Až do nebes a ještě výš

27. srpna 2015 v 10:02 | Vendëa Lissësúl |  Stories
Ahoj! Dneska tu máme takovou krátkou povídečku, která mi zrovna přišla na paměť. Doufám, že se líbí. :-)

Vendy




Stoupám výš a výš, škrábám se po kopci do nezvratných výšin. Vzduch je čím dál řidší, ale mně to nevadí.
Užívám si ten pocit volnosti, když můžu stoupat a nic mě nemůže zastavit.
Každým okamžikem se blížím vrcholku, nemůžu se nabažit toho pohledu pode mnou. Závratě? Neznám! Momentálně mě závratě netrápí.
Chytám se kamenů, sápám se po otrhaných větvičkách keřů a stromečků, jež vichr ještě nestačil odnést do dáli.
Srdce mi hlasitě buší, každou chvíli by se mělo rozskočit, vlasy mi létají kolem hlavy, padají mi do očí, do nosu, do pusy... A šaty, ty mi také vlají naprosto všude, šála už stačila odletět.

A vtom ... jsme nahoře. Postavím se na nejvyšší bod, roztáhnu ruce, zhluboka se nadechnu a zakřičím. Řvu na celý svět, roztažené paže, nechávám se pohlcovat tím studeným vichrem, nejradši bych letěla, cítím se volná jako orel, plachtící kolem kopce. Skočila bych dolů, letěla bych. Kéž by to jen šlo.
Ale vtom si ještě něčeho všimnu... Něčeho podivného...

Vedle sebe vidím bělostně zářící schody. Jako boží cesta vedou do nebes, končí někde v mracích, kam už mé oko nevidí.
Mé zvědavé já přehlasuje moji důstojnost a mé nohy se okamžitě vydávají na schody.
Jsou kluzké, jako z čistého a zářícího ledu, průsvitného jako voda v oceánu.
Skrz schody vidím až dolů na zem. Pole, luka, vody, řeky, to všechno z víc jak ptačí perspektivy. Přijde mi, jako bych stoupala až do vesmíru, zachvíli bych měla Zemi vidět jako celou Zeměkouli.
A pak se to také stane...
Projdu mračnou blánou a náhle se vznáším, letím. Jsem ve vesmíru, v temné schránce oblklopena zářícími hvězdami, Země se kračí daleko jako malá kulička. Letím, plachtím. Můj sen se konečně splnil, opravdu letím. Letím jako orel a ještě mnohem líp.
Přijde mi to jako sen... Občas se mi kolem hlavy mihne meteorit, padající hvězda či jiná podivnost. Až mi jeden z nich narazí do nohy, hlasitě vykřiknu a zavřu oči.

Jakmile je otevřu, už nejsem ve vesmíru, sedím doma ve své posteli. Venku za okny je tma tmoucí, je půlnoc a to celé mé dobrodružství byl jen pouhý sen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vendulka21 vendulka21 | Web | 27. srpna 2015 v 10:33 | Reagovat

pěkné čtení :-)

2 Jusite Jusite | E-mail | 27. srpna 2015 v 10:41 | Reagovat

Vylezla jsem na Velký Roszutec a chtěla jsem to samé..Skočit a letět :) Jen..Neviděla jsem schody, ale bouřku v dáli...Napsala si to úžasně! :)

3 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 27. srpna 2015 v 11:06 | Reagovat

[1]: Díky

[2]: Jé, miluju bouřky. :3 Děkuju, Joli. :-)

4 Mexafell Mexafell | Web | 27. srpna 2015 v 19:22 | Reagovat

Hezké fantazírování :D Správně nerealistické. Vystoupala jsem nad horu, vysoko nad mraky, kráčím po průhledných schodech víš a přes ně vidím políčka. A co ty mraky? :D
Ne, moc hezoučké to je :3 Já jsem jen hrozný šťoural :))

5 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 27. srpna 2015 v 19:36 | Reagovat

[4]: Tak v tom místě zrovna nebyly. :D
Ale děkuju. :-)

6 Irith Irith | Web | 27. srpna 2015 v 19:42 | Reagovat

Velice hezké!
Fakt se mi líbí ten začátek. Jen je mi líto šály... odletěla.

7 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | 27. srpna 2015 v 21:30 | Reagovat

[6]: Dekuji 😊
Mojo, horky osud saly...

8 Jusite Jusite | E-mail | 28. srpna 2015 v 22:38 | Reagovat

[3]: Já v tu chvíli ne :D Byli jsme na hoře a z dáli se blížila bouřka..Už nikdy...Ten strach..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama