Povídka

31. března 2016 v 18:47 | Vendëa Lissësúl
Ahoj,
Já vím, že jsem tu teď hrozně dlouho nebyla a moc mě to mrzí, budu se to snažit napravit. Nechci blog stavět až na poslední místo, to opravdu nechci! Měl by být v popředí. A zase si ho sem hodlám nastrkat. :-)
A protože to myslím vážně, sedla jsem na to a po chvilce vylezla takováhle malá věc na začátek... Nu, snad se vám bude líbit, je to jen takový... nic moc, ale přeci něco. ;-)


První, co jsem spatřila, byly větve vysokých stromů tyčících se nade mnou. A nad nimi prosvítalo modré nebe s krásně bílými mráčky. Posadila jsem se, zjistila jsem, že jsem

Dopadla do dokonale měkkého mechu. Ale tak krásně heboučký mech jsem ještě nikdy neviděla, necítila. Jemně jsem ho rukou pohladila a usmála se. Na tom by se nádherně usínalo!

Pak jsem se rozhlédla kolem sebe, les... Ale krásně zelený lesík, na jednom smrku kousek ode mě seděl datel a pozoroval mně. Upíral na mne své hluboké zraky, jen promluvit. Když si ale všiml, že jsem si ho také všimla, zamával křídly a rázem byl ten tam.

Promnula jsem si oči, abych se ujistila, že se mi tohle všechno jenom nezdá. Nezdálo... Realita jako vyšitá.

Seděla jsem na kraji lesa v úžasně měkkém - a nejluxusnější, co jsem mohla kdy okusit - mešíku. Ani se mi z něj nechtělo vstávat, abych se porozhlédla, kde jsem se to tak najednou ocitla. Ale pokušení jsem nedolala a po chviličce, která by se dala nazvat půl minutou, jsem se pomalu zvedla, otřepala se a vyrazila vstříc.

Vlevo les, vpravo louka, nebo co to bylo, prostě nějaká zeleň porostlá vysokými stonky. A někde na kraji lesa se táhl dlouhý pás buků. Tedy, pokud jsem si to dobře pamatovala z hodin o přírodě, buky by to měly být...

Vstala jsem tedy a šla k nim, nutně jsem se potřebovala podívat a ověřit pravost mého uvažování.
Ani ne za dvě minutky jsem zjistila, že mé uvažování bylo správné - buky jako vyšité. Pod korunami u kořenů se totiž válely samé bukvice.

Sáhla jsem na kmen jednoho z nich a náhle mne cosi ponuklo k vyšplhání nahoru. Sice jsem na stromy nikdy nelezla, ale přeci to nemůže být tak těžké!
No... Ukázalo se to ještě těžší. Hlavně jsem na to šla celou dobu špatně. Nějakou dobu mi trvalo než jsem se vydrápala do větví, ale povím vá, stálo to za to!
Úchvatnějšího pohledu se mi ještě nedostalo. Oblé zelenavé kopečky, mezi nimi protékající modrá říčka. Sem tam strom sem tam křoví či pařez. A když jsem řádně zaostřila, mé oči náhle spatřily v kopeččích malá kulatá dvířka. načež z nich začali vylézat drobní človíčkové s kudrnatými vlasy. Oni v nich žili, žili tam v norách.

Rychle jsem seskočila dolů a rozběhla se k nim.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Morell Morell | Web | 31. března 2016 v 20:52 | Reagovat

Ty jsi hodně hobitová, co? :-D

2 Irith Irith | Web | 1. dubna 2016 v 17:09 | Reagovat

Píšeš čím dál tím lépe. Opravdu, tyhle drobné líčení ti vážně jdou. Jen bych možná vytkla časté opakování slov, ale jinak na jedničku.

3 Ilian Ilian | Web | 3. dubna 2016 v 18:56 | Reagovat

Krásné, moc se mi to líbí :-)

4 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | 3. dubna 2016 v 20:54 | Reagovat

[1]: Teď už jo. :-)

[2]: Díky moc. Nojo, moc jsem to neopravovala.

[3]: Díky! :-)

5 Tani Tani | Web | 5. dubna 2016 v 10:13 | Reagovat

Je to krásné. Má to moc milou atmosféru :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama