Pipin konečně vyběhl z válečné vřavy. Zastavil se na loučce na kraji lesa. V tváři se mu zračil absolutní klid, když se obrátil ke svému pronásledovateli.
"Zabiju tě! Konečně!" vyprskl elf a postavil se proti němu.
"Uvidíme," šeptl Pipin a zaútočil.
Hobit měl oproti vysokému, boji příliš nenavyklému elfovi rozhodně výhodu hbitosti. Ale Thranduil byl rychlejší než většina smrtelníků, měl velice dobré smysly a byl daleko silnější než půlčík. Nebýt Sauronovy vůle, neměl by Pipin žádnou šanci. Takhle měl naopak spíše převahu.
Bod, sek, úhybný manévr, otočka. Po pár minutách souboje měl Pipin šrám přes ruku a Thranduil hlubokou jizvu na tváři. Na té druhé, nezraněné tváři. Půlčík se zachechtal.
Král se bojem úplně uklidnil a už byl zase ledově chladný jako vždy předtím. Už se nesnažil hobita bezhlavě zabít. Snažil se nastražit past.
Vrhl se do strany a naznačil útok zboku. Pipin se k němu otočil a v tu chvíli… elfí král napřáhl druhou ruku, chytil ho za vlasy a strhl na stranu. Hobit odletěl do trávy a meč mu vypadl z ruky. Thranduil se po něm vrhl a udeřil. Půlčík se na poslední chvíli překulil a rána šla mimo.
Elf chytil hobita pod krkem a napřáhl meč. Byl plně odhodlaný ho zabít.
Pipin měl ještě poslední zbraň. Počkal, až se elf napřáhne a pak vykopl. Thranduil se zkroutil do klubíčka plného bolesti. Pipin na víc nečekal. Zvedl svůj meč a postavil se na nohy. Thranduil se krčil před ním. Se slzami bolesti se pokusil dosáhnout na svůj meč. Hobit ho kopl do obličeje. Další kop. Elf spadl naznak. Pipin se napřáhl a plochou ranou mečem ho omráčil. Pak napřáhl meč podruhé. Tentokrát neměl v úmyslu zasáhnout naplocho.
"Ne!" ozvalo se vyjeknutí a někdo po něm zezadu skočil. Pipin zavrávoral a o pár kroků ustoupil.
V mžiku se otočil a zjistil, že stojí proti Smíškovi.
Smíšek svíral svůj meč napřažený proti němu, měl rozšířené zornice a zrychleně dýchal. "Výborně," usmál se na něj Pip. "Tady jsi, už jsem se bál, že tě budu muset hledat mezi těmi všemi vojáky. Takhle je to mnohem jednodušší. Elfík může počkat. Nejdřív zabiju tebe," oznámil mu přátelsky.
Smíšek zaťal čelist.
"Tak ahoj," zamával mu Pipin a máchl mečem.
Smíšek uskočil a čepel mu prosvištěla kolem ucha. Zvedl meč v obraně. Pipin zasykl, hbitě se otočil a znovu ťal. Smíšek máchl mečem v opačné pozici. Meče se srazily ve vzduchu.
Oba se pokusili vyrazit tomu druhému čepel z ruky. Dopadlo to, jak to dopadnout muselo.
Meče oběma bratrancům vyletěly z ruky a zapíchly se do trávy kus od nich. Pipin se znovu mile usmál a pomalu vytáhl dýku.
Smíšek zbledl a začal ustupovat. "Ne, Pipine," zašeptal, když narazil zády do stromu. Pipin se k němu krok za krokem přibližoval a na tváři mu pohrával velice nebezpečný úsměv.
Už byl od něj sotva dva kroky. Za chvíli už byl tak blízko, že Smíšek cítil na tváři jeho dech. Pipin mu lehce položil špičku nože na hruď.
"Proč to děláš, Pipe?" zeptal se Smíšek.
Pipin zaváhal. Smíškovi se zdálo, jako by zápasil sám se sebou.
"Nemám na výběr," zašeptal nakonec. "On mě donutil. Pořád mě nutí. Musím to udělat."
"Ne Pipine. Máš na výběr. A ty nejsi zlý. Bojuj proti tomu," říkal Smíšek, aniž by měl jakékoliv ponětí, o čem to Pipin mluví. Snažil se ho prostě jen rozptylovat dostatečně dlouho na to, aby přežil. "Bojuj proti tomu. Vyber si. Vždycky máš možnost volby. A… já tě mám rád, bratranče. Já ti věřím."
Pipin na něj mlčky zíral. "Nevíš jaké to je.... Ovládá mě. I teď," šeptal zoufale.
"Tak to skonči, skonči to!" naléhal Smíšek a vydechl úlevou, když Pipin svěsil ruku s nožem.
"Nemůžu. Oni zvítězí, víš? Viděl jsem to. Ukazoval mi to. Už zabil toho kluka, Emanuela. Nemůžete vyhrát. Sauron je moc silný."
"Lhal ti. Vždycky všem jen lhal, tak proč by to s tebou mělo být jiné? My vyhrajeme, vítězství už je blízko," chraptěl Smíšek a ukázal na bitevní vřavu. V duchu si dával dvě a dvě dohromady, o čem to proboha Pipin mluví.
Pipin se roztřásl jako osika.
"Pipe, skonči to. Bojuj. Skonči to, no tak, skonči to."
Peregrin se narovnal. "Skončím," zašeptal a zvedl dýku.
Smíšek vytřeštil oči. "Ne!" vyjekl, ale nebyl schopen pohybu a jen sledoval, jak Pipinova ruka začala opisovat smrtící křivku k jeho hrudi.
A v tu chvíli se podruhé v tomto dni stala ta samá a pro Peregrina, Saurona i kohokoliv jiného naprosto nečekaná věc.
Thranduil se za půlčíkem vztyčil a jedinou ránou pěstí ho omráčil.

Blogerský sraz v Praze!

18. července 2015 v 12:44 | Vendëa Lissësúl
Sraz v Praze!!!

:-)




Život ve snu - TT

11. července 2015 v 9:13 | Vendëa Lissësúl

Co když se jednou probudím a zjistím, že celý můj dosavadní život byl jenom pouhý sen?


Musím říct, že nad tímto tématem jsem nespočetkrát přemýšlela a nikdy jsem nedospěla k závěru, jaké by to bylo...
Třeba kdybych se teď probudila. Byla bych někde úplně jinde, ležela bych v posteli a někdo by mi pověděl, že jsem prospala celý svůj dosavadní život, tedy celých těch 16 let.
Mno, musím říct, že bych byla pekelně rozhozená a hlavně naštvaná na celý svět. Všechny moje plány by se vytratily, zmizely by jako větřík by je odvál kamsi pryč.
Představovala jsem si tu místnost, v níž bych ležela v posteli s bílými peřinami. Hnědá místnost osvětlená jen lehkým proužkem světla, vedle mně na židli sedící jakási neznámá dáma, která by mě potom se vším seznámila. Takhle jsem si to již mnohokrát představovala.
Hlavně tedy když sjem byla mladší, poslední dobou už an to nemyslím, ale aktuální TT mi to připomnělo.
Ale bylo by poněkud divné, kdyby se mi ve snu ještě zdály další sny... Takže myslím, že to pravda nebude, ale svět je nevyzpytatelný...

Když jsem ve snu, je možné všechno. Můžu létat, cestovat v čase, dělat věci o nichž se mi nikdy nezdálo. to považuji za sen a když víte, že ve snu jste, je to ještě lepší. To se mi tedy ještě nikdy nestalo, ale plánuju to. :-)
Ale zase, potom se probudím a musím jít do ,,kruté" reality. Takže si zase nemyslím, že by měl člověk snít a ž příliš, měl by víc žít realitou, jelikož ta je podstatnější. Sny jsou možná super a zažiješ v nich bezvadný věci, přivoláš si tak nejlepšího kamaráda/kamarádku a můžete cokoli kdekoli. Ale...
Pak se vzbudíš, máš s ním/ní super zážitek, ale on/ona o tom nemá nejmenší tušení, ybl to tvůj sen a nikdo jiný o něm nemá ani páru. To je právě ten problém...
Když skočíte ve snu padákem, bude to tvůj zážitek. Když skočíte v reálu, budete to mít společné. Co je lepší? Společné zážitky z reálu! :-)
Takhle to vidím já. Protože když se v druhé realitě bude trávit příliš mnoho času, už nebudete chtít realitu, bude vám připadat čím dál nudnější až ji ankonec úplně zavrhnete a budete chtít pořád jenom spát a spát.

Takže sněte, ale s mírou! ;-)


Báseň o hovadu

10. července 2015 v 18:51 | Vendëa Lissësúl |  Můj výplach mozku
Můj výplod z chalupy. Příběh je podle skutečné události.


Letělo hovado lesem
Cestou spatřilo tři týpky
Rychle se schovalo za vřesem
Vzpomnělo si jako spadlo do polívky

Najednou vyletělo
Bez varování zaútočilo z úkrytu
Malému klukovi hlavu přeletělo
Vrhlo se na dívku zakrytú

S dívkou to ani nehlo
Ovšem ta druhá - bruneta
Vyletěla jak pometlo
Sandály už kolem sebe zametá

Bruneta už upaluje
Málem jí spadne sandál
Ďobnutí si za to zasluhuje
Vypadá to na světový skandál

Hovado si ale řeklo
Že jí trochu vycuká
Té druhé do vlasů si sedlo
Do hlavy jí zaťuká

Ale ale, co se stalo?
Blondýna to zjistila, skoro hraje na dudé
Chybělo už jenom málo
A hovado by bylo tuhé

Naštěstí to stihlo
Vyletělo do výše
Kolem hlavy brunety se mihlo
Teď ji bodne spíše

Bruneta se vyděsila, pořádně se ohnala
Ruka vzduchem mihla se
Kopanec dodala
Hovado už klátí se

Padá k zemi
Zazvonil zvonec
Po hovadu je už tedy
Konečně konec

Díkybohu

A teď vzdejme
hovadečku
pějme pohřební pěv
Hrobeček mu rychle dejme
A prosím hned teď

Vlastně, nikoli!
Hovado nezaslouží míti skrvný hrob
Ať si leží kdekoli
Nechť na něj rychle padne pořádně těžký kov

Hovado skončilo
Výprava se dala dál
Ještě nikdy netančilo
Ani neabsolvovalo bál

KONEC

Babička a děda

9. července 2015 v 9:45 | Vendëa Lissësúl
Stalo se to před mnoha lety.
Takhle jsme jeli navštívit babičku s dědu, kteří bydlí v maličké vesnici nedaleko hranic.
Ještě nikdy jsme tam autem nejeli, takže jsme si nastavili navigaci a spokojeně vyrazili vstříc babičce a dědovi.
Cesta proběhla pokojně. Koukali jsme ven z okénka a pozorovali měnící se krajinu, nic zvláštního. Náš velký černý pes Falko sice neustále hrabal sedačku, až z níž začaly vylítávat kusy molitanu. Ale to ostatně dělává vždycky, nic vzrušujícího...
Po dvou hodinách jízdy jsme konečně dorazili na místo, kde měla být údajná odbočka do vesnice. Jenomže tam žádná odbočka nebyla... Tedy, pokud chcete nazvat mini pěšinku obsypanou štěrkem a zarostou břečťanem, či co to bylo za květinu, cestou do vesnice, prosím. My rozhodli, že to není ono a jeli hledat jinou cestu. Jenže jako na potvoru se zrovna nachýlila tak pozdní večerní hodina, že se kolem vesnice už nikdo nepotuloval.
To bylo hrozné...
Projezdili jsme celé okolí a za hodinu toho nechali. Rozhodili jsme se, že přespíme v autě a ráno pojedeme hledat dál.
Zajeli jsme na jedno nevýrazné odpočívadlo a tam se uchýlili ku spánku. Jenže ani ten nebyl pokojný.
Ráno jsme se probudili a celí rozhořčení a vyděšení zjistili, že máme jedno kolo zapadlé ve škarpě... Byli jsme neskutečně naštvaní a nechápali, co se to děje.
Naštěstí kolem zrovna jel bagr a pomohl nám auto dostat zpět na silnici. Tentokrát nás to už všechny štvalo...
Vrátili jsme se zpátky k údajné odbočce. ,,Tady to určitě nebude, to je jenom pěšina," namítal otec. Namítal to i při naší první návštěvě tohoto děsuplného místa.
Ale Falko byl očividně proti. Protože vyskočil otevřeným okénkem, rozběhl se pěšinou a zmizel v dálce...
Všichni jsme se zděsili. Na volání: ,,Falko, vrať se" a tak podobně náš drahý černý psík nereagoval... Tudíž nám zbyla jenom jediná možnost...
Všichni jsme se po pěšině vydali za psem...
Šli jsme mezi stromy dál a dál. Všude čouhaly dlouhé zelené šlahouny a vos tu bylo jako máku. Cesta se zdála jakoby nekonečná, nikde žádná civilizace, připadali jsme si jako ztraceni v divočině. Skoro až v jakémsi pralese... Ale Falko stále nikde... ,,Někde tu být musí, když sem utíkal..." přemýšlela jsem nahlas a všichni jsme celí napjatí a také už unavení pokračovali dál a dál houštinou.
Najednou se vpravo z křoví vynořil Ed Sheeran s kytarou a začal zpívat Autumn Leaves!
vykřikla jsem! Přikryla si ústa dlaněmi a málem omdlela.
Společně jsme se všichni vydali dál po pěšině. Ed stále zpíval a když skončil, začal s další písničkou. To mi přišlo neskutečné. Co tu dělá Ed? Tady? V houštině? To mi nejde na hlavu... To mi do ničeho nezapadá...
Takhle jsme všichni šli a šli, až jsme před sebou náhle spatřili vesnici babičky a dědy! Sláva! Konečně! ,,No hurá, tak je to tady!" Zvolala máma a já omdlela. Nadšením z toho všeho.
,,Falko je chytrý pes, i když to tak občas nevypadá. Věděl, že je to tady," na to otec a já jsme řekla: ,,Dostaneš trojitou porci granulí a přitom ti Ed bude zpívat Sing a ty budeš moct tančit a pohupovat se do rytmu, Falko!"
A Falko se radši honem utíkal schovat do křoví. Tam si pokojně snědl své granule hezky bez tance. Tancovat se opravdu chtělo pouze mně, protančila jsem celý večer a ještě další ráno.
A takhle tedy skončil náš výlet za babičkou a dědou. Všechno dobře dopadlo. Až na to, že auto strávilo týden ve škarpě, poněvadž se po okolí pohyboval jakýsi pomatenec, který utekl z psychiatrické léčebny a strkal všechna opuštěná auta do škarp!
Filip Patočka...

Ale to už je zase jinačí příběh. Pro tentokrát je to konec.

KONEC

My drawing

7. července 2015 v 12:55 | Vendëa Lissësúl |  My drawing
Tak jsem se rozhodla nakreslit Gluma. :D


Co tomu říkáte? :D

Btw, ráda bych doporučila božské kreslení Andy z blogu andoriana.blog.cz
Hernajs, tahle holka má fakt talent. ;-) Obdivuju jí, je vážně dobrá.


Příklady jejích kreseb. Myslím, že jsou vážně skvělé. Mrkněte se. :-)